„Už nebudou plošná opatření“. „Nezabývejme se covidem, ale zahrádkářským zákonem“. „Děti se určitě vrátí do škol druhého listopadu.“ „Lockdown v žádném případě nebude.“ Několik neuvěřitelných výroků za všechny.
Tady je však potřeba udělat tečku: Vláda rozhodla nyní pozdě, ale správně. Opatření, která zabrala v březnu, je potřeba dodržovat. Ze dvou důvodů.
Z jednoho ušlechtilého a jednoho sobeckého.
Tím, že se mladší a zdravější lidé omezí, chrání ty starší a nemocné, pro které je Covid větší hrozbou. Tím, že zůstaneme doma a když už musíme ven, nosíme roušku či respirátor, zachraňujeme životy. To není nadsázka nýbrž holý fakt.
A ten sobecký důvod?
Tohle nemusí být konečná. Tato uzávěra je ve srovnání s tím, co platilo v Itálii a nedávno v Izraeli i jinde ještě měkká. Také se dá omezit pohyb na jednu vycházku denně v okruhu pár set metrů od domu. Také se dá nařídit, aby lidé chodili ven jen se speciálním formulářem. Večer se dá pohyb zakázat.
Pokud nezabere tato karanténa, musí být zpřísněna.
Parafrázujme okřídlená Churchillova slova: Vláda volila mezi ztrátou popularity a karanténou. Ztratila popularitu a má karanténu.
Bez ohledu na to, kdo nás do této šlamastyky dostal, musíme se z ní vyhrabat. Je to otravné, ale jednoduché: Absolutní dodržování hygienických pravidel a potkávání se s druhými jen tehdy, když je to nezbytné.