Jiří Králík bydlí ve Starém Městě u Uherského Hradiště, ale je rodákem z nedalekých Kunovic u Uherského Hradiště. Mládí přitom prožil ve Veselí nad Moravou. Vystudoval pražskou VŠE, po Sametové revoluci však vyměnil profesi matematika-analytika za práci kulturního manažera a začal v Uherském Hradišti pořádat i velké celostátní akce – Letní filmovou školu (1991 - 2007) a Projekt 100 (1996 - 2007). V roce 1998 se podílel na zásadní změně kina Aero v Praze, kde působil jako dramaturg.
V posledních deseti letech se věnuje především rozsáhlému projektu, který vymyslel a který putuje po celé republice, jako hlavní produkční. Desátý ročník putovních výstav UNESCO – památky a osobnosti s názvem Kulturní dědictví UNESCO, zahajuje 29. března v Praze. S Jiřím Králíkem jsme si povídali o aktuální výstavě i o historii projektu.
6. Dny slovanské kultury - Bulharsko, Ukrajina. Jíří Králík v akci:
Jak to všechno, mám na mysli projekt Kulturní dědictví UNESCO, vzniklo?
V roce 2013 jsem působil v Kroměříži, kde jsem byl ředitelem Domu kultury. V náplni mé práce bylo zásadní oživení místní kultury, součástí byl i první ročník festivalu Dny slovanské kultury. Ten se konal při příležitosti světového výročí UNESCO k 1150. výročí příchodu Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. Po mém odchodu z Kroměříže jsem potkal v Praze Vojtěcha Merunku, předsedu Slovanské unie, a domluvili jsme se na pokračování festivalu od roku 2016 pod hlavičkou právě Slovanské unie.
Až se z festivalu Dny slovanské kultury stal celoroční putovní projekt.
Přesně tak. Chtěli jsme prostřednictvím festivalu vytvořit spojnici mezi severně a jižně žijícími Slovany a ukázat, že si vzájemně rozumíme a máme k sobě kulturně velmi blízko. Společné kulturní kořeny i jazyk.
Jak to vypadalo?
Každý rok jsme vybrali dvě slovanské země, jednu ze severu a jednu z jihu, a zaměřili se na jejich prapodstatu, kulturní dědictví, osobnosti, národní kulturu. Jak se projekt postupně vyvíjel, bylo potřeba změnit i název. V roce 2020 jsme představili všechny slovanské země a tak jsme původní koncept festivalu Dny slovanské kultury transformovali na projekt Kulturní dědictví UNESCO, který od roku 2021 každý rok představil kulturní dědictví čtyř zemí s významnou „českou stopou“. Tedy už ne jen slovanské země.
Důležitá je pro nás „Česká stopa“
Co vás vedlo k tak zásadní změně?
Zjistili jsme, že český či slovenský významný vliv se dá najít vlastně všude ve světě. Proto jsme se zaměřili i na další země a tamní české menšiny a osobnosti se vztahem k naší zemi. Také jsme zdokonalovali systém prezentace jejich národního kulturního dědictví, které je i zapsáno na světové seznamy UNESCO. Představovali jsme nejenom známé materiální dědictví, ale i to nemateriální, Paměť světa a také světová výročí UNESCO.
Co je záměrem projektu?
Seznámit české publikum s tím, čeho si nejvíc váží jiné národy v oblasti kulturního dědictví. Položky UNESCO totiž zásadně a atraktivně prezentují historický a kulturní vývoj dané země. Důležitá je pro nás i tzv. Česká stopa. A to nejenom skrze české osobnosti působící v zahraničí, ale i zahraniční osobnosti, které mají významné vazby k naší kultuře. V mnoha případech jsme našli české stopy mezi prezentovanými položkami UNESCO.
Například?
Nikola Tesla například studoval v Praze, nejslavnější srbský generál František Zach, který vytvořil plán, jak by mělo vypadat samostatné Srbsko, byl Čech. Vždy rádi vedle velkých osobností, intelektuálů, umělců, zařadíme do výstavy i ty pozapomenuté a méně známé, se silnými vazbami na Česko, které měly nebo mají vliv na utváření kultury dané země.
Také i sportovce nebo třeba i cukráře, což byl v případě rakouské výstavy Josef Prousek z Držkové u Jablonce nad Nisou, zakladatel slavných vídeňských cukráren Aida. V oblasti UNESCO mě fascinoval podíl českých architektů, kteří postavili v zahraničí stavby zapsané v současnosti na světový seznam UNESCO.
Bohužel ale ne za ČR – například Rezidenci bukovinských metropolitů v Černovicích na Ukrajině postavil architekt Josef Hlávka, architekt Karel Pařík pak nejdůležitější stavby Sarajeva.
close
info
Zdroj: se svolením Jiřího Králíka
zoom_in
Jiří Králík se věnuje projektu Kulturní dědictví UNESCO
Jak bude vypadat letošní jubilejní ročník? Začínáte v Praze.
Přesně tak. Praze jsem se v minulosti záměrně vyhýbal. Když velvyslanectví prezentují něco o své zemi, tak to dělají prioritně tady. Proto podle mě má větší smysl nabízet výstavy hlavně do menších měst. Letos jde o jubilejní desátý ročník a zástupci Židovské obce v Praze projevili velký zájem o spolupráci.
Co je jejím výsledkem?
Výběr dvaceti opomíjených česko-německo-židovských osobností historie našeho projektu – tedy osobnosti České stopy z části rakouské, německé, brazilské a dokonce i íránské.
Koho představíte?
Do výběru záměrně nezařazujeme notoricky známá jména, jako třeba Franze Kafku, ale raději veřejnost seznámíme například s jeho bratrancem, slavným ekonomem Alexandrem, který odešel do Brazílie a mnoho let byl ředitelem Světového měnového fondu.
Kdy a kde bude výstava 20 opomíjených česko-německo-židovských osobností zahájena?
Slavnostní zahájení plánujeme na 29. březen v Jeruzalémské synagoze a její součástí bude i komentovaná prohlídka. V dalších měsících budou následovat odborné přednášky i menší koncerty.
Jak dlouho výstava potrvá?
V Praze bude výstava čtyři měsíce, poté bude putovat i do dalších synagog i měst - v srpnu v Brně, v září v Jičíně…
Po židovské části budou následovat další čtyři letošní země, že?
Ano. Připravujeme výstavy Brazílie, Německa – severní a střední, Srbska a Íránu. Na konci března je představíme na našich webových stránkách a pak během května i v různých místech a městech celé ČR.
Výstavy budou na sobě nezávislé, nebo bude navazovat jedna na druhou?
V každém městě budou všechny čtyři výstavy, ale nikoliv současně, bude to opravdu tak, že jedna bude navazovat na druhou.
Přeprava exponátů? Výjimečně i vlakem
Takže musíte zajistit také převážení všech exponátů.
To máte pravdu. Všechno váží kolem jednoho sta kilogramů a k tomu je třeba někdy připojit i speciální dřevěné stojany. Pořadatelé nám s přepravou pomáhají, ale většinu zajišťujeme vlastními silami - auty, ale v minulosti a výjimečně i vlakem.
Kdo vlastně bývá pořadatelem?
Hlavním pořadatelem jsem já, ale na místě pak aktivně spolupracujeme s vedením měst i místními významnými kulturními institucemi, jako jsou knihovny, kulturní centra a podobně.
Výstavy jsou určené jen pro vnější vystavení?
Nikoliv. Ideální je umístění a instalace vevnitř, ale díky covidu jsme se naučili provádět instalace i ve veřejném prostoru - na náměstích či místech, kde prochází nejvíce lidí. Díky venkovní instalaci také registrujeme velký zájem o projekt – jen v roce 2022 jej vidělo asi 330 tisíc diváků.
Jak dlouho letošní ročník potrvá? Jinak řečeno, kdy skončí?
Letos kvůli financím máme menší zpoždění - začneme v květnu a budeme pokračovat až do konce roku, ale do začátku dalšího ročníku nabídneme výstavy i v první polovině roku 2024.
Ve vybraných českých městech a především v zahraničí se představí výstavy minulých ročníků: Arménie, Rakouska, Maďarska, Nizozemska, Polska a Švédska. Kde a kdy to bude?
Projekt je skutečně i zahraniční, vloni byl prezentován a úspěšně na prestižním místě v zámku Laxenburg u Vídně. A dokonce s dvěma speciálními doprovodnými akcemi. V roce 2023 projevily zájem některá polská, maďarská, rakouská i švédská města. Domluvenu máme i prezentaci srbské výstavy v Novém Sadu. Je to ale velmi náročné a na tuto prezentaci jsme nedostali zatím žádné finanční prostředky ze strany ministerstva kultury ani ministerstva zahraničních věcí, takže jsme plně závislí jen na zahraničních zdrojích.
Kdo se na celém projektu s vámi podílí?
Při přípravě se setkávám s lidmi, kteří v té zemi žili nebo ji dobře znají, jsou to většinou akademici, překladatelé, odborníci, kteří mi mohou poradit nebo pomoci s výběrem osobností i s konečnou podobou textů. Na projektu spolupracuje několik desítek dobrovolníků a nadšenců, i zástupců spolupracujících institucí.
Můžete uvést některá jména?
Například s brazilskou částí mi radí Petr Polakovič, ředitel Muzea vystěhovalectví do Brazílie v Náhlově. S rakouskou a německou či židovskou částí velmi intenzivně pomáhá Gabriela Kalinová z Prahy, historička, průvodkyně, znalkyně průniku všech těchto kultur s naší. Díky ní jsme se s rakouskou výstavou loni poprvé dostali i do zahraničí, na zámek Laxenburg u Vídně. V přípravě a realizaci celého projektu je také spousta dobrovolnické práce. Spolupracuje na tom řada lidí, kteří pomáhají editorsky, různými radami, organizačně, přípravou doprovodných kulturních akcí. Nebo za íránskou část Zuzana Kříhová z Katedry Blízkého východu UK Praha ….
Projekt za milion
Kolik lidí v tom „s vámi jede“?
Je to zhruba padesátka nadšených lidí ročně.
Lze říci, kolik stojí jeden ročník? Alespoň odhadem?
V loňském roce stál projekt asi jeden milion korun, na financování se nám podařilo získat asi 600 tisíc korun z dotací měst a krajů, zbytek jsme hradili ze svého.
Jak to všechno zafinancujete?
Přiznávám, že státní instituce nás docela ignorují. Ministerstvo kultury i zahraničních věcí, která by měla přirozeně pomáhat, nás dosud nikdy nepodpořila - výjimku tvoří jen Státní fond kultury. Stejně tak i velvyslanectví, která nás také nepovažují za svoji prioritu a mají omezený rozpočet. Ale nejvíce finančně i organizačně nám pomáhají některé kraje a města, což i pro nás je dost důležité pro konečný výběr míst konání projektu. Současné dění je z mého hlediska asi maximum, co zvládnu. Jsem totiž u každé instalace a zahájení. Já za to nedostávám žádné peníze, dělám to proto, že chci, aby to bylo. Možná se někdy dočkám, že to bude jinak, ale zatím to tak nevypadá.
Jakou roli v projektu hrajete?
Já jsem vlastně iniciátor vzniku projektu, jeho autor i dramaturg, ale i producent. A od letošního března i hlavní pořadatel. Slovanská unie se stala partnerem projektu, především v oblasti svého zájmu, což jsou slovanské země a lingvistika. Významné je i další partnerství spolku České kořeny v části Česká stopa.
Jak dlouho letošní ročník připravujete, organizujete? Tedy, kdy vzniklo jasné resumé, že to bude židovská tématika a další zmíněné čtyři země?
Rozhodnutí padlo hned v květnu roku 2022 - tedy rozhodnutí o dalších čtyřech zemích. Židovská výstava se narodila někdy v loňském červnu. Takže příprava výstav a projektu trvá asi šest až sedm měsíců.
Co bylo na letošních přípravách nejtěžší?
Asi sehnat peníze a současně udržet pozornost všech spolupracujících institucí a měst i krajů.
Bylo něco, co vás, oproti předchozím ročníkům, překvapilo?
Asi nečekaný odchod Slovanské unie z pozice hlavního pořadatele, který celý projekt letos dost komplikuje, ale snad neohrozí již některé schválené dotace.
Zůstaňme ještě v současnosti – prozraďte nějakou perličku ať už z příprav nebo z toho, co můžeme vidět na projektu, který za pár dnu začne?
Těch překvapení letos bylo poměrně dost. Objevili jsme několik opravdu velkých osobností našich i zahraničních, které jsou anebo spíš byly veleslavné a významné, ale bohužel se u nás na ně opět zapomíná. Asi největším objevem bylo setkání a spolupráce s geniálním fotografem Pavlem Surovým z Kysače u Nového Sadu, jehož výstava Slava zahajovala vstup Nového Sadu do společnosti Hlavních evropských kulturních měst vloni v červnu. A výstava také dostala asi 50 významných světových fotografických ocenění – v USA, na Islandu, Francii, ale i v Petrohradu. A věřím, že se objeví konečně i v některých českých městech v rámci našeho projektu.
Pane Králíku, kolikrát jste s tímhle projektem chtěl seknout, protože „už toho bylo dost“?
Nikdy! Stále věřím, že projekt bude každý rok lepší a lepší, což mimochodem je. A tento ptojekt také dost zásadně prověřuje moje schopnosti a síly.
Co vás na celém projektu nejvíce baví?
Poznávání nepoznaného, krásná setkání a nová přátelství, spokojenost lidí a spolupořadatelů. A neustálé nové a nové objevy.
UNESCO vám ukrajuje velkou část vašeho času. Říkáte, že za to nedostáváte peníze, tedy z vaší strany je v to v podstatě charita. Z čeho žijete vy a vaše rodina? Máte už tzv. vyděláno, nebo máte ještě svoji vlastní výdělečnou činnost?
Jsem ve šťastném důchodě, skoro tři roky, a nikdy jsme neměl moc peněz, takže jsem zvyklý. Projekt mi skutečně zabírá asi 80 procent mého volného času – tedy velký koníček. Z mé strany charita a oběť, neplatím si cesty a ani práci, což je tak čtvrt milionu korun za rok. A stále naivně věřím, že ohromující výsledky projektu - záštity hejtmanů, starostů, ministra kultury…, a zájem diváků a měst - 29 měst a 330 tisíc diváků v roce 2022, snad už někoho na ministerstvech přesvědčí a projektu pomohou. Rodina prostě musí žít skromně a z platu manželky a mého důchodu.
Večer u Králíků? Filmy a politika s nadhledem
Jste ženatý?
Ano, mám pět dětí a šest vnuků.
Kolik se vás takhle večer doma schází? Jinak řečeno, kolik dětí ještě nevyletělo z hnízda?
Kromě jednoho už všechny „uletěly“. Ale pravidelně se scházíme na nedělní obědy, to je tak deset lidí. A na svátky nás je i patnáct.
A jak takový večer u Králíků vypadá? Je to debata o projektu, nebo dojde i na jiná témata?
O projektu se nebavíme vůbec, sledujeme skvělé filmy a sledujeme, s lítostí, politické hašteření či bláznění.
Co na „vaše“ UNESCO manželka?
Moje žena je naprosto skvělá, drží rodinu pohromadě a je tolerantní k mým zálibám a koníčkům.
Jaké ty koníčky máte?
Hrál jsem asi třicet let házenou - národní i mezinárodní, dokonce i první ligu a druhou ligu za Spartu Praha, to bylo ještě na studiích. Ve třiceti jsem přešel k fotbalu a ten hraji dodnes - každý týden dvakrát v hale a to i s mladýma klukama kolem dvaceti let. Pořád jim stačím.
Jaký je váš fotbalový post? Chytáte v brance, bráníte, útočíte, nebo jste mozek týmu – tedy záložník?
Teď spíš mozek a záložník, do brány se uchýlím málokdy.
V jaké nejvyšší soutěži jste si zakopal?
I. A třída, ale v malé kopané druhá liga a na turnajích i s prvoligovými týmy. Největší úspěch byl náš zápas v Nymburce, kde jsme porazili v semifinále super favorita Slavii Prahu s reprezentanty Bergrem a Radkem Bejblem. Výsledek? 7:1!
play_fill
Pár dnů po zahájení letošního ročníku budete slavit narozeniny. Bude vám 66 let. Energie máte na rozdávání, nicméně vychováváte si nástupce?
Ještě ne, ještě je čas a až přijde - vychovám.
Kdyby tahle poslední otázka měla být návodem pro manželku a děti, pro případ, že by nevěděly, čím vás překvapit a potěšit k narozeninám, zkuste nenápadně naznačit. Třeba tenhle rozhovor dočtou až do konce…
Jsem nenáročný a moc toho k životu nepotřebuji. Snad jen cestování. Proto mým největším dárkem bude společná cesta do zahraničí s moji milovanou ženuškou.
Statistika ročníku 2022
Země: Arménie a Černá Hora, Maďarsko, Nizozemko, Polsko, Švédsko, Rakousko, Česko
Počet měst: 29
Počet výstav: 113
Doprovodné akce: 65
Odhad návštěvníků: 330 tisíc
