Černí se tanečnímu sportu věnovali patnáct let profesionálně. Přes všechny své úspěchy tvrdí, že většina věcí v jejich životě byla zapříčiněna hlavně náhodou, která každého dovede přesně tam, kde by měl být. Při řízení svých lekcí se inspirovali hlavně v zahraničí, neboť jim přijde, že u nás v Česku se málo chválíme.

Černí spolu tvoří pevný tým. Když Marcela nebo Jiří odpovídali na otázky, nemluvili nikdy za sebe já, ale vždy zásadně i za partnera my.

Chodili jste do tanečních, když jste byli mladí?

Oba dva jsme tak v těch šestnácti na lekce chodili, ale každý jinde a v jinou dobu. Nakonec jsme se tedy potkali až náhodou na maturitním plese jedné ze škol. Dali se do řeči, zjistili, že chodíme na stejný kroužek tance, že nám oběma odpadl partner a tak jsme začali tančit spolu a vydrželo nám to až dodnes.

Kdy jste si uvědomili, že tanec bude vaším živobytím?

Cítili jsme, že děláme něco, co nám jde a ještě nás to baví. To v nás vyvolávalo takový dobrý vnitřní pocit. Tanec je celkově příjemná záležitost. Člověk se u něj pohybuje, ale musí i přemýšlet. Vše se odehrává v pěkném, kultivovaném prostředí, kde hraje krásná hudba a navíc máte na sobě nádherné oblečení.

Kolika soutěžemi jste prošli?

Soutěžit jsme začali v roce 1981 a skončili jsme až v roce 1996. Takže jsme prošli alespoň stovkou závodů. Někdy jsme jezdili i dvanáctkrát ročně do zahraničí na nějakou soutěž, takže jsme byli často pryč. Nejvíc se nám líbilo v Anglii, která je takovou Mekkou tance.

Co považujete za svoji největší výhru?

Asi čtvrté místo na mistrovství České republiky ve standardních tancích. Jako svůj veliký úspěch ale vidíme i to, že jsme byli vybíráni jako jediní z celé republiky na mezinárodní soutěže, kde jsme se běžně probojovávali až do finále. Jako například v soutěži profesionálů v Blackpoolu. Měli jsme ale obrovské štěstí na trenéry. Byli to opravdu schopní tanečníci i skvělí lidé, kterých si vážíme.

Jak jste se dostali k vedení tanečních?

V Havlíčkově Brodě, kde jsme tančili, nás často přemlouvali, zda bychom nechtěli vést i taneční. My jsme ale říkali, že chceme tančit, a ne učit. Pak jsme však nad tím začali uvažovat, že by to nemuselo být tak špatné. Vystudovali jsme taneční konzervatoř, abychom měli i formální vzdělání. Hodně jsme se inspirovali v Holandsku, neboť u nás nebylo moc tanečních škol. První hodiny jsme vedli ve Zruči, kde jsme to tak nějak natrénovali. Jakmile se rozneslo, že vedeme taneční kurzy, začali se nám ozývat ředitelé kulturních domů a zvát nás do jejich měst.

Je třeba si před otevřením tanečních kurzů zažádat o nějaké povolení?

Učit tanec může vlastně skoro každý. My jsme ale ve Svazu učitelů tance, který vždy dává nejlepším kurzům certifikát, co se jednou za dva roky obhajuje. Ještě se nám nestalo, že bychom ho neobhájili, takže se jím můžeme pyšnit jako jediná škola na Vysočině. Často také jezdíme na nejrůznější taneční kurzy a kongresy, abychom si obnovovali vzdělání. Protože když my něco děláme, tak pořádně.

Chodí na vaše lekce stále stejné množství žáků?

Sice nám jich teď poněkud ubývá, ale myslíme si, že to není jenom tím, že by o taneční kurzy nebyl takový zájem. Spíš asi že celkově je teď méně mladých lidí.

Přijde vám, že se tanečníci v průběhu hodin zlepšují?

Rozdíl mezi první a poslední lekcí bývá propastný, i když to sami tanečníci často nevidí. V kurzech ovšem nejde pouze o tanec, ten tvoří jenom jejich malou část. Hlavní je naučit se pohybovat, oblékat a chovat se k druhému pohlaví, což je velký zisk do budoucna. Ti, kteří kurz absolvují, mají již „vystaráno", a na plesech budou vědět, co dělat, místo aby se museli vymlouvat nebo řešit nevědomost alkoholem.

Liší se nějak současná generace od těch předešlých?

Nynější děti jsou otevřenější, upřímnější, ale také drzejší. Nedělá jim problém říci do mikrofonu sprosté slovo, což by třeba tak před deseti, dvaceti lety bylo nepředstavitelné. S chováním ale problémy nemáme. Naší největší zbraní je právě mikrofon. Jakmile do něj nutíme někoho mluvit před ostatními, okamžitě zkrotne. Tuhle lest jsme převzali od jiného tanečního instruktora, a musíme říct, že sami jsme tyto jeho výslechy neměli moc rádi.

Vyžadujete po tanečnících striktně standardní oblečení?

Tak řekli bychom, že jsme v tomhle ohledu dost benevolentní. Od chlapců chceme, aby nosili košili, kravatu, oblek a taneční boty. Přáli bychom si naučit je, že třeba k černým kalhotům si opravdu nemohou vzít bílé ponožky. Jakou barvu má ale zbytek oblečení, to je zcela na nich, ať si sami vytříbí vkus. U dívek vyžadujeme sukni nebo šaty a boty alespoň na nějakém podpatku. Tím je chceme naučit oblékat se, ladit k sobě nejen garderobu, ale i doplňky. Malovat se a upravovat, aby byly krásné, což se jim určitě bude do života hodit.

V čem se podle vás vaše škola liší od ostatních?

Hodně jsme se inspirovali na Západě a snažíme se naše žáky hlavně chválit za to, co jim jde místo toho, abychom je kritizovali, jak je u nás v Čechách zvykem. Prostě je kladně motivujeme. Ty páry, které jsou opravdu dobré, klidně i zastavíme a osobně jim doporučíme, jak a kde by mohly v tanci pokračovat.

Ozvláštňujete nějak taneční lekce?

Dvakrát za dvanáct lekcí pro začátečníky pořádáme takzvané prodloužené, poslední lekce se potom nazývá věneček. Tam se hlavně opakuje to, co se již žáci naučili. Je to vlastně taková exhibici pro rodiče. Jedna hodina je také věnována country, kdy musí přijít studenti v tematickém oblečení. Každý rok vyučujeme jiný diskotékový tanec a také se snažíme obnovovat hudební doprovod. Jelikož máme doma dvě dospívající děti, jsme docela ve spojení s tím, co je teď trendy. Potom také zkoušíme nejrůznější hry a drobnosti, aby byla každá lekce něčím speciální a děti zaujala jako třeba prohození kroků mezi chlapcem a dívkou, nebo stužkování tanečních partnerů.