Nijak už nenaznačoval pozoruhodný styl a také pochopení pro dobu, o níž byla knížka napsána. V roce 1984 vyšla publikace „Tasov včera a dnes", ke které si přibral učitele Josefa Pěnčíka, z trestu umístěného v Tasově. Byl to zároveň Pěnčíkův literární debut. Po roce vyšly Švestkovy knížky „Sto let požárního sboru v Tasově" a především „Ohlédnutí". O výzdobu všech zmíněných knížek se postaral tasovský rodák, malíř a grafik a Švestkův přítel Miloš Kačírek, vydal je MNV v Tasově.

Jednou z mála „ilustračních" výjimek byla knížka „Pastely" s kolorovanými kresbami malíře Jindřicha Zezuly, kterou vydalo třebíčské nakladatelství Arca JiMfa. Samozřejmě nejde o techniku malby ale o pomyslnou barevnost událostí a zážitků, tak jak je každému namíchal život a jejichž zachycení se Švestka vyučil u mistrů z největších, Jakuba Demla a Stanislava Vodičky. Knížky „Šla tudy válka", „Ohlédnutí" a „Pastely" pak vydalo v roce 1997 v jednom svazku nakladatelství Torst s nešvestkovským názvem „Couvání do času", ke kterému nenadšený autor nakonec dobrácky kývl. Byla mu za ni právem přiznána „Cena Egona Hostovského". Klíčový význam má ve Švestkově tvorbě právě „Ohlédnutí", na základě něhož ho přiměl velkomeziříčský rodák a pedagog Karlovy univerzity Vladimír Binar k soustavnému psaní. Malíř Miloš Kačírek vydal roku 2001 v Opavě svým nákladem Švestkovu povídku „Vedro a stín", samozřejmě se svými obrázky. V následujícím roce vyšly Švestkovi v tišnovském nakladatelství Sursum hned dvě knížky: bibliofilie „Tenký led", která byla součástí následující knihy „Pohled z mostu". Ta byla nominována roku 2003 na cenu „Magnesia litera" a dostala se mezi tři nejlepší publikace. Ještě téhož roku vyšel „Pohled z mostu" v poněkud nešťastné úpravě v pražských nakladatelstvích Máj a Dokořán s názvem „Měsíc jako rybí oko", skoro by se chtělo říci jako takový menší podvod na čtenářích. Drobounkou sličnou bibliofilii „Procházka Tasovem" vydal v Rájci-Jestřebí rovněž roku 2003 tiskař Jan Juránek.

Žádné oficiality

Po dvou letech vyšla „Kauza Rohovští v Tasově". Týká starého selského rodu, který byl po odvysílaném rozhlasovém pořadu o jejich pětisetleté historii na Tasovském dvoře Komárov násilně vystěhován. Pozoruhodné nevědecké a přesto historické dílo s řadou postřehů, které by současný profesionální historik určitě nenapsal, vyzdobila svými obrázky dcera Stanislava Vodičky, malířka Lidmila Dohnalová. Knížka „Pohled z okna" ilustrovaná Milošem Kačírkem vyšla roku 2007 opět v tišnovském nakladatelství Sursum. Ke Švestkovu dílu patří i řada článků v Jiskře, Rovnosti a Horáckých novinách, stejně jako doslov ke knize Josefa Pěnčíka „Z osudu rukou" (2004). V rukopisu zůstalo „Ohledávání ran", „Inventura", „Den, kdy se to stalo" a „Pohled ze tmy".

Karel Švestka neměl rád žádné oficiality, ať už se ho týkaly nebo netýkaly. Snad právě proto mu osud nadělil na dlouhá léta funkci, kde byly na pořadu dosti často. Jistě že byl rád, když se jeho dílo líbilo a když se setkal s lidmi, kteří mu rozuměli. Svá literární ocenění ale stejně protrpěl s krajním zapřením. Později, když už byl na odpočinku a na nějakých oficialitách byla jeho přítomnost žádoucí, zmizel nenápadně hned, jak to šlo, často mnohem dřív, než akce skončila.

Trauma z dětství

Ve svých knížkách zpřítomňuje Karel Švestka jak dávné události z dětských let, tak z nedávné minulosti. Za vším ale citlivý čtenář uhodne, že Švestkův vnitřní zrak byl zostřen traumatem, kterého se vlastně zbavil až smrtí. Týkal se jeho původu a snahy, dopídit se, kteří z jeho příbuzných, jež nikdy nepoznal, ještě žijí a jací byli. Narodil se totiž 2. srpna 1926 v Novém Strašecí jako Karel Teller. Když mu bylo půl roku, nemajetní rodiče, kteří měli více dětí, než mohli uživit, svolili k jeho adopci lépe situovanými venkovskými obchodníky, manželi Karlem a Anežkou Švestkovými, kteří nemohli mít děti. Vyrůstal v Tasově jako Karel Švestka v domě s krámem a lihovarem naproti svému pozdějšímu tasovskému bydlišti. Měl to tak ke vzpomínkám z dětství jen přes náměstíčko, či jak by se mělo správně po tasovsku říci, přes městeček. Po Obecné škole začal Karel studovat na velkomeziříčském gymnáziu, ale studia nemohl dokončit, protože musel převzít otcův tasovský obchod. Pracoval zde od roku 1944 jako příručí a pak jako obchodník. O jeho původu mělo tehdy velmi nejasné tušení i jeho nejbližší okolí včetně ženy Adély, která se s ním pak vydávala po stopách rodu stejně, jak to kdysi udělal Jakub Deml.

Jediný nestraník

Po zrušení živností v roce 1950 se ukázalo, že se bez živnostníka Švestky neobejde těžba uhlí na Ostravsku, protože horníci to nestíhali. V letech 19501954 pracoval na ostravském dole „Ida" přejmenovaném na „Stalin" a pak do roku 1