První cestu jsme začali v Koločavě, kde jsme kvůli prodlení na hranici nestihli vše. Přespali jsme tam u místní babušky ve staré chalupě, což byl velký zážitek. Druhý den jsme se vydali do hor, šel s námi i starší pán, ale nemohl to ujít, tak se vrátil. Už tenkrát nám Ukrajinci pomohli, když jsme tomu pánovi stopli auto, které ho hodilo k ubytování. A takhle to na Ukrajině chodilo i při mojí druhé cestě, kdy jsme byli vysazeni v Kyjevě a měli jsme se dostat na západ. Vždy nás někdo svezl.

Před pěti lety jsme se podívali také do Lvova, který je teď výchozím městem uprchlíků před válkou. Bylo to krásné město plné překvapivých postav. V době, kdy jsme tam byli, chodili mezi námi lidé v maskách a zájemci jim platili za to, že se s nimi vyfotí. Při další cestě jsme tam potkali i superhrdinu.

Válka na Ukrajině vyvolává vzpomínky i vlnu solidarity.
Nic nového pod sluncem. S ruskými tanky se setkávám počtvrté

V Kyjevě jsme spali v pronajatém bytě a jedli venku, protože obecně tam na naše poměry bylo dost levno. Měli tam výborné jídlo a samozřejmě skvělou vodku. Fascinovaly mě pravoslavné kostely se zlatými věžemi, které se nacházely snad i v té nejzapadlejší vesnici a Kyjev jimi byl posetý.

Dalším našim cílem bylo muzeum války v Kyjevě. Bylo to jedno z nejlepších muzeí, které jsem kdy viděla, ačkoliv nejsem fanouškem tohoto tématu a zbrojení vůbec. Ukrajinci prakticky stále válčí. Byly tam i uniformy vojáků z Donbasu a jejich osobní věci, to nás dostalo. Dále cenné věci z druhé světová války a tak dále. Kousek od muzea stojí tanky a další vojenská technika. Oni tam s tím žijí, nám to může připadá divné, ale pro ně válka není tak vzdálená, jako pro nás.

I přes hraniční přechody Vyšné Německé a Velké Slemence přichází na Slovensko z Ukrajiny lidé vyhnaní válkou.
Na útěku před válkou. Takhle teď vypadají hranice mezi Slovenskem a Ukrajinou

Černobyl. K tomu je toho hodně co říci. Celá oblast kolem elektrárny je přísně střežena. Smí se tam jen s průvodcem, pasem a devadesáti dolary za vstup. Černobyl je malé městečko, u kterého stála, a stále stojí, elektrárna. Funguje tu obchod, pošta pro ty, kteří zde pracují i pro ty, kteří se do zóny po katastrofě vrátili. Nechybí tu ani zástupy zubožených psů. V Černobylu pracuje stále mnoho lidí, jádro z nezničených bloků se neustále rozpadá, tak se o celou elektrárnu musí někdo starat. U řeky ochlazující reaktory plavaly dva a půl metrů velcí sumci. Dále jsme pokračovali do Pripjati, města, které po výbuchu Černobylu zaniklo. Cestou jsme krmili lišky, která žraly z ruky. Byly zubožené a zvyklé na turisty. Dříve padesátitisícové město to odneslo výbuchem nejvíce. Bylo to město plné mladých lidí s hotely, bazénem, boxerským ringem a dnes už strašidelně vypadajícími pouťovými atrakcemi. Říkalo se mu „Město snů“ a dnes je z něj „Město duchů“. Černobylská zóna působí bezmocně a prázdně, i když se sem někteří lidé vrátili a riskují své zdraví.

Děti v uprchlickém centru v Jihlavě měly ze sladkostí radost.
V Jihlavě už přijímají první uprchlíky. Dárci pomáhají i lidem přímo na Ukrajině

Nakonec jsme se zastavili v muzeu kosmonautiky v Žitomyru. Tam mi to připadalo jako z hodně starého sci-fi filmu. Pomatuji si, že mi přišlo téměř nemožné, že by ty vystavované věci byly někdy ve vesmíru, ale skutečně to tak bylo.

Ukrajina je krásná a obrovská země, takže se tam člověk setká opravdu s čímkoli. Jsou tam lidé ochotní pomoci a nic od toho neočekávají, ale i tací, kteří si chtějí hlavně vydělat. Ale není se čemu divit, mnozí tam žijí opravdu skromně. Ženy si tu zakládají na tom, aby byly upravené, nalíčené a šik. Ale pak třeba jdou v podpatkách k rozpadlému domu s blátivou cestou.

Autor: Ivana Milichovská