V oknech igelit, ale jezdí mercedesem, takoví jsou Rusi

Proč jste se rozhodl vydat do Ruska?

Už pár let se snažím o prázdninách někam vyrazit a v poslední době padá volba na nějakou východní zemi. Je to z toho důvodu, že když jedete na západ, moc vás tam toho nepřekvapí. Ale v Rusku z údivu prakticky nevyjdete. Hodně lidí má vůči této oblasti averzi.

A největší ruský šok?

Asi všudy přítomný nepořádek. Nijak tam nemají vyřešený systém skládek, nevyvážejí odpad. Takže jsme potkávali smeťáky, na kterých se pásli oslové a krávy. Samostatnou kapitolou by mohly být záchody. To jsou prostě díry v zemi, vedle kterých leží krabice na použitý toaletní papír, ten tam poletuje… A docela velký šok pro mě bylo zjištění, že místní můžou bydlet v sebehorší barabizně, mají v oknech igelit, ale jezdí luxusními auty. Tam je to výraz moci nebo něčeho podobného. Jak nemáte takové auto, tak nejste nic.

Byl jste i v Rumunsku…

Když jsem jel poprvé do Rumunska, je to den cesty vlakem. Varovali mě, že mě tam okradou a zabijí. To ale vůbec není pravda a většinou to říkají lidé, co tam nikdy nebyli. Až v té zemi si uvědomíte, že problémy, které doma řešíte jako nejdůležitější, jsou najednou nepodstatné. Pak jsem byl ještě na Ukrajině.

S kým jste se do Ruska vydal?

Jel jsem přes cestovní kancelář, která se specializuje na zážitkové dovolené. Do Ruska je zapotřebí moc povolení. Tahle cestovka vyřídí vízum, pozvání do země, různé permity, které se musí jinak složitě shánět v různých ruských městech, platby za vstupy do pohraničních pásem a národních parků, registrace. Rusové jsou hrozní byrokraté.

Takže jste nejel s partou známých?

Ne. Vůbec. Kancelář dá dohromady skupinu do dvaceti lidí a ti se sejdou až na nádraží. Pošlou s těmi turisty průvodce, člověka, který má potřebné papíry.

Jak jste vybral cíl cesty?

Mě Rusko lákalo z toho důvodu, že mě od něj každý odrazoval. A taky se vlastně učím rusky. Líbil se mi Kavkaz, protože mí známí tam už byli a pozoruhodně o něm mluvili.

Cesta vlakem musela být zajímavá…

To byl velký zážitek. Dá se tam samozřejmě letět letadlem. Ale jednak je to dražší a pak člověk přijde o ohromné věci. Na hrozně malém prostoru je tam moc lidí, my tam spolu jedli a bavili se. Prostě je poznáte daleko lépe, než když je potkáte na ulici.

Co ruské vlaky?

Ruské vlaky jsou specifické. Například většina oken nejde otevřít, takže je tam horko. My navíc měli místo u samovaru, takže ještě od něj sálalo teplo. Vrchní palandy v kupé jsou zhruba ve výšce oken. Když máte to štěstí a spíš nahoře a okno jde náhodou otevřít, tak se klidně může stát, že se probudíte a nohy vám čouhají ven z vlaku, jako se to přihodilo mně.

Slezl jste nejvyšší horu Ruska – Elbrus, která má přes pět a půl tisíce metrů. Co jste si z toho zážitku odnesl?

Elbrus je jeden z jednodušších kopců, ale nevyplatí se to podcenit. Znal jsem kluka, co se v roce 2003 vydal na Elbrus ještě s dalšími třemi Čechy. Výprava se nikdy nevrátila, všichni umrzli. Člověka moc nepovzbudí, když tam kolem sebe vidí desítky pomníků a desek. Dá se říct, že tam vyleze každý, kdo má trochu nějakou fyzičku, má dobré vybavení a nepodcení aklimatizaci. Hodně lidí tam bez pauzy vyběhne, a to se pak může stát, že tam prostě skončí.

Jak dlouho jste stoupali vy?

Měli jsme v plánu čtyři dny. Nejprve jsme vyjeli lanovkou nahoru do prvního záchytného bodu, přes čtyři tisíce metrů vysoko. Potkali jsme horskou službu v rezavém vrtulník, řekli nám, že poslední hezký den je zítra. A pak už to nahoru nepůjde. Takže ještě ten den jsme vylezli do druhého bodu. Byli jsme hrozně unavení. Ve dvě hodiny ráno jsme vycházeli a nahoru jsme vyšli vlastně hned druhý den.

Nepostihly vás nějaké následky rychlého výstupu?

Ano, někdo zvracel. Člověku tam není moc dobře, není to příjemný stav.

Kolem Elbrusu se údajně točí mnoho legend, které místní dlouho dobu odrazovaly od jeho zdolání. Zaznamenali jste tam něco takového?

Ani ne. Ale na poslední stanici lanovky má desku nějaký muž, který tam vylezl více než dvě stě krát. A naposledy tam byl ve sto deseti letech…

Oblast Kavkazu je už delší dobu neklidná, což ostatně dokazuje i konflikt v Jižní Osetii, která je poměrně nedaleko. Z Ruska jste odcestovali jen několik dní před jejím obsazením. Je to na té oblasti nějak znát?

Řekl bych, že vůbec. Je to v podstatě turistická oblast. Před rokem osmdesát devět to bylo jedno z mála míst, kam se dalo vyrazit. I teď vlastně byla v kempu polovina Čechů. Jinak tam bylo hodně Japonců a Američanů. Ale zajímavé je, že snad žádný z Rusů nemluví anglicky. Nechápou, že by to mohli využít pro sebe. Chodili jsme do také kamenné boudy, do hospody, tam se vařilo. Vždycky když jsme přišli, tak se hospodská zamračila a zalezla na půl hodiny do kuchyně. Když jsme tam pak ještě byli, tak nás teprve obsloužila. Asi nechtějí na turistech až tak vydělat.

Co jste tam vlastně jedli kromě občasných návštěv hostinců?

Některé věci jsme před výstupem nechávali v jednom táboře, s sebou na Elbrus jsme brali jen to nejdůležitější na pět dní. Takže jsme měli různé sušené nebo instantní potraviny. Člověk to vydrží jíst jen pár dní, pak už je mu z toho špatně. Pak ale sejdeš do údolí a můžeš si dát jejich šašlik, což je pečený beran, a jejich speciality. Pro mě byla úžasná změna dát si vajíčka, které normálně doma moc nemusím.

Splnila cesta vaše očekávání?

Určitě! Podíval jsem se do Ruska, zjistil jsem, jak to tam chodí. To jsou věci, které si člověk nikde nepřečte.

PETRA PISKOVÁ