Vzkazy od Zlaté dušičky kolují internetem

Jak se to tak stalo, že jste začala přijímat poselství?

Začátky byly asi podobné jako u každého. Začnete číst knížky, potkáváte lidi, chodíte na nějaké přednášky, začnete na sobě nějakým způsobem pracovat. Také jsem se ve všem dlouho rozhodovala. Asi proto, že jsem Váha.

A co bylo dál?

Jednou jsem se přihlásila na kurs reiki. Ne, že bych chtěla léčit lidi, spíše jsem cítila, že potřebuji tou energií zprůchodnit cosi ve mně. A myslím, že právě to se stalo. Měla jsem pocit, že bych měla začít psát. Vzala jsem papír a psala. Zprvu různé znaky a obrázky, pak jednotlivá slova a postupem času se to začalo skládat dohromady. Jen jsem pak nevěděla, co s tím. Potřebovala jsem poradit, co mám dělat, jenže zrovna nikdo nebyl. A tak jsem metodou pokus omyl postupně pokračovala dál.

Už tehdy jste své texty zveřejnila? Nebo až později?

Do určité doby jsem je ani nechtěla zveřejňovat, ani jsem o tom nemluvila, protože jsem si pořád nebyla jistá. Pak to začalo jedním článkem, který jsem napsala. Článek měl vysokou čtenost a já si řekla, že budu pokračovat.

Jak probíhá sdělování poselství? Najednou cítíte, že byste měla psát? Nebo jinak?

Někdy mám pocit, že bych měla psát. Třeba to den, dva odkládám a pořád v sobě cítím, že bych něco měla udělat. Jindy se vysloveně zeptám, jestli je něco, co bych měla napsat. A oni mi třeba řeknou, ne, že až zítra nebo pozítří.

A ta sdělení slyšíte?

Neumím to popsat. Nějakým způsobem se naladím vím v sobě vždy jen pár slov dopředu a píšu. Někdy se mi stane, že znám i celý význam a jen hledám vhodné slovo, kterým bych to vyjádřila. Nikdy ale dopředu netuším, o čem budu psát. Tužka a papír jsou vlastně takový můj prostředek. Trochu je to asi má výmluva, že bez tužky a papíru to nepůjde. Ale je mi jasné, že to funguje i tak.

Dokážete říct, odkud ta poselství chodí?

Když se napojuji, volám si konkrétní bytost. A snažím se to neustále prověřovat, protože napojit se tam mohou i temné bytosti. Někdy se stane, že píšu nesmysly, takže se nalaďuji znovu. Pořád se ptám a ověřuji. Nikdy ale nemáte jistotu, pokud nejste úplně jasnovidný, kam se napojíte. To je trochu riziko, kterého jsem si vědoma. Na druhou stranu, nějaké odezvy od lidí mám, píší, že jim to pomáhá v životě, že si v tom vždy najdou to svoje. Proto si říkám, že i kdyby to pomohlo jen pár lidem, má to smysl.

Internet je různými sděleními z vyšších sfér doslova zaplaven. Mezi nimi je ovšem plno blábolů a nicneříkajících nesmyslů. Jen málokterý text je tak čistý, abychom ho mohli považovat za nevím, jestli ten termín můžu použít Boží sdělení.

Jenže jak můžeme definovat Boha? Jaké má vlastnosti? Kdo to je? Stvořitel všeho a všech?

Boha bych popsal jako přírodu, vesmír, sílu, která tu vše oživuje, zdroj života. Zprávy odtud by mne zajímaly.

Ano. Ale to vám nemohu zajistit. Právě to v sobě neustále řeším a trochu se to ve mně pere abych získala jistotu. Jenže jistotu vám nikdy nikdo nedá.

Proč Zlatá dušička?

Nevím. To mne napadlo kdysi, když jsem si dělala webové stránky a potřebovala je nějak nazvat. Vím jen to, že jsem tam nechtěla mít své jméno a že jsem věřila svým pocitům a ten název se mi líbil.

Proč?

Chtěla jsem být někdo, kdo podává informace a nemusí to být konkrétní osoba, pod kterou si někoho představíte. Spíše šlo o informace, ne o popularitu.

Webové stránky jste začala vytvářet víceméně anonymně. Z jakého důvodu? Bála jste se posměchu?

Posměchu ne, i když sám víte, že jsou lidé, kteří si ťukají na čelo, když se s něčím podobným setkají. Říkala jsem si, že kdo si to bude chtít přečíst, ten se k tomu nějakým způsobem dostane. Také jsem chtěla vědět, jak to budou lidi brát. A možná jsem se trošku bála kritiky. I když člověk dělá věci s dobrým úmyslem, nemůže se samozřejmě zavděčit všem. Jeden si najde něco pozitivního a druhý řekne, píšeš blbosti. Ale toho druhého to nikdo nenutí číst. Na druhou stranu, i z kritiky je možné se poučit.

Čtou dnes lidé vaše slova víc než v začátcích?

Já vlastně nevím. Moje texty jsou na internetu na různých stránkách. Lidé si je s mým, ale i bez mého svolení kopírují dál. Takže řada čtenářů se k nim dostane na stránkách někoho jiného. Nemám potuchy, kdo všechno si to přečte. Na svých stránkách máte poselství pro určitá období, odpovídáte ale i na osobní dotazy lidem.

Na co se obvykle ptají?

Na věci, které řeší v běžném životě. Na vztahy, na práci. Někteří chtějí vědět, jaké mají poslání. Nebo jaká je pro ně nejvhodnější práce. Spoustu lidí přestává práce bavit, nenaplňuje je a neví, co mají dělat dál.

Dostanou od vás konkrétní odpověď?

Odpovědi jsou laděné většinou v tom smyslu, že člověk sám si musí říct, co v životě chce, co je ochoten pustit, co mu už nevyhovuje a na co by se chtěl do budoucna zaměřit. Říkám lidem, že si musí rozmyslet, jestli chtějí opustit práci, která jim zajišťuje přísun peněz a ty peníze jsou pro ně určitou svobodou. Jestli jsou ochotni toho všeho se vzdát, pak tu práci opustit můžou. Pokud sami neví, co by je bavilo a co od života chtějí, pak jim to stejně nepomůže. Zůstanou bez práce, a nakonec je to dožene k tomu, že budou hledat jinou práci a najdou podobnou, kde budou zase nešťastní. Člověk si musí v sám v sobě srovnat, co chce. Někdy stačí jen změnit úhel pohledu na určitou situaci. Ale když máte něco, co vás baví, můžete za tím jít. Můžete se tím i živit, v tom vám nikdo nebrání. Ale na všem musíte pracovat a pak třeba nastane čas, kdy budete na úrovni, že se uživíte. Ale nejde říct: Když tě to nebaví, tak z práce odejdi, najdi si tohle a buď tam. To opravdu nejde. Lidi ale právě tohle očekávají a často jsou zklamaní.

Takže dáváte docela praktické rady. Podobné jako poradenský psycholog.

V podstatě skoro ano. K psychologovi by ovšem spousta lidí nešla. Když jim to takto napíšu, vyhovuje jim to víc. Třeba se zamyslí a začnou se svým životem něco dělat. Nebo třeba taky ne. Ale to už je jejich rozhodnutí, jak s mojí radou naloží. Teď jsem například řešila problém paní, která je nešťastná ve vztahu s manželem. Paní se přitom už jednou zklamala v partnerství, které nevyšlo, proto teď ve vztahu zůstává a je nešťastná. Právě strachy ze změny, z toho, co člověk nezná, jsou velkým blokem ke štěstí v životě.

Co jste jí řekla?

Ať si promluví s manželem a zkusí dát vztah do pořádku. Pokud ale je již ve fázi, kdy cítí, že už nic spravit nechce, je na čase udělat změnu a tu musí udělat ona sama. Nemůže čekat, že někdo se změní kvůli ní. Pokud jí něco nevyhovuje, musí to změnit ona sama.

Za své potíže se lidé často stydí, tutlají je, proto taková anonymní poradna na dálku může být pro ně přijatelnější.

To ano. Vyhovuje mi, když tazatel napíše mail, já se v klidu napojím a napíšu odpovědi. A lidé jsou zřejmě spokojeni, někteří se i vracejí.

Mám dojem, že my lidé často skrytě očekáváme nějaký zázrak a vás se ptáme, jestli už přijde. Vy zpravidla odpovídáte, že člověk musí nejdřív něco změnit v sobě. Je to tak?

Je. A chápu, že lidé jsou zklamaní, když neodpovím konkrétně. Někdy to ani nejde. Ono to tak ale je, že člověk si musí nejprve sám v sobě udělat pořádek a teprve potom může získat odpovědi. Často dostávám otázku, jak rozeznat odpovědi své duše.

Jak?

Je potřeba mít úplně prázdnou mysl. Pak si položíte si otázku a nasloucháte odpovědi. Zpravidla to první, co uslyšíte, by mělo být pravda. Zkuste se ptát na to, co si můžete ověřit, za týden, zítra. Odpověď si zapište, nebo zapamatujte a pak si ji ověřte. Takto se učíte naslouchat informacím a rozlišovat je. Samozřejmě, když hledáte odpovědi, nemůžete je vymyslet rozumem. To si jen zahltíte hlavu.

Je to jako s hrnkem. Abych do něj mohl nalít čaj, musí být prázdný.

Ano, nesmíte na nic myslet.

To se lehko řekne, ale hůř udělá. Člověk je někdy v takovém kolotoči, že má hlavu jako úl.

Musíte vědomě hlídat sám sebe. Musíte být stále přítomný a pozorovat to, na co teď myslíte. Když se myšlenky začnou toulat, uvědomíte si, že se to děje, a zase se snažíte na nic nemyslet. A tak dále. Neustálé pozorování a kontrola, případně myšlenky směrovat jinam. Nebo si sám v sobě představte místnost, vezměte smeták a myšlenky z hlavy prostě vymeťte. A máte prázdno. Když vám tam myšlenky znovu vlezou oknem, vymetáte pořád dál a dál to je pro ty, kteří mají dobrou představivost.

To bych musel uklízet v jednom kuse. Nezblázním se z toho?

To je jen začátek, potom vám to půjde už samo. Chce to trpělivost. A hlavně věřit sám sobě a v to, že jste schopen se napojit a odpovědi slyšet.

Říkala jste, že když chcete odpověď pro sebe, musíte za někým jiným?

Ne že bych musela. Já si odpověď pro sebe také napíšu. Jenže jí mnohdy nevěřím. Takže někdy konzultuji se svými známými. Já vlastně tu odpověď uvnitř sebe vím. Když jdu za někým jiným, dostanu stejnou. Tak že vlastně musím také zapracovat na víře v sebe.

Dá se to, co děláte, označit slovem channeling, což znamená, že člověk se stává kanálem pro příjem informací?

Nevím. Každý to označuje nějak jinak. Já tomu většinou říkám automatické písmo. Nechci škatulkovat. Beru to tak, že mi informace nějakým způsobem chodí a pomáhají ostatním. A to je tak asi vše. Kam mě kdo zařadí, je jeho věc a nic s tím nenadělám.

Bylo někdy v poselstvích něco, co vás překvapilo?

Vlastně ani moc ne. Ale třeba nedávno jsem psala něco o úkazech na nebi. Překvapilo mě, když za pár dní začaly padat meteority. Takže spíše překvapení tohoto typu. Většinou sice informace napíšu, ale za pár dní už nevím, co tam bylo. Někdy mne překvapí staré texty. Když si je někdy přečtu zpětně, říkám si, kdo tohle psal a pak se divím, když zjistím, že já sama.

Občas se ve vzkazech objeví něco pesimistického.

Už jsem si všimla, že když obsahují něco pesimistického, lidem se to moc nelíbí a většinou to čtou i méně. Z pozitivních vzkazů jsou celí nadšení, mírně pesimistické už neberou. Ale i to je součástí života, nejde zavírat oči. Musí tam být obojí. Ano, máme se zaměřovat na pozitivní, ale to neznamená, že to, co takové není, budeme ignorovat.

Jak dlouho automatické písmo praktikujete?

Plus minus deset let.

Kdyby se někdo chtěl naučit, co umíte vy, jde to?

Každý se může naučit poslouchat svou duši. Chce to ale cvik. Já jsem pořádala semináře, kde jsem ukazovala, jak získat informace. Nestane se to ale ze dne na den. Chce to trpělivost a snahu. Nelpět na tom, abych mermomocí něco napsala, a také případně, abych slepě nevěřila tomu, co napíšu. I tady musíme používat zdravý rozum, být pokorný a za vše poděkovat.

Děláte si plány do budoucna?

Ono to ani nejde. Nesčetněkrát jsem si řekla, že skončím, že už psát nebudu. Pak mi to ale nedá a zase píšu dál. Říkám si, že mám pořád své čtenáře, a proto to má smysl. Nechám vše volně plynout a uvidím. Buď přijde čas a já toho nechám, nebo se posunu zas někam jinam.