Boris Johnson, jeden z nejvýraznějších politiků jedenadvacátého století, hodil ručník do ringu. Kličkoval dlouho a chtěl si zachránit kůži jako houževnatá liška pronásledovaná anglickými konzervativci na koních. Šanci neměl.

Historici už začínají pracovat na hodnocení jeho éry, éry brexitu.

Nejzajímavější je však rozhodně příčina jeho pádu zvaná partygate. Britská vláda zavedla v temných dobách covidu přísný lockdown. S výjimkou práce se směli družit jen dva cizí lidé. V premiérském sídle, slavné Downing street číslo deset, však byly na denním pořádku večírky. Kouřilo se, pilo se družilo se, samozřejmě bez roušek.

Luboš Palata
Rusko se už mění v Severní Koreu. Jen s ropou a plynem

Když to vyšlo najevo, premiér se pohoršoval. Když se odhalilo, že o všem věděl, vykrucoval se. Když se nakonec ukázalo, že se bohatýrských pijatik účastnil, přišel se skvělou výmluvou: Byl jsem tam pracovně. To by možná Britové odpustili. Populárnímu Borisovi byli schopni prominout mnohé. Vládní mejdan den před pohřbem prince Filipa, manžela královny Alžběty, byl přespříliš.

Johnson to zkusil zvládnout silou, nezvládl, a to je dobře. Jeho příběh je příběhem mnoha politiků, kteří se totálně zbláznili z moci a úspěchu. Najednou žijí ve světě, kde pravidla platí pro jiné, ne pro ně. Je až neuvěřitelné, jak tomu podlehnou.

Abychom však nezůstali u politiků, zakončeme moralitou: zblbnout z úspěchu a peněz může i prostý našinec.