O Africe máme předsudky, říká studentka, která učila v Ugandě

Dobrovolnických projektů v Africe je celá řada. Pětadvacetiletá studentka Anna Banszelová z Liberce si vybrala ten v ugandském městě Kasese. Loni na podzim tam dva a půl měsíce jako dobrovolnice vyučovala místní děti. „Vždycky to byl můj sen,“ vysvětluje studentka v rozhovoru.

Koho jste v Ugandě učila?
Učila jsem smíšenou třídu, čtrnáct dětí od deseti do čtrnácti let. Byla tam ještě jedna třída mladších dětí, ty ale neuměly anglicky, proto měly místního učitele.

Jaké předměty jste vyučovala?
Učili jsme je angličtinu, španělštinu, němčinu, výtvarku, hudebku, počítače, matematiku… Začali jsme klasicky v osm ráno, dětem jsme dali vybrat, čím chtějí začít. Učilo se do jedné hodiny, pak šly děti na oběd, odpoledne se pokračovalo do půl páté. Pak byl prostor na různé hry, ať už to byl fotbal, který tam děti milují, nebo jiné hry. V šest hodin děti odešly domů.

Jakým jazykem se vlastně v Ugandě mluví?
V oblasti, kde jsem byla, se mluví lukonžsky. Psaná forma se ale nepoužívá, je docela těžká. Je to jazyk, kterým se dorozumívají v rodině. Oficiálním jazykem je v Ugandě angličtina. 

Jak vypadala škola?
Škola je zatím pod přístřeškem, když přišel déšť, byli jsme schoulení uprostřed. Aktuálně se vybírají peníze na střechu, aby mohli mít opravdickou budovu, aby se tam mohly ukládat knížky a učebnice a aby se měli kde učit, i když prší nebo je větrno.

Jak se liší výuka českých a ugandských dětí?
Jako studentka pedagogické fakulty jsem měla spoustu praxí u nás na základkách. Učit děti v Ugandě, vzhledem k tomu, v jakých podmínkách žijí, je ale úplně jiné. Je zajímavé pozorovat ty rozdíly. Děti u nás mají k dispozici telefon, televizi, což je super, ale jistým způsobem je to omezuje. V Ugandě děti prostě žijí. Když mají přestávku, jdou ven, vymýšlejí si hry, hrají fotbal, i když mají prasklý míč. Když už mají tu možnost se učit, tak ji využijí.

Takže žádné problémy s chováním?
Jasně, že se vždycky najde nějaký „rebel“, který chodí za školu a jde místo toho rybařit. Jednoho kluka jsem si zapamatovala už první den, v každé třídě se najde nějaký šašek. On třeba jen tak vykřikoval různá španělská slova.

Jako sprostá slova?
Nene, my jsme je zrovna učili ovoce a zeleninu a jemu se hrozně líbilo španělské slovo manzana, což je jablko. Takže vykřikoval „manzana manzana“. Díky tomu to pak všichni napsali do testu správně.

Do libereckého Naivního divadla dorazí nová inscenace Hvězdý posel

Řeší se v Ugandě testy a známkování tak vážně jako u nás?
Tím, že jsem neučila ve státní škole, jsme to měli dost volné. Když děti udělaly nějaké chyby, tak jsme je společně opravili, snažili jsme je s nimi probrat. Nebylo to úplně o známkách, ale o tom, aby to pochopily. Mezi dětmi byly velké rozdíly, i tím, že tam byli žáci čtvrté až sedmé třídy. Na konci roku děti absolvovaly zkoušky, ty ale byly spíše orientační. Na vysvědčení děti dostaly informace o tom, na co se mají příští rok připravit, na čem by měly zapracovat a v čem se zlepšit. To se u nás nedělá, ale možná by to nebylo od věci zavést.

Měla jste nějaké předsudky o Africe, které se vaším pobytem zbořily?
Myslím, že tu všichni máme předsudky, myslíme si, že jet tam je nebezpečné. Měla jsem velké potíže, ať už ze strany rodiny nebo kamarádů, kteří říkali: „Blondýna jede do Afriky mezi černochy, ty už se nevrátíš!“ Ale nikdy jsem se necítila ohrožená či v nebezpečí. Větší města jsou sice nebezpečná, ale to je všude ve světě. Na té vesnici byli lidé milí, zajímali se o ostatní.

Takže žádná krizová situace nenastala?
Z hlediska lidí ne. Samozřejmě tam jsou různá zvířata, se kterými se člověk setká.

Třeba?
Třeba jsem seděla ve třídě, opravovala písemku a za pět minut se třídou plazila černá mamba. To by se mi v Česku nestalo.

Jak jste tam bydlela?
Pro dobrovolníky tam mají zařízený domeček s palandami. První měsíc jsem tam byla ještě s jedním Španělem, který mi pomáhal s učením, pak už jsem tam byla sama.

Co jste jedla?
Nejčastěji jsem jedla banány, mívala jsem ho k snídani, k obědu i k večeři. Mají pět druhů banánů, vaří je, restují… Maso je dost drahé, takže většinou jedí zeleninu, rýži nebo třeba posho, což je taková hmota z kukuřičné mouky.

A co jste dělala, když jste neučila?
Přes týden jsem se většinou připravovala na další den, vymýšlela jsem si různé hry a projekty, které s dětmi budu dělat. Přes víkend jsme měli prostor cestovat.

Kam jste se vydala? 
Navštívili jsme tamní národní parky, což byl neuvěřitelný zážitek. Viděla jsem hrochy, krokodýly, stopovali jsme šimpanze. Nejhezčí bylo, když jsme vyjížděli z národního parku a říkali jsme si, že to bylo dobré a můžeme jet domů, když v tom náhle jsme uviděli stádo čtyřiceti slonů. Jen jsme seděli a sledovali, byl to nepopsatelný zážitek.

Šéf Severočeského muzea Jiří Křížek: Nominace Ještědu do UNESCO je připravená

Chtěla byste se do Ugandy vrátit znovu? 
Chtěla bych a hlavně jsem to dětem slíbila. Když jsem odjížděla, spousta dětí chtěla jet se mnou. Tím, jak je tam kultura úplně jiná, jim rodiče řekli „Tak jeď!“, takže si sbalili věci a čekali, že se mnou pojedou. Já musela být ta, která jim řekla, že to nejde, což bylo dost těžké. Pořád jsme ale v kontaktu, posíláme si videa a hlasové zprávy. Zatím to vypadá, že bych tam znovu vycestovala letos v září, zase na dva a půl měsíce.

Uvažujete o tom, že byste se do Ugandy přesídlila nastálo? 
To určitě ne. Chtěla bych jim ale více pomoci, poslat jim věci, které potřebují. Jde o věci, které tady bereme jako samozřejmost, třeba psací potřeby, papíry nebo fotbalový míč. Mám seznam a rozjíždíme s kamarádem neziskovku, kde bychom se na posílání těchto věcí chtěli zaměřit. Také teď začínám s prezentacemi po základních školách a chtěla bych i nalákat další lidi, aby si něco takového vyzkoušeli. Ráda bych se pokusila i o to, aby se na pedagogické fakultě vytvořila stáž, na kterou by mohli studenti vycestovat.

Pokud by někoho taková možnost zaujala, co pro to musí udělat? 
Možností je spoustu, existuje spoustu webových stránek a dobrovolnických projektů. Nejtěžší část pro mě bylo to papírování, zařizování víza, očkování…

Vy jste učila jako dobrovolník, takže bez platu? 
Ano, s tím jsem tam jela, neplánovala jsem si tam vydělat. Učila jsem za stravu a ubytování, všechno ostatní, jako letenku, víza, očkování jsem si platila sama.

A co bylo vaší odměnou? 
Třeba to, když vidím, že to, co jsem děti učila, oni opravdu umí. Třeba když mi pošlou video, jak zpívají písničku, kterou jsem je naučila. S dětmi jsme si hodně sedli, oblíbily si mě a bylo to vzájemné. Myslím si, že když mají lidé nějaký sen, mají si za ním jít a nenechat se odradit.

Co naučily děti vás? 
Koukat se na svět trochu jinak. Tím, že jsme tu z dnešní digitální doby trochu „zblblí“, občas nevšímáme, jak fouká vítr, jak jsou stromy zelené, jak šumí řeka… A taky mě učily lukonžsky, což je takový bonus, který si můžu napsat do životopisu.

Uprchlý beran či labuť se zlomeným zobákem. Pracovníci Archy měli loni napilno