Vypadal jak Robin Hood. A doma škrtil ženu

Dokážete si vybavit, jak se to všechno seběhlo?

Vdávala jsem se v osmnácti letech. Našla jsem si kluka, který vypadal podle mé kamarádky jako Robin Hood. Naše manželství plynulo patnáct let v zaběhnutých kolejích bez menších problémů. Snad jen třikrát jsem dostala facku, ale ani nevím za co. Dokonce se mi můj manžel před svatbou přiznal, že holku, se kterou chodil přede mnou, zmlátil mokrým ručníkem. Tenkrát jsme se tomu smáli oba.

Takže patnáct let se nic nestalo?

Ne, byli jsme normální rodina, dvě děti, práce a domácnost. Nikdy jsem svému muži nedala příčinu k žárlivosti. Nikdy jsem ho nepodvedla. Po nocích jsem vždycky byla doma. Prostě moje rodina byla na prvním místě.

Jak to tedy začalo?

Jednoho dne jsem se nepohodla se svým zaměstnavatelem a dala výpověď. Hned ten den jsem se dozvěděla o volném místě v textilním oboru. A tak jsem se šla zeptat. Dokonce jsem před samotným pohovorem s majitelem firmy ztratila odvahu a můj, dnes již bývalý muž, mi dodával odvahu a strčil mě do dveří. Já ten pohovor udělala a práci získala. Jenže to obnášelo cestování a pozdní návraty domů. Místo ve tři jsem byla doma v sedm. Manžel slíbil, že mi s domácností pomůže, což nějakou dobu také dodržoval.

Manžel a děti už potom asi neměli servis, na který byli zvyklí. Co tomu říkali?

Manžel mi ze začátku pomáhal s domácností a dětem to bylo celkem jedno. Nějak se jich ta změna nedotkla. To spíš já jsem se najednou dostala do světa módy a zjistila jsem, že ne všechno, co se mi libí, je v mé velikosti. Nikdy jsem nebyla Twiggy a tak jsem začala držet dietu. Podařilo se mi zhubnout kolem třiceti kilo. Začala jsem se cítit dobře a taky se stávalo, že se sem tam za mnou na ulici otočil cizí muž. A to byl kámen úrazu. Že jsem nebyla ve tři doma, mělo za následek i to, že volnost nabyl i můj muž. Najednou měl dost času jít po práci s kamarády na pivo.

Manžel začal volný čas trávit s alkoholem?

To taky. Ale hlavně mě začal podezřívat a urážet. Toho, že jsem zhubla, si všimli i jeho spolupracovníci a začali do něj „vrkat“. Muž mne začal psychicky vydírat. Co dělám, s kým se stýkám, kam chodím pracovat a co tam dělám? Nakonec to dopadlo tak, že v alkoholovém opojení mě obviňoval, že za jeho zády spím s polovinou města.

Co děti, jak to na ně působilo?

Uzavřely se do sebe. Nijak to nekomentovaly, ale bylo na nich vidět, že je to trápí. Starší syn zrovna přecházel na střední školu, což bylo bez problémů. Ty začaly v momentě, když na školu nastoupil. Tlak učitelů, situace doma, nové prostředí, a to všechno způsobilo, že propadl z jednoho předmětu. Opravné zkoušky sice udělal, ale chybělo mu to sebevědomí. Prostě ze školy odešel. Mladší dcera se úplně stáhla do sebe. Vůbec nechtěla komunikovat s okolím. Ve škole se zhoršila a začala se stranit spolužáků, byla zakřiknutá.

Nenapadlo vás tento stav nějak řešit?

Za všechno jsem dávala vinu sobě. Chtěla jsem za každou cenu udržet rodinu. Strašně jsem se styděla, byla mi hanba. Měla jsem strach, že mi to nikdo neuvěří, protože to psychické týrání se dělo pouze doma, za zavřenými dveřmi a bylo směřováno pouze na mě. Naštěstí z toho vynechal děti.

Jak to pokračovalo?

Jeho agresivita se začala stupňovat. Na různých místech v bytě jsem začala nacházet prázdné láhve od alkoholu. Kromě nadávání, vynucování sexu se přidalo i bití, které si za střízliva vůbec nepamatoval. Dokonce se mi i vysmál, že to není pravda.

To si nikdo ve vašem okolí ničeho nevšiml?

Možná, že ano, ale nikdo se do našeho vztahu nepletl. Nikdo mi v tu dobu nepodal pomocnou ruku, neporadil. Začala jsem chodit do práce s modřinami. Tu na rukou či nohou, jednou dokonce i na oku. Sváděla jsem to na sebe, že na mě spadla polička, skříň nebo že jsem zakopla a upadla.

Projevoval se i na veřejnosti jako násilník?

Jednou večer mu došly cigarety a opilý sedl za volant, že si pro ně dojede na čerpací stanici. Jenže tam se potkal s hlídkou policie, která když ho viděla, hned mu dala dýchnout. Naměřili mu 2,98 promile. Přišel na tři roky o řidičák, což mělo následky v jeho práci. Už nemohl jezdit a zůstával ve městě a dělal pouze podřadné práce. To mu zřejmě nepřidalo. Odnášela jsem to já. Auto stálo před domem a tak řekl, že si mám udělat autoškolu. Což jsem taky splnila. Jenže místo v osm večer, jsem pak chodila v deset. Potom jsem musela ještě uklízet, vařit, hádat se s opilým manželem, snášet bití a na konec došlo i na znásilnění. Jednou odešel z domu a já jsem se rozhodla, že jej do bytu už nepustím.

To byl konečně posun vpřed?

Jak se to vezme. Když se vrátil, začal mi v opilosti vyhrožovat, že zavolá policii, že se do bytu dostane. Nakonec ji opravdu zavolal. Otevřela jsem a všechno jsem jim pověděla, najednou se to ve mně hnulo a já to řekla úplně cizím lidem. Situace se obrátila proti němu a my oba jsme každý zvlášť putovali na policejní stanici. Absolvovali jsme výslech. Já ale do protokolu neřekla všechno, co se mi stalo. Prostě jsem některé věci přikrášlila. Což byla velká chyba, to už dneska vím. Navrhl, že se od nás na čtrnáct dní odstěhuje. Dost mě překvapil, protože tohle řešení navrhl sám. Začal navštěvovat psychologa, který mu předepsal nějaké léky, na které se v žádném případě nesměl požívat alkohol. Dokonce mu bylo doporučeno, aby nastoupil protialkoholní léčbu.

Uklidnila se situace?

Když byl pryč, strašně se nám ulevilo. Jenže začal prosit, že se mu po nás stýská a že už bude sekat dobrotu. Nakonec mě ukecal a já ho vzala zpět. Což byla velká chyba, na kterou mě upozorňovali i policisté. Já je tehdy neposlechla. Po čase se vše začalo opakovat a dokonce mi začal vyhrožovat, že skočí z okna, že se otráví nebo si podřeže žíly. Všechno to však bylo jen demonstrativní, nikdy si opravdu nic neudělal, chtěl mě prostě vydírat.

Takže se všechno vrátilo do starých kolejí?

Ještě hůř. Bití bylo na denním pořádku, nadávání, zesměšňování a pití. Až to všechno došlo to toho osudného večera, kdy mi šlo opravdu o život.

Počkejte, chcete říct, že to všechno předtím byla jen předehra?

Asi ano. Jednoho večera jsem ale už řekla dost. Nějak jsem toho měla plný zuby, už jsem nemohla dál. A když po mě začal násilím vyžadovat pohlavní styk, řekla jsem, že zavolám policii. Vzala jsem mobil a zavřela se do koupelny, protože to byly jediné dveře, které se daly uzavřít. Volala jsem o pomoc. Začal řvát, že když mě nebude mít on, tak nikdo a dobýval se do koupelny. Mezitím jsem stačila vytočit policii a říct jim co se děje. Ještě jsem mluvila s policistou, když dveře do koupelny povolily a on se na mě vrhl. Nebral mi mobil, jen mě chytil za krk a povalil mě do vany, ve které byla voda, co tam děti nechaly po koupání. Začal mě škrtit a topit zároveň. Pamatuji si, jak na mě policista křičel: Vydržte, my už jedem! A najednou se v něm něco zlomilo, jakoby si uvědomil, co dělá. Řekl mi, promiň, pustil mě a utekl. Celé to trvalo pár minut, ale mně to připadalo jako věčnost. Vylezla jsem z vany a celá vyděšená jsem se posadila na chodbu a čekala na policisty. Z dětského pokoje vyšel syn, a když mě viděl, začal zmateně pobíhat po bytě a chtěl si to s manželem vyřídit. Naštěstí mezi tím přijela hlídka.

To vás nikdo neslyšel?

Sousedi možná ano, jenže my tu „Itálii“ měli doma denně. Děti si v takových případech dávaly sluchátka, aby to neslyšely. Policie přijela ve stejném složení jako poprvé. A jejich první slova byla: My jsme vám to říkali. Najednou mi zazvonil telefon. Na druhém konci se ozval můj manžel. Mobil si vzal jeden z policistů a nějak ho donutil, aby se vrátil. Muž se po chvilce ukázal a dělal, že se nic nestalo. Jenže já kromě toho, že jsem byla mokrá, měla jeho prsty otištěné na krku. Pomalu, ale jistě se začaly měnit v modřiny. Následovala cesta na stanici, pak prohlídka u doktora, vyplnění dotazníku, teď už pravdivě a vykázání agresora z bytu. Nejdřív na deset dní, pak jsem si zažádala o prodloužení. Podmínkou však je, že v té věci musí postižená osoba začít něco dělat. Tak jsem podala žádost o rozvod.

Co následovalo?

Musela jsem oběhnout spoustu úřadů, čekalo mě vyřizování. Ale nemusela jsem svůj příběh každému povídat, prostě si to úředníci zatelefonovali a já jenom přišla, už o mně věděli. Vyplnila jsem formulář nebo něco podepsala a šla pryč. To, co se mi stalo, bylo uznáno jako domácí násilí. To, že se mě pokusil zabít, manželovu situaci zhoršovalo. Řekl mi, že mi rozvod nepodepíše, když to všechno neodvolám. Při myšlence, že by se mohl vrátit, jsem se snažila obvinění stáhnout, jenže to naštěstí nejde, a tak mi rozvodové papíry nakonec podepsal. Vyvázl snad jen s podmínkou, ale to už nevím jistě. Tohle už šlo mimo mě.

Většina žen při pomyšlení, že zůstanou samy, bez prostředků a pomoci radši snáší příkoří. Myslí především na děti a na to, co s nimi bude. Jak jste tuto situaci řešila vy?

Je pravdou, že jsme padli na dno. Peněžitou pomoc nám poskytl sociální odbor městského úřadu, ale hlavně mi hrozně pomohla rodina. Pak také existují různé organizace, které postiženým v těchto situacích pomáhají. Dokonce jsem dostala nabídku využít pomoci psychologa, kterou jsem odmítla. I když si s odstupem času myslím, že jsem ji měla využít. Jsou někdy situace, které nejsem schopna zvládnout, nepatrná věc, slovo nebo situace mě dokáže rozbrečet. Ale musím říct, že se mi na druhou stranu strašně ulevilo. Najednou to ze mě spadlo a já mohla po dvou letech teroru dýchat. I děti to vzaly s úlevou, prostě jsme ožili. Všichni.