Z doby panování krále Václava II. se dochovala nejstarší zmínka o obci, a to z roku 1294. Tehdy byla součástí bítovského kraje. V jakém čase se přesně vesnice stala panskou rezidencí, a kdy zde byla vystavěna tvrz, je bohužel dodnes tajemstvím.
Od první zmínky uběhlo téměř sto neuvěřitelných let. První jméno, které se píše po vsi, se objevuje 16. dubna 1389. Důvodem toho není nic jiného než dluhy. Bohušek z Bačkovic je uvedený jako spoludlužník, spolu s několika dalšími maníky, a slibují vrátit 30 marek do roka a čtvrt. Nějakým způsobem se stal asi vlastníkem vsi, neboť do té doby se psal po vedlejší vsi Lubnice.
30. září 1406 se sešla na hradě Bítov, který byl správním místem kraje, skupinka lidí z okolí. Například želetavský farář, lubnický kaplan a Viklata se svojí manželkou z Bačkovic, aby delegovali v nějakém nám neznámém sporu mistra Petra z Morkovic, tehdy generálního prokurátora kroměřížské konzistoře. Dostal plnou moc hájit nějaké jejich zájmy proti generálnímu vikáři Vilému Kortelangovi. Výsledek neznáme. Každopádně o 9 let později Bačkovice kupuje Adam z Lovčic, kam přichází i se svojí ženou Dorotou ze Záhlinice. Od té doby již používá přídomek z Bačkovic. Adam zde přečkal celé období husitských válek. Na jejich konci, v roce 1433, se přesouvá natrvalo do blízké Police. Příčinu neznáme, možná příjemnější bydlení? O další desetiletí později nalézáme záznamy, kde je Adam v roli žalobce a v roce 1447 tzv. pohání (žaluje) Jana z Kosník (Kostníky), aby dosvědčil jakousi vádu s Janem z Cornštejna, což nakonec zdá se skončilo žalobou přímo na Jana Cornštejnského.
Co bylo předmětem tohoto sporu? Stejné sváry jako dnes, majetky. Pan Jan mu údajně držel jeho dva lány a podsedek (výraz pro domkáře, ale bezzemka), samozřejmě bezprávně. Adam zde také zmiňuje již svého syna dědice Jana. Ten se mihne za okny dějin v roce 1463. O rok později další Bačkovický tentokrát Hynek, zažaloval kněze Jana, kaplana oltářníka sv. Kateřiny ze sousední Lubnice. Svár je stejný, nelegální užití pole a jeho poddaného. Hynka potkáváme ve zmínkách až do roku 1493. Například 27. 2. 1477 byl v Brně, jak ukazuje jeho pečeť na listině tam vydané. I v dalších letech se připojuje pečetí k různým listinám moravských stavů. Byla to pravděpodobně osoba odpovědná a vážená, když je uveden například i jako svědek při vkladu majetků Janu Bočkovi z Kunštátu, ještě v roce 1492.
Jeho syn Adam z Bačkovic byl známý jako dobrý hospodář, a díky jeho aktivitám rozšířil své panství o několik vesnic. Dokonce se mu podařilo prosadit u krále 15. února 1502, aby se jeho ves Vosmoruby stala jeho majetkem a byl propuštěn z královského manství (tedy pronájmu).
V březnu 1505 musel pobývat v Jihlavě, kde se dochovala listina psaná 15. března a má na ní zavěšenou svou pečeť, kde je uváděn v roli svědka. Jeho rádius byl větší, než jeho poličsko-bačkovské panství. Jeho černá pečeť je přivěšená na listu daném na Moravském Krumlově 22. května 1510 a před tím v dubnu je na svědecké listině psané na Slatině. 11. července ho zastihneme díky zachovaným listinám opět na Moravském Krumlově, ale již 19.7. je uveden na listině psané o 60 kilometrů dále, přímo na hradě Pernštejn. Dá se ale předpokládat, že pokud někde „nerajzoval“, tak se věnoval přestavbě polické tvrze, na kterou se přestěhoval, zatímco jeho rodná tvrz v Bačkovicích pustla. Jeho pohyblivost je poměrně velká, v listopadu jej listina zachytila na Moravském Krumlově, tedy 60 km od svého sídla a o měsíc později 18. prosince, přivěšuje svoji pečeť v Kladšče, dnešním Kladsku v Polsku, které bylo tehdy součástí království. Jednalo se o tzv. landfrýd (zemský mír) mezi českým králem Vladislavem Jagellonským a markrabětem moravským, což byla jedna osoba po smrti krále Matyáše Korvína. Takže to byla spíše dohoda mezi moravskými stavy (šlechtici) a králem. I v dalším roce (1513) lze zachytit stopy pohybu Adama Bačkovického, ale ne již v tak hojné míře.
