Bylo pro vás, mužského v produktivním věku, těžké se rozhodnout přerušit práci stavbyvedoucího a dopečovat o maminku doma, nedávat ji třeba do léčebny dlouhodobě nemocných?

Takhle jsem nepřemýšlel. Pro ilustraci musím zmínit, že máma byla vždycky poměrně svéhlavá, vyhýbala se doktorům i nemocnicím, co to šlo. Měla svůj život stejně jako já, ale věděli jsme o sobě a byli v pravidelném kontaktu. Když onemocněla rakovinou a ukázalo se, že má i metastázy, je to neléčitelné a blíží se konec, šlo to poměrně rychle. Během krátké doby zůstala upoutaná na lůžko, výrazně hubla a důrazně si přála nejezdit po doktorech, o nemocnici nemluvě. Chtěla být doma a ať to nějak zařídím. Tak jsem si ji přestěhoval z Třebíče do svého domu v Klučově, rozložil jí gauč v přízemí a pustil se do pečování.

Jak vám to šlo?

No zpočátku jsem se musel naučit dělat jí hygienu se vším, co to u převážně ležícího pacienta obnáší. Když jsem měl děti úplně malé, taky jsem se o ně staral, přebaloval je. Ale starý člověk je ještě něco trochu jiného. Nicméně dá se to zvládnout. Dále jsem odstěhoval pryč televizi, protože byla zdrojem zbytečného neklidu. A mámina praktická lékařka mi řekla, že existuje mobilní hospic – Domácí hospic sv. Zdislavy Třebíč. Což byl zcela zásadní moment. Vzhledem k diagnóze a fázi nemoci jsme byli pro hospicovou péči indikovaní.

O víkendu se v Přibyslavicích konaly gymnastické závody.
Gymnasté si v Přibyslavicích rozdělili medaile. Závody tu mají tradici

V čem byl pro vás tento moment tak důležitý?

V hospici mi vysvětlili, že už vše půjde jen v jejich režii a matka může zůstat doma. Odpadnou cesty na nemocniční oddělení, pohotovost, vyšetření atd. Zmizel tak potenciální zdroj velkého stresu a utrpení. Nastavila se léčba bolesti. Dostal jsem telefonní číslo, na které jsem mohl zatelefonovat o radu a pomoc klidně ve tři ráno a věděl jsem, že ta pomoc přijde. Jejich velmi milá sociální pracovnice mi řekla kompletní informace ohledně příspěvku na péči, kam na který úřad s jakými papíry jít. Nic jsem nemusel zjišťovat, servis byl dokonalý. Z kvalitně vybavené charitní půjčovny pomůcek jsme si za rozumný peníz mohli nechat dovézt výbornou polohovací postel, kterou nám pán sestavil na místě, opět všechno vysvětlil, nikde jsem nemusel shánět dodávku na převoz lůžka. Když si máma usmyslela, že se chce kouknout z okna, prostě jsem ji tam s postelí pošoupl. Půjčili jsme si i toaletní křeslo.

Klid je slovo, které v souvislosti s hospicem zmiňujete často…

Však v situaci, kdy vám někdo umírá a vy se o něj staráte, klid i zázemí potřebujete a uvědomujete si, jak je to důležité. Tím spíš, když jste profesí člověk, který se celý život pohybuje na stavbách, kde je pořád nějaký vzruch, stále se něco řeší a způsob komunikace je naprosto odlišný, však si to dokážete představit.

To dokážu.

Klid získáte i tím, že přijede lékař a trpělivě si s pacientem třeba tři čtvrtě hodiny povídá. Vyslechne ho. Když voláte do hospice a všichni mluví klidným hlasem. Když přijede sestra na návštěvu a vše probíhá bez zbytečných vzruchů. Uklidní vás, když zjistíte, že nejde o nákladnou službu, že vám to neutrhne kapsu a že na to vlastně má i člověk ze sociálně slabého prostředí, což sice není můj případ, ale vnímám, jak lidi kolem mě žijí. Systém dovoluje pečujícímu zůstat doma 90 dnů s tím, že mu stát dá 60 procent platu. Máma byla seniorka, takže měla důchod a jako ležící člověk už si nepotřebovala kupovat nové oblečení nebo věci do domácnosti. Velkou část péče hradí pojišťovna, ten zbytek, v našem případě šlo o zhruba pět tisíc měsíčně včetně půjčovného za pomůcky, pokryl důchod a příspěvek na péči.

Společné aktivity žáků základní a mateřské školy v Třebíči jsou přínosné.
V Třebíči usnadňují předškolákům nástup do školy. Navštěvují hodiny žáků

Zaměstnavatel vám vyšel vstříc bez nějakých výhrad? Přece jen se na jaře rozjíždějí stavby…

Nemoc, umírání, to se přece časově nehodí nikdy. Řešení je ale otázka priorit. Ve firmě pracuju dlouhé roky, i na základě toho mě bez problémů podpořili.

Děti máte ve střídavé péči. Měly k umírající babičce přístup?

Samozřejmě. Střídavka probíhala v nezměněném časovém režimu. Děti normálně k babičce chodily, ona za to byla ráda a ony chtěly. Když 3. června zemřela, šly se s ní od dveří rozloučit, přály si to. Z hospice přijel se sestřičkou lékař Karel Tyrpekl. Stáli jsme venku, viděl na mně, v jakém jsem rozpoložení, tak si se mnou začal povídat. Navedl řeč na sportování dětí, na běžné věci, situaci citlivě odlehčil, moc mi to pomohlo. Také jsem nemusel řešit koronera, doktor Tyrpekl provedl ohledání.

Krásné slunečné počasí vylákalo ve sváteční pondělí rodiny s dětmi na hledání Velikonočního pokladu na Pohádkové stezce v Panenské u Jemnice.
Velikonoční stezka v Panenské u Jemnice. Děti stále mohou vyrazit za pokladem

Změnila vás nějak celá tato životní zkušenost z loňského jara?

Ano. Přestal jsem řešit některé zbytečnosti, myslím, že jsem klidnější. Zjistil jsem, že i v tak složité situaci, jakou umírání rodiče bezesporu je, existuje služba, kde mají všechno vychytané do posledního detailu, pomůžou vám. A to je velmi důležité. Moc děkuji všem z Domácího hospice sv. Zdislavy Třebíč za bezvadnou péči a servis do A do Z, čehož si velice vážím, protože bez této služby Oblastní charity Třebíč by dožití mé matky doma bylo opravdu velice komplikované, téměř nemožné.

HANA JAKUBCOVÁ