Bez přehánění šlo skoro o hororové zranění. Podzimní utkání 10. kola moravskoslezské divize D mezi fotbalisty Břeclavi a hostujícím Ždírcem nad Doubravou bylo předčasně ukončeno ještě během první půle. Důvodem bylo zranění útočníka Tatranu Matěje Vopršala, jehož musel do brněnské nemocnice dokonce transportovat vrtulník. Zranění pátého obratle a míchy, které mohlo klidně skončit i jeho ochrnutím, má bohudík šťastný konec. „Doufám, že nic podobného už nezažiji,“ usmíval se osmadvacetiletý snajpr v rozhovoru pro Deník.

Matěji, jak jste na tom čtyři měsíce po onom nešťastném okamžiku?
Mám se docela dobře. Postupně dělám posilovací cviky na krk, posiluji i ostatní části těla, pravidelně také chodím na lékařské kontroly. Na sport to však ještě není.

Vím, že to asi nejsou příjemné vzpomínky, přesto, jak k celé situaci při říjnovém utkání v Břeclavi došlo?
Po odehrání balonu, kdy jsem vůbec nebyl připravený a zpevněný, mě protihráč přistrčil a já hlavou narazil do proti mně stojícího dalšího hráče Břeclavi. Nárazem vyjela plotýnka u pátého obratle a zajela do míchy.

Věděl jste, resp. cítil hned v prvním okamžiku, že je zle?
Ani ne. Spadl jsem na zem a necítil nic zvláštního. Chtěl jsem vstát, ale najednou jsem od krku dolů vůbec nic necítil. Trvalo to několik desítek vteřin, to byl nejhorší okamžik.

Považujete ten zákrok soupeře za neférový?
Nikomu nic nevyčítám, rozhodně mě nikdo nechtěl zranit, byla to prostě smůla. Na druhou stranu to moc férový zákrok nebyl, protože jsem se v tom okamžiku nemohl bránit.

Ozval se vám ten hráč Břeclavi, mluvili jste spolu?
Ozvala se mi spousta kluků z mnoha klubů, ale ten hráč Břeclavi ne, takže jsem neměl možnost to s ním probrat. Ale jak jsem říkal, vůbec nic mu nevyčítám.

Co všechno na vás čekalo dál?
Ze hřiště jsem byl letecky transportován do nemocnice v Brna a ještě ten den k večeru na mě čekala operace páteře. Krční obratle mi při ní vyztužili podložkou, který by mě měla chránit. Tři týdny jsem strávil v Brně, další tři pak na rehabilitačním pobytu v zařízení v Košumberku.

Jak jste na tom teď?
Musím to zaklepat, všechno dobře dopadlo. Dá se říci, že jsem měl štěstí v neštěstí. Když to někomu vyprávím, tak je malý zázrak, jak na tom jsem. Třeba když mi doktoři řekli, jaká jsou možná rizika, třeba ochrnutí a já už za další tři dny po operaci chodil a za další tři týdny už mě z nemocnice pouštěli. Mé zranění se rychle zlepšilo, protože původně jsem měl být v Brně šest týdnů. Je to opravdu skoro jako zázrak , za který jsem vděčný.

Co sport, budete se moci vrátit k fotbalu?
Chtěl bych se k fotbalu vrátit, ale ještě mě čekají nějaké kontroly. Výhled tedy nevím, ale rozhodně si nechám poradit od doktorů a specialistů. To zranění není prkotina, měl jsem velké štěstí, nechci nic pokoušet. Nastavený jsem tak, že bych se chtěl vrátit. Každý den dělám na tom, abych byl připravený na nějakou zátěž, ale konkrétní výhled zatím není.

Takže šance, že byste se ještě na zelené trávníky vrátil, tu je?
Prakticky pár dní po operaci mi lékaři řekli, ať na sport zapomenu. Ale tím, že se vše rychle zlepšilo, tak sportovat budu moci. Víme, že nekontaktní sporty určitě budu moci provozovat. Problémem asi bude ta soubojová divize, záleží na tom, jak bude zranění srůstat. Zatím to vypadá dobře, ale nechám si poradit. Nějaká šance určitě je. Mohu říci ještě něco?

Prosím, povídejte…
Chtěl bych moc poděkovat lékařům, ale i všem, co si to přečtou, protože mi přišla snad stovka zpráv od funkcionářů i jiných hráčů. Chtěl bych všem moc poděkovat za podporu, pomohlo mi to.


Načítám tabulku ...