V září je svědkem na listině sepisované v Brně. Další podpis, mapující jeho pohyb je až další rok - 1514, kdy je svědkem na listu daném na Krumlově. I další léta ho nacházíme jako svědka různých smluv. Nejspíše byl váženým a vyhledávaným čestným šlechticem. Naposledy se nám zachovala jeho pečeť na listu z 1. února 1521. Někdy v této době umírá a dědictví padá na jeho dceru Annu.
Anna se provdala za šlechtice Viléma Kunu z Kunštátu, tehdy vykonávajícího úřad podkomořího.
Ta svého muže bere tzv. na spolek, čili dává mu k dispozici i svůj majetek, v rámci manželství, který zdědila po otci Adamovi. Topograf F. Wolny v prvé polovině 19. století píše ve svém třetím díle své moravské topografie, že zde byla dříve jedna tvrz, ale již v roce 1527 je uváděna jako pustá. Potvrzuje nám to tedy, že Anna s Vilémem sem již zcela jistě nezajížděli na své novomanželské pobyty, a již dalšího roku prodávají ves a tvrz pustou Janovi z Tavíkovic s jestřábovitým orlem ve štítě.
Zkázu tvrze mohli dokonat česko-uherské války, každopádně její obnova již neproběhla a dokonale zanikla. Její umístění přesto dodnes vyvolává otázky a není stále zcela jasné, kde se mohla nacházet.
První, nejvíce propíraná verze je, že stála na kraji říčky Želetavky, v severním cípu obce. Dodnes je tam vidět krásný polokruhový val, vysoký dva metry, který dává určitou naději, že to může být val původní tvrze. Existuje i hypotéza s plánkem predikovaného prostoru tvrze, pokud by se ze zbytků „valu“ dotvořila kružnice zasahující do dnešních budov č.p.4. a jehož prostor dává 90 x 67 metrů, což je skutečně úctyhodný prostor. I šířka příkopů byla odhadnuta na 20 metrů. To je skutečně grandiózní na lokální tvrz. Na mne působí val spíše jako prevence proti rozlévání Jevišovky na pozemek vedle usedlostí, které zde vidím již na mapování z roku 1824. Zdali je nyní vidíme tak, jak byly zamýšleny, nebo jen jejich část, je těžké říci.
Při procházení této mapy nám neunikne název Brancko, který je umístěn do polohy lesa strmící na kopci nad jihovýchodním okrajem obce. Zkomolenina slova Branka nám může poskytovat určitý odkaz na původní paměť, tedy existenci jakési branky či brány, které můžeme hledat spíše v opevněném sídle. Na současné mapě zeměměřičského ústavu tento název nalezneme na trochu jiném místě, a to na východním svahu kóty, vysoké cca 450 metrů strmící nad touto částí vsi. V tomto případě by hypotetická branka byla obrácena směrem k Polici, na které většinou majitelé vsi seděli. Při důkladném pohledu do mapy zjistíme, že temeno tohoto kopce dodnes působí na leteckém snímkování jako místo, kde mohla stát nějaká opevněná fortifikace. Na severním svahu hypotetického příkopu či svahu pramení vodoteč a na jižní straně, kde vede lesní úvozová cesta se nalézá v současnosti malý rybníček.
Tato hypotéza stojí pouze na tomto onomastickém ukazateli spojeném se zkoumáním mapy. Pouze povrchový sběr by mohl přinést možná nějaké světlo.
Marek Dusil, amatérský historik
O autorovi. Publikačně jsem začínal nesměle v Hlásce Klubu Augusta Sedláčka na začátku 90. let. Pak jsem psal spíše populárně naučné články pro různé regionální tiskoviny, asi nejvíce pro Kutnohorské listy, kde na přelomu milénia jsem publikoval několik let na jejich žádost články o panských sídlech na kutnohorském okrese. Pro edici Putujme, jsem psal historii hradu Adršpach, a v nejbližší době vyjde článek o putování na prčicku v časopise Na cestu, a profily našich umělců, kteří tvořili v Paříži v Listech. Panská sídla jsou mým největším zájmem, ale v poslední době mě zajímají i drobné památky a příběhy, včetně překládání německých pověstí našich Němců, které neznám v českých verzích.
