Osobní asistentku dělá právě rok a velmi ráda. Za tu dobu její péčí prošla víc jak desítka klientů. „Jsem šťastná, do práce se těším. Máme skvělý kolektiv, což je bonus navíc. Jsem v kontaktu s lidmi, kteří mě potřebují, každý si žádá jiný přístup a mě těší vycházet jim vstříc, je to moc pestré. Asi víc inklinuji ke starým lidem, i když i děti už jsem měla,“ vysvětluje.

Velké životní změny odstartovalo úmrtí manžela před osmi lety. Nový partner, kterého Elisavet poznala, měl nemocnou maminku, o niž se snažil starat. Tak dlouho opakovaně Elisavet telefonoval, co a jak má dělat, až mu navrhla: Budu se starat já. Na plný úvazek.

Paní měla pokročilou demenci a minimální soběstačnost. Bylo nutné jí dělat veškerou osobní hygienu a především se s ní naučit komunikovat, aby se cítila dobře. Na Elisavet si rychle zvykla a navázaly hezký vztah. „Občas, abych si odpočala, mi pomáhala nejdříve Charitní pečovatelská služba, posléze Domácí hospic sv. Zdislavy. Když tchyně zemřela a já se zamyslela nad dalším životem, vnímala jsem velkou vnitřní proměnu,“ říká.

Dělat manažerku už nechtěla, byť ji lákali zpět. Dokonce se rozhlížela po místě ve fabrice. Hlavně zkusit něco jiného. Ptala se i v Charitě v přímé péči ve Středisku sv. Zdislavy. Místo se nakonec uvolnilo v Osobní asistenci. „A musím říct, že má volba byla správná,“ zdůrazňuje.

V práci jí kolegyně neřeknou jinak než Eliško. Z tohoto pohledu je zajímavá její rodinná historie. Elisavet se za svobodna jmenovala Churuzidisová. Křestní jméno má po prababičce z Řecka, ona sama je druhá generace v rodině, která sem v reakci na občanskou válku přišla v 50. letech právě z této země. Oba rodiče pocházejí ze Soluně. „Ale já jsem Češka jak poleno,“ směje se. I jídla vaří česká. „Řecko je bezesporu krásné, ale já stejně nejraději cestuju po Česku,“ uzavírá.

HANA JAKUBCOVÁ