„Bylo to poučné, velmi zajímavé. S kolegyněmi máme pracovní zkušenosti ze zařízení sociální péče. Tam šlo o to, klienty léčit, udržovat v kondici. Paliativní medicína, čili hospicová, směřuje k důstojnému umírání ve chvíli, kdy už pokus o léčbu nemá smysl. Klientovi se tiší bolest, dodávají se mu tekutiny, nezbytná je psychická podpora jemu i blízkým,“ zmínila paní učitelka Renáta Stručovská.

Sem domácí mazlíček může

Účastníky exkurze zaujalo, že prostředí rajhradského hospice vlastně není depresivní. „Klienti si můžou přinést oblíbené věci, mít návštěvu kdykoli. Rodiny jim třeba můžou přivést pro zlepšení nálady jejich domácího mazlíčka a lidem krátce před smrtí už nikdo nevyčítá kouření,“ přidala pár postřehů paní učitelka Marta Jenerálová. Důležitou roli zde hraje duchovno. V hospici zřídili kapli, kam mají klienti přístup kdykoli, lze je tam dovézt na lůžku. Toto zařízení Oblastní charity Rajhrad má i svou pastorační asistentku.

V kapli je takzvaná kniha živých. Obsahuje tolik listů, kolik je dní v kalendáři. Během jednotlivých let existence hospice se každé úmrtí klienta zapisuje k příslušnému datu v knize. Když je pak modlitba například třetí květnový den, její účastníci v knize nalistují 3. května a pomodlí se i za lidi, kteří v průběhu let v hospici zemřeli onoho dne.

Spousta dobrovolníků

Učitelku paní Jenerálovou ještě zaujalo, že do hospice dochází na čtyřicet dobrovolníků. „Někteří přímo ke klientům, jiní pečovat o zeleň. Jsou i firmy, které v rámci teambuildingu třeba vymyslí – budeme v hospici pracovat na zahradě. A všichni jedou a rádi, pro dobrý pocit.“

Co o exkurzi řekly některé žákyně 1. ročníku oboru Ošetřovatel?

Lucie Bláhová: „Zaujalo mě, jak tam s úctou zacházejí se zemřelým i po jeho smrti. Po klasických dvou hodinách, ve kterých tělo připraví na odvoz, je obléknou do zlatého rubáše, do rukou vloží kytičku a ve speciální místnosti se s ním přijdou rozloučit blízcí.“

Andrea Hanáková: „Umím si představit, pracovat konkrétně v tomto hospici.“

Vendula Rudolecká: „Ještě hodiny po návratu domů jsem nad exkurzí přemýšlela. Vlastně se mi to pořád vrací. Člověk tam opravdu není sám, odchod je velmi důstojný.“

Hana Honzáková: „Jakmile jsme do hospice přijeli, vrátily se mi myšlenky na dědu i pradědu. Je to už nějaký rok, co zemřeli, ale byli pro mě něčím důležití. Jakoby tam znovu nějak byli přítomní blízko mě.“

Hana Jakubcová

Střední školy řemesel a služeb Moravské Budějovice