Společně se studenty Katolického gymnázia a třebíčskými farníky jsem se vypravila za rumunskými Čechy do oblasti zvané Banát. Žijí tu potomci přistěhovalců z první třetiny 19. století, kteří zachovávají staré české tradice i daleko od své vlasti. Rumunští Češi mluví perfektně česky, od nás se liší pouze svojí vřelou pohostinností a hlubokou katolickou vírou. To bylo také první, co mě hned zaujalo.

Do Eibentálu, největší české vesnice v Rumunsku, vede jedna kamenitá cesta, která se pětačtyřicetkrát zatočí, než vás dovede do cíle. Přijeli jsme na svatodušní pondělí dopoledne, v den, který místní slaví jako svátek. Odnesli jsme si své tašky do domů místních rodin, u kterých jsme měli strávit následující dny a vyrazili jsme tam, kam mířila celá vesnice – do kostela. U vstupu do něj se rozdělili muži a ženy. Tety, jak si místní ženy říkají, zabraly místa vlevo, a strejčci vpravo. Součástí pondělní slavnosti bylo odpolední stavění májky a zavádění. Nemohli jsme si to nechat ujít a zapojili jsme se do stavění, průvodu a dokonce i do zavádění, které vyústilo do večerní zábavy.

České vesnice v Banátu jsou velmi malé, často mají vyasfaltovanou jenom hlavní cestu. Občas potkáte automobil, ale daleko častěji koňský povoz nebo stádo krav a ovcí. Lidé pracují na svých zahrádkách a zahradách a snaží se být potravinově soběstační. Lidé v Eibenthále, ale i ve Svaté Heleně, což je další česká vesnice, kterou jsme navštívili, jsou opravdu velmi vstřícní. „Pozdrav pánbůh, odkud jste přijeli?“ slýchávali jsme z vrat i z polí. A tak jsme se zastavili na kus řeči. „Nemáte prosím vás Alpu? Víte, tady se nedá sehnat a já jsem si ji vždycky mazala na kolena a lila na kostku cukru. To zabírá,“ začala s vyprávěním babička Amálie. Nabídla jsem se, že jí Alpu pošlu poštou v balíku. Moc dobře si vzpomínám, jak nám ji naše babička dávala na kostku cukru, abychom byli zdraví. Ale babička Amálie mi to hned rozmluvila. V Rumunsku totiž panuje velmi silná korupce a není neobvyklé, že celníci balíky otevřou a obsah si nechají.

Po důlním neštěstí v roce 2006 se poblíž Eibentálu zavřely doly. Většina horníků tak přišla o práci. Mladí proto odešli za prací do České republiky a ve vesnicích nechali své rodiče, za kterými jezdí tak často, jak jim práce umožní. „Naše vesnice pomalu vymírají. Občas mi je smutno, a tak brečím. Ale musíme umět vše přijímat tak, jak je,“ říká paní Josefka, u které část naší výpravy bydlí. Josefka má, stejně jako mnohé další ženy, nejstaršího syna v Praze, kde pracuje v továrně na výrobu pneumatik. Mladší syn studuje školu v Temešváru a domů jezdí dvakrát za měsíc. V polorozpadlé chaloupce je tak často sama. Obývá jednu místnost, která je zároveň kuchyní, ložnicí i obývacím pokojem. A na toaletu chodí na zahradu, kde stojí dřevěná budka.
Průvodcem mezi místními nám dělá česká učitelka Jolana a její manžel Michal. Oba pocházejí z Vysočiny. Díky nim jsme se na vlastní oči přesvědčili, že rumunské školství je opravdu ve velmi žalostném stavu. „Je těžké dětem psát absence. Když pak přijdou do školy a já se jich zeptám, kde byli, tak mi odpoví, že museli na pole,“ přibližuje Jolana.

Škola, hospoda, kostel a fara

K vesnici patří škola, hospoda, kostel a fara. V Eibentále bydlí na faře sedmdesátiletý páter Václav Mašek, který se nám svěřil, že má tři velké lásky: české písničky, knihy a květiny. Otec Mašek během dlouhých zim posbíral a zaznamenal desítky českých lidových písniček v Banátu. Nemohli jsme mu tedy při setkání na faře nezazpívat. Vybrali jsme Sbohem, galánečko. A já jsem zahlédla, jak se otci Maškovi v oku zaleskla slza.

Nedalo nám to a ptáme se, zda by odešel do Čech. A on odpověděl velmi pohotově: „Narodil jsem se tady a celý život zde pracuji. Až odejde poslední Čech, půjdu taky.“ A já si po zbytek života budu pamatovat jeho větu, se kterou se s námi loučí: „Ve škole jsem se učil rumunsky, potom maďarsky a na teologii jsme hovořili latinsky. Ale srdcem, srdcem jsem Čech.“

EVA FRUHWIRTOVÁ