Hlasy Deníku.Hlasy Deníku.Zdroj: Deník

Občas mě z některého českého periodika požádají, abych vyjádřila svůj názor na událost, která se právě probírá v médiích. Asi si myslí, že když člověk napíše knihu, musí ledasco vědět a mít na všechno názor. V mém případě se ovšem mýlí. Málokdy se v situaci orientuji lépe než kterýkoli jiný laik a mé názory se občas mění podle informací, které se ke mně dostávají. Nikdo neví všechno, zprávy na nás útočí ze všech stran, a proto bývám na vyjadřování ukvapených soudů opatrná. Anketní otázky mě tedy obvykle přinutí, abych se nad aktuálním problémem zamyslela, anebo si k tématu přečetla víc, než jsem původně měla v úmyslu.

Tento týden se na mě obrátili s otázkou, co si myslím o koncovce -ová u ženských příjmení. Upřímně řečeno, mě tahle koncovka nijak neobtěžuje, vadila mi jen v první třídě, kdy jsem své dlouhé rodné příjmení psala dvakrát tak dlouho než šťastnější spolužačky s kratšími jmény a čtyřikrát tak dlouho než spolužák Buš. Vdavkami jsem si příliš nepolepšila, naopak, k délce příjmení jsem vyvdala i poměrně nelogicky počeštěnou variantu německého jména. Mornštajnová zmate úplně každého. Ale i na nové příjmení jsem si zvykla a při každém telefonátu jsem připravena je vyhláskovat.

Markéta Šichtářová
Prosperita a školství jsou spojené nádoby

V tomto duchu jsem hodlala odpovědět na anketní otázku, ale pak jsem samozřejmě usoudila, že tímto směrem dotaz nemíří.

Před časem jsem byla totiž upozorněna, že pro někoho může být koncovka -ová symbolem podřízenosti manželky manželovi. Připouštím, že i tato souvislost mi doposud unikala. Ona koncovka je prý pozůstatkem přivlastňovacího zájmena, reliktem minulosti.

Alena Mornštajnová
je spisovatelka.

Přivlastňovací formu jména ostatně použila Margaret Atwoodová jako symbol ztráty identity v Příběhu služebnice, kde ženy, určené k tomu, aby svému veliteli porodily potomka, byly oslovovány přivlastňovací formou mužova jména. Offred, Ofglen, Ofjohn – v češtině tedy Fredova, Glenova, Johnova…

Tyto ženy přišly o všechna svá práva a neměly nárok ani na vlastní jméno.

Příběh služebnice je ovšem dystopie, přestože některé scény bohužel velice připomínají situace a události, které se ve světě odehrávají. Pokud kdy česká ženská příjmení takový význam opravdu měla, dnes je tak docela jistě nikdo nevnímá.

Ať už koncovka -ová znamenala v minulosti cokoli, jsem na ni zvyklá a klidně si ji ponechám. A stejně tak klidně přijmu rozhodnutí těch žen, které se rozhodnou používat kratší variantu svého jména, přestože tím možná čeština ztrácí něco ze své osobitosti a přichází o další bod ve svém souboji s nelítostnými vlivy cizích jazyků. Ale svět se mění a s příjmeními bez ženské koncovky se často setkáváme už delší dobu.

Prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR Tomáš Prouza
Škola základ života

Daleko víc mě ovšem zajímá, jestli má paní – ať se jmenuje Novák nebo Nováková – stejné šance na uplatnění na trhu práce jako její muž. Jestli dostane za stejně odvedenou práci stejnou mzdu jako její kolega, jestli má stejné podmínky pro kariérní růst a uplatnění svých schopností, pokud je uplatnit chce.

Pokud totiž při výběru nového zaměstnání dostane přednost muž jenom proto, že žena možná „půjde na mateřskou“, „bude s dětmi na paragrafu“ a „bude spěchat z práce, aby vyzvedla dítě ze školky“, něco je shnilého ve státě Dánském a vůči paní Novák to bude úplně stejně nespravedlivé jako vůči paní Novákové.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.