Devětašedesátiletý Jaroslav Mílek přišel v kšiltovce, frajerských texaskách a bundě s kanadskými nášivkami. Co má s Náměští společného? „V roce 1968 jsem byl vojenský pilot, létal jsem na helikoptéře v Brně, součástí mých úkolů byly přelety do Náměště a společný výcvik,“ začal své vyprávění. Vpád okupačních vojsk hlasitě odsoudil, následovala degradace a vyhazov z práce.

Našel si zaměstnání v geologickém výzkumu, byl už ženatý, měl šestiletého syna. Se ženou se rozhodli při cestě na dovolenou do Bulharska emigrovat. „Tehdy ještě bylo povoleno strávit tři dny průjezdem přes Jugoslávii, tak jsme v Bělehradě na francouzském konzulátě požádali o azyl,“ zmínil Mílek.

Po třech měsících v Paříži následovala cesta do Kanady, poblíž Toronta našla mladá rodina svůj nový domov ve městě Mississauga. Zatím byl doma v Česku Jaroslav Mílek v nepřítomnosti souzený, verdikt ale nikdy neviděl, byt v Brně propadl státu. Emigranti mají v Kanadě nárok na půlroční kurs angličtiny zdarma.

„V únoru jsem se začal učit jazyk, v půli března už jsem měl řidičák v angličtině a do konce roku letecké zkoušky na helikoptéru,“ přiblížil svůj další život bývalý vojenský pilot Mílek. Bylo mu třicet a začal pracovat u pozemní služby na letišti v Torontu, do rodiny přibyla ještě dcera. Jeho matka jej v Kanadě mohla navštívit až po sedmi letech, a to ještě pouze za podmínky, že ho bude přemlouvat, aby se vrátil. Dnes je Jaroslav Mílek v penzi a rozhodně se nenudí. Má vlastní malé motorové letadlo podobné cessně, komerční pilotní zkoušky na vrtulník, vícemotorové letadlo a hydroplán. Pyšný je na syna, který létá s airbasem pro dubaiské aerolinky.

„Občas si s ním někam zaletím první třídou,“ říká s úsměvem. Část roku tráví v Česku ve Velké Bíteši, kde si postavil domek, má tři vnoučata. A osudu je vděčný ještě za jednu věc: „Jsem rád, že jsem mohl jít mámě na pohřeb, zemřela v roce 1994. Být to před revolucí, hrozně těžko bych nesl, že tam nejsem.“

Další článek k tématu si přečtěte zde.