Vzpomínáte si, jak jste se nachomýtl k fotbalu?
Začal jsem hrát v Jihlavě na Modetě. Bylo to asi v šesti letech. Už je to přece jen problém si vzpomenout. (smích) My jsme se domluvili s bráchou Vlastou, který je o rok starší. Stejně jsme hráli pořád před barákem s kamarády. A protože tam někteří už byli, šli jsme to zkusit.
Jaké máte vzpomínky na svá první fotbalová léta?
My jsme na Modetě měli perfektní partu kluků. Samozřejmě nás bavil fotbal, ale i to kolem bylo skvělé. Nešlo jen o hru. Byla to prostě zábava. Dělali jsme bordel. (smích) Navíc ta doba byla jiná. Hned po škole jsme hodili taškou do kouta a byli celý den na hřišti. Měli jsme balon pořád u nohy.
Nemyslíte, že to dnes chybí?
To je podle mě největší ztráta českého fotbalu. Trenéři teď prakticky musí simulovat i tu činnost dětí za barákem. My jsme vlastně sportovali, aniž jsme o tom věděli. Teď mají děti jen organizovaný sport.
Nejvíce jste toho odehrál v Jihlavě a podílel se na postupu do druhé ligy. Byla to parádní léta?
Dlouho se tu budoval kádr. Jihlava je hlavně hokejové město, ale díky panu Tulisovi se to tady pobláznilo i fotbalově. A vidět je to do dneška. Vysočina patří mezi lepší kluby v republice. Díky ní mám spoustu kamarádů. Vzpomínám na to jen v dobrém.
V té době se dařilo nejen týmu, ale i vám. Měl jste nabídky z nejvyšší soutěže?
Je pravda, že se o mně zajímaly Blšany, Benešov, Vítkovice, Uherské Hradiště. Asi největší zájem měly České Budějovice. Ale ani nevím, proč to tenkrát nedopadlo.
Nakonec jste ale přece jen přestoupil. Zlákal vás Prostějov.
Došlo k tomu, že jsem tam odešel, ale oni neplnili závazky, na kterých jsme se domluvili. Nebylo to zrovna ideální angažmá. Dokonce pak Lerk Prostějov zkrachoval. Já se vrátil zpět. Ale bral jsem to jako ponaučení.
Jednou z dalších štací bylo Znojmo. Jaké to bylo tam?
Ve Znojmě mi jeden hráč z Třince zlomil holenní i lýtkovou kost. To bylo moje jediné vážné zranění v kariéře. A tam přišel asi zlom, kdy jsem si řekl, že je lepší s profi fotbalem skončit. Chtěl jsem si najít práci a jenom se tím bavit.
To se vám dařilo dlouhá léta v Třebíči, že?
Tam to bylo parádní. Podobné jako v Jihlavě, protože to tam v tu dobu chtěli posunout na lepší úroveň. Hrál se přebor, postoupilo se do divize a dokonce se bojovalo o postup do třetí ligy. Lidi začali chodit. Byly tam i hlasy, že hrajeme dobrý fotbal.
Vyzkoušel jste ale i další angažmá. Nedělalo vám tedy problém jít do jiného klubu?
Určitě ne. V této době už se klubismus nedrží. A pokud to budoucí angažmá dává smysl, proč ho nezkusit. Když si na to vzpomenu, nevybavuji si nic, že by to byla chyb. A když to nedopadlo, tak jsem si z toho špatného vzal něco dobré. To kladné rozhodně převládá.
Zdraví vám nyní drží a za Dukovany stále ukazujete, že ještě do starého železa nepatříte. Jak to děláte?
Samozřejmě to, že mohu hrát v těchto letech, není samo sebou. Obrovská výhoda je, že člověk byl profi sportovec a ví, jak má fungovat. Znám své tělo.
Bez tréninků to tedy nejde?
Jsou potřeba. Netrénuji třikrát nebo víckrát týdně, ale chodím si sám zaběhat, posiluji. A donutím se i proto, že nechci na tom hřišti vypadat trapně. Když v tomhle věku nestíháte, tak vám to diváci a protihráči dají vědět.
Hlavním motorem bude i láska k fotbalu, mám pravdu?
To je přesně to. Dokud se na hřiště budu těšit, budu chtít hrát. Když máš myšlenky, jestli to má cenu nebo ne, za chvíli skončíš. Ale mě to pořád baví.
Prý jste měl nedávno nabídku z vyšší soutěže?
Je to rok zpátky. Po jednom přáteláku se mi ozvali. Nevím, jestli měli úpal, že svítilo sluníčko, a měli mžitky před očima. (smích). Ne. Já za nabídku poděkoval. Potěšilo mě to. Na druhou stranu je smutné, že chtějí takhle starého hráče. Ale já už nejsem schopný někam třikrát týdně dojíždět na trénink.
Takže vyšší soutěž už byste hrát nechtěl?
Já si říkal, že Dukovany bude můj poslední dres. Postoupili jsme až do átřídy. Mám to tam rád. Ale zrovna mi před pár dny volal kamarád, který mě láká do krajského přeboru. Ale není to opět Vysočina. Momentálně to však nechci řešit. Až někdy v květnu to proberu se starostou Dukovan Mírou Křišťálem, díky kterému se to tam změnilo o sto procent k lepšímu. Je to obrovský nadšenec.
Jak dlouho tedy hodláte ještě hrát?
Dokud zdraví a koronavir dovolí. (smích)
Nyní se angažujete i do atletiky. Proč zrovna tento sport?
Hlavně kvůli dceři Adélce, která začala dělat atletiku. A také panu Švecovi, který už bohužel mezi námi není. On mě to nabídl a přemluvil. A mě to chytlo. Když vidím ty výsledky dětí, které se zlepšují, moc mě to baví.
Trénování fotbalistů vás netáhne?
V Dukovanech takovou funkci občas vykonávám, ale dokud člověk hraje, nedá se to moc skloubit. Ale do budoucna by mě něco takového lákalo.
Jsou fotbal a atletika hodně rozdílné sporty?
Tím jak jsem začal trénovat atletiku, zjistil jsem, jak správně běhat. Celou svou kariéru jsem si myslel, jak to umím. Ale až teď vím, že jen samotné postavení těla při běhu může leccos napovědět. Ta atletická část je velmi důležitá. Pokud hráč umí rychle a správně běhat, a dokáže to i s míčem, má obrovskou výhodu.
Jak šikovné děti v atletice máte?
Velice. Já trénuji ročník dva tisíce osm až dva tisíce deset. Máme tam přes třicet dětí. A nejdůležitější je, že je to baví. To mi potvrdil i olympionik David Svoboda, který říkal, že je to základ. Oni se na to těší, jsou tam rádi. A díky tomu i tu únavu koušou lépe.
Dáváte jim zabrat?
Míváme zprávy od rodičů, že jsou unavení, ale spíš jsou pozitivní. I děti mi říkají, že toho mají hodně, ale já na to: Že sedět mohou doma, a že to dělají sami pro sebe. Neříkám, že rozhodující je nárůst výkonnosti. Ale samo to nepřijde, musí to být podpořené tréninkem.
Důležitá je motivace a sebevědomí. Zaměřujete se v atletice i na tuhle důležitou složku dobrého výkonu?
Vše je o hlavě. My na tom samozřejmě pracujeme. Trénink je zaměření na kondici, ale děti se na to musí připravit i mentálně, motivačně. Je potřeba s nimi pracovat. Jezdí se na závody, které se někdy nepovedou, takže je potřeba to rozebírat.
Jak těžké to je, najít k nim správnou cestu?
Myslím, že velký problém českého sportu jsou rodiče. Kolikrát sedím na tribuně, a slyším, jak do dětí hučí a křičí na ně, co je špatně. Oni by jim přitom měli dát prostor, aby rozvinuly svou myšlenku. Děti si musíte nechat hrát, bavit se. Pak z nich něco bude. Když je budeme svazovat, budou to mít mnohem těžší. A potřebné je, aby rodiče věřili trenérům. To se kolikrát také neděje.
