„Každý vyléčený pacient ztělesňuje pro mě radost a optimismus. A vzbuzuje naději, že epidemii přemůžeme. Potěšila mě i určitá sounáležitost a obrovská chuť pomoci z řad zdravotníků či nezdravotníků. Jako přímý účastník listopadových událostí roku 1989 jsem už tuto společenskou náladu zažil. Ale vůbec jsem nedoufal, že se to v mém životě bude ještě někdy opakovat,“ říká vedoucí lékař oddělení, které se během pár dnů muselo přizpůsobit a naučit se pracovat ve zcela nových podmínkách.

„Do té doby jsme léčili pouze závažné stavy u chirurgických, ortopedických a urologických pacientů. Prakticky za pochodu, ze dne na den, jsme se změnili v covidovou jednotku intenzivné péče. Museli jsme začít aplikovat nové postupy, používat trochu jiné přístroje a trochu jiné léky,“ popisuje počátky Pavel Jenerál.

Zdroj: DENÍK/Archiv

a samém počátku bylo nutné zařídit spoustu věcí. Začal obvolávat kolegy. Hledal informace na internetu, zejména zkušenosti z již dříve postižené Itálie. „Spolupracovali jsme s infekcionisty, anesteziologicko-resuscitačními odděleními, internisty, rentgenology… Ta spolupráce mezi externími i interními lékaři byla skutečné skvělá a bezproblémová. Všichni se snažili dle svých možností pomoci,“ vzpomíná Pavel Jenerál.

Velmi jej potěšila spolupráce sester na oddělení. „Vždycky jsem věděl, že mám kolem sebe spolehlivý sesterský personál, ale to, jak se bez výjimky zapojil v době největšího kovidového nátlaku, mi vyrazilo dech,“ přiznal vedoucí lékař.

Nejvíce práce měli zdravotníci v druhé polovině října a začátkem listopadu. V té době se občas setkávali i s pocitem bezmoci. „Setkání lékaře s bezmocí je zejména v intenzivní péči poměrně časté. Za ta léta praxe jsem se s určitou bezmocí musel naučit smiřovat. Jednou ze zásadních vlastností lékaře je pokora. Musíme pro pacienta udělat maximum. Ale také si musíme umět přiznat, že vše nedokážeme,“ podotýká lékař.

Také vztah lékaře a pacienta není pokaždé bez chybičky. Někteří lidé, jejichž stav vyžaduje akutní léčbu, nejsou ochotni poslouchat rady a nařízení ze strany zdravotníků. „Během epidemie jsme měli řadu pacientů napojených na speciální oxygenátory. Aby pacient z této terapie profitoval, musí s námi alespoň částečně spolupracovat. Pokud z nějakých důvodů odmítá, nastupuje opět bezmoc,“ hodnotí práci s nepřizpůsobivýma pacienty Pavel Jenerál.

A bezmocný si připadá i ve chvílích, kdy ve společnosti některé uznávané autority onemocnění covidem bagatelizují a nazývají ho chřipečkou. „Najdou se dokonce i tací, kteří organizují demonstrace. Rád bych je touto cestou pozval na návštěvu na našeho oddělení k dusícím se a umírajícím lidem s těžkým průběhem nemoci,“ vyzývá lékař.

Zdravotníkům během nejtěžších dnů často pomáhali dobrovolníci, mezi něž patřily i žákyně zdravotní školy. „Odvedly pořádný kus práce. Měli jsme štěstí, těm děvčatům bych osobně ihned podepsal maturitní zkoušku a pustil je do praxe,“ chválí své pomocníky vedoucí lékař chirurgické jednotky intenzivní péče v Novém Městě na Moravě.

Pomocnou ruku podali i další. Lidé posílali hmotné i nehmotné dary, podpora ze strany veřejnosti byla jedinečná. „Sportovec podává daleko lepší výkony za přítomnosti povzbuzujícího publika. A těch naších „roztleskávaček a roztleskávačů“ bylo opravdu hodně. Dokonce tak moc, že je nemohu všechny jmenovat. Povzbuzovali nás dobrůtkami, pozdravy a posílali nám i desinfekční a ochranný materiál. Všem moc děkuji i touto cestou,“ vysmekl všem dárcům a příznivcům poklonu Pavel Jenerál.

Tuto bitvu zdravotníci ustáli se ctí. Nikdo ale dnes netuší, jestli to nejtěžší už skutečně mají za sebou. „Přál bych si tomu věřit, ale při pohledu do čísel profesora Duška k tomu asi ještě úplně oprávněn nejsem. Není to pesimismus, spíše snaha mít se na pozoru před velkým útočníkem,“ upozorňuje lékař, kterému je po zkušenostech z předešlých měsíců naprosto jasné, s kým má tu čest.