Jak jste se k pivovaru dostal?

V dnešní době něco dělat a něco vymyslet je těžké, když už všechno je. Bývá to často o náhodě. Hraji muziku, ale dnes už se jí člověk taky těžko uživí. Ve chvílích, kdy se mi všechno hroutilo, byl jsem bez peněz, tak jsem rozeslal sto životopisů. Můžete na všechny mluvit několika světovými jazyky, ale jak je vám přes čtyřicet, už vás nikdo nechce. Tak jsem tak brouzdal po internetu a na chvíli se zastavil u pivovarnictví. Ze zvědavosti jsem si o tom něco přečetl a týden nebo čtrnáct dní nato jsem si tam všiml člověka, který rád poradí se založením pivovaru. Kontaktoval jsem ho, potom jsme se jednou potkali a padli jsme si do oka. Já dlouhé vlasy, on dlouhé vlasy, zkrátka jsme si sedli a já se ho zeptal, jestli to vůbec má smysl zakládat dnes pivovar. On na to, že ať neváhám a že mi pomůže.

Říkal jste, že jste v té době byl bez peněz.

Nebýt přátel a první ženy, protože později jsem se rozvedl podruhé, mého syna a dalších lidí by se tohle nikdy nepodařilo. Navíc ten pán je bývalý sládek Libor Pavelec, takže ten mi zařídil dodávky od firem, které jednotlivé části pivovaru vyrábějí. Jedna dělá kotel, druhá tanky, třetí chlazení. Do toho přišel mail, že potřebuje zálohu 300 tisíc na to a 400 tisíc na to. Já už jsem měl v té době milion v čudu a pořád mi nic fyzicky nepřišlo. V té chvíli mě napadly ty nejhorší myšlenky. Říkal jsem si, teď mi přestane brát telefon a je konec. Tak mu volám a on byl nedostupný.

To musela být těžká chvilka.

Srdce jsem měl až v krku. Ale za chvilku mi naštěstí volal. Za čtrnáct dní mi tady skládali tanky a další věci. Potkat v dnešní době takového člověka je skoro zázrak. Většina lidí se na vás vykašle, hodí vás přes palubu. Tento dá čestné slovo a to platí.

Pivo jste začal vařit kdy?

Povolení jsme dostali loni 3. května. Před tím jsme to přes půl roku připravovali a dávali dohromady. Museli jsme dělat novou elektriku, plyn, bourali a stavěli se nové příčky a tak dále.

Kde jste sbíral inspiraci?

Podívat jsem se byl u kamaráda v Buštěhradě, té obci pana Ratha, na jeden minipivovar. Jinak vlastně nikde. Nedá se na tom ale nic vymyslet, pořád je to kotel, spilka, tanky. V úžas mě dostala návštěva Starobrna. Volal jsem tam jednomu člověku, že bych potřeboval kýbl kvasnic. On svolil, ale já mu raději řekl, ať se nebojí, že pro ně konkurence nebudu. On se tomu jen smál. Když jsem tam přijel, pochopil jsem proč. Já jsem tam přijel s kyblíčkem a oni tam ty kvasnice měly v násypce větší než tenhle barák.

Takže první vaření jste měli 3. května?

Pamatuji si to, protože mně se všechny zásadní věci v mém životě dějí kolem tohoto data, mých narozenin. Poprvé jsem se rozváděl a vařil i první pivo.

Věděl jste už dopředu, že budete mít nějaký odbyt?

Ne. To byl čistý risk. Tomu Liborovi Pavelcovi jsem říkal, že už jsem do toho vrazil skoro dva miliony a ještě neuvařil ani litr piva. Nemohl jsem z toho spát. On byl celkem v klidu, prý se to všechno povede.

Nějak jste začít musel.

No jo. Nejhorší bylo, že jsem nevěděl, jak má to pivo vlastně chutnat první den, třetí den, třetí týden. Pivo se totiž pořád mění. Když jsem ochutnal to první, tak mi přišlo až moc hořké, další zase nemělo pěnu. Byl jsem zoufalý a volal sládkovi, kterého mám naštěstí 24 hodin na telefonu. Já mu řekl, že chci hned to nejlepší, on na to, že tedy koupíme bruntálský slad a žatecký chmel. Potom nadešel den D, on byl u toho a přijeli i kamarádi z Brna. Ještě neúplně hotové to z tanku ochutnávali, nastalo ticho a pak jenom řekli: Je to super! Potom nadešla první sobota, kdy jsem otevřel pro zákazníky. Nabízel jsem jim desítku, jedenáctku a třináctku. Chutnalo jim to a mně spadl obrovský kámen ze srdce.

Jak jste se dostával k dalším odběratelům?

Když začínáte od píky, tak je to složité. Někdy ani s dobrým výrobkem neprorazíte. Navíc velké pivovary mají hospody hodně pod sebou. Dají do nich peníze, vybaví je, ale za to, že jim hospodský podepíše několikaletou smlouvu. Pak je těžké se do nich dostat. Pro toho hospodského jste až několikátý v řadě a vezme si od vás třeba jen jeden sud za tři týdny. Mezitím vám ale na dveře tlučou banky a další věřitelé. Pak nezbývá nic jiného, než abych vyjel na nějaké trhy a tam se snažil něco vydělat. Proti velkým pivovarům musíte jít s něčím jiným, novým. To je taky důležité a od začátku jsme to věděli.

Loni jste vyhrál na slavnostech v Milevsku. Porazil jste i slavnou Plzeň.

Potkal jsem pár dnů potom člověka ze Starobrna a ten jenom řekl: No, porazit Plzeň, to snad není taková věda. A smál se. Není potřeba dělat ramena, že jsem vyhrál. Zítra to může být jinak. Samozřejmě to potěší, to je jasné, ale Pljuščenko (ruský krasobruslař - poznámka redakce) dnes skočí trojitého Salchowa, vyhraje, příští rok spadne na zadek a bude poslední. Je to složité. Nejde jen o to, že to tam komise nějak vyhodnotila, ale že nás viděli lidé a pivo jim chutnalo.

Vše zatím zvládáte sám?

Často je to dost těžké. Musíte splácet úvěry, mezitím vaříte pivo, sháníte zákazníky, staráte se o etikety i výčep tady v domě. Ale když už jsem se na to dal, musí to šlapat. Loni se mi stalo, že se rozbila myčka na tanky. Kyselina se v ní mísila s louhem a pak mi volali z hospod, že mají zkažené pivo. Místo, abych mohl expandovat, jsem si musel sypat popel na hlavu a skoro prosit, aby ode mě braly dál. Občas se stane, že nějaký tank netěsní, mě hned na začátku netěsnily všechny čtyři. Firma to opravila a za pár dní netěsnily dva. V té chvíli jsem viděl ujíždějící vlak, jen jeho koncová světla, já jsem ale už potřeboval na tom vlaku sedět.

Kolik piva vaříte?

Děláme 400 hektolitrů, teoreticky by šlo i 500, ale držíme se při zemi.

A to se vaří všechno najednou?

To ne. Než se totiž dostanete k hotovému pivu, trvá to čtyři až šest týdnů. Záleží na tom, jestli vaříte desítku nebo třináctku. Některé pivo potřebuje delší čas, jiné kratší a musí se zfiltrovat dřív. Pivo je živý organismus a nejlepší je ho prodat, když má nejvyšší kvalitu. Rozhodují dny i hodiny. Mezitím musíte vařit další várky, aby na sebe navazovaly. Jsme schopni dělat patnáct sudů týdně.

Takže třináctka zraje déle než třeba desítka?

Ano, ale má to další specifika. Třináctka je označení cukernatosti, takové pivo tedy má třináct stupňů cukernatosti. Ve spilce, to je místnost, kde jsou otevřené kádě a pivo tam kvasí, se do něj dají kvasnice. Ty baští cukr a vylučují oxid uhličitý a alkohol. Třeba čtrnáctka kvasí patnáct i dvacet dní, to záleží na kvasinkách. Pak se to přetáhne do ležáckých tanků, tam ještě kvasinky žerou zbylý cukr a až je to tam minimum, klesají dolů a pivo se začne takzvaně čeřit a postupně se čistí. Jde to až tak daleko, že může být jako křišťál. Když je hotové, stáčí se a může se prodávat.

Uvažoval jste, že s tím skončíte?

Já jsem ve znamení býka a ten prostě musí jít pořád dopředu. Těch problémů s tím spojených bylo tolik, že to nejde jen tak hodit za hlavu. Určitě se na to nevykašlu, spíš bych potřeboval pomoc s odbytem. Dostat se do situace, kdy by člověk mohl v klidu spát.

Proč zrovna Gajdoš?

Vymyslet název je prý to nejtěžší. Těch názvů už je, těžko nějaký další vymyslet. Pak jsem byl u jednoho kamaráda v Brně a ten mi říkal, že už točí Dudáka, a tak chce točit taky Gajdoše, protože dudák je po slovensky Gajdoš. No a už to bylo. Já jsem moc nechtěl, přijde mi to samolibé, ale tak snad jo.