Taxikářka: Strach jsem měla dvakrát
Třebíč – Když jí bylo dvaadvacet, prožila těžkou autonehodu. Se zraněnou páteří proležela půl roku v nemocnici. Sotva jí stačili sundat sádrový krunýř, udělala si autoškolu. A dalších deset let strávila Vladimíra Hrabánková za volantem taxíku.
Luděk Mahel
Diskutovat (0) 9.2.2010 13:00
Ženská za volantem? A ještě k tomu v noci? Ta si říká o problémy, napadne asi v tu chvíli každého. Možná překvapivě však dlouhovlasá taxikářka žádné dramatické chvíle za volantem nezažila. „Třebíč je klidné město. A někteří navíc ani nepoznali, že jsem ženská. Frajere, jeď, říkávali mi,“ směje se.
Na několik nepříjemných chvil si ale přesto vzpomene. Když jí například parta mladíků cestou do Velkého Meziříčí častovala nemístnými poznámkami a dlouhou chvíli si výrostci krátili vystrkováním nohou z vozu. Nebo když zákazník za svezení nezaplatil.
„Strach jsem měla snad dvakrát. Jednou jeden chlap chtěl zastavit na odstavné ploše před Náměští na odlehlém místě. Pak mi začal blikat se světýlkem v autě, jako by dával někomu signály.“
„Podruhé, když ke mně nastoupil jeden, co vypadal už od pohledu podivně. Stále hledal něco v kapse. Čekala jsem, co na mě vytáhne,“ popisuje Vladimíra Hrabánková.
Těch, co ji zkoušeli zvát na kafe, bylo bezpočet. Jako žena měla i malou výhodu oproti svým mužským kolegům. A ti ji za to neměli příliš rádi. Od ženské se totiž nechali někteří zákaznici svézt raději. A její taxík se otáčel, i když ostatní stály.
V taxíku strávila víkend co víkend. Jezdívala od šesti hodin od večera do šesti hodin ráno. Přes týden vozila stálé zákazníky. Vždy, když zavolali. „Když jsem zrovna pekla bábovku, bylo to zajímavé,“ usmívá se.
Co jí u téhle práce tak dlouho drželo? „Baví mě řídit auto. Bavilo mě, že se mi lidi hodně svěřovali. Ženské řešily vztahy a nevztahy, chlapi úplně to samé,“ vzpomíná.
Dnes už taxíkem nejezdí. Přesto, že se za volantem cítí, jako ryba ve vodě, osud jí zamíchal karty jinak. Po rozchodu přišla o auto a musela si zvolit jinou profesi. Když ale kolem ní projede auto se žlutým světlem na střeše, nenechá jí to úplně klidnou. „Pořád mě to drží. Když někdy nemůžu v noci spát, dívám se z okna, jak venku jezdí taxíci,“ svěřuje se a její věčný úsměv tu chvíli neznatelně posmutní.
-4°C
-2°C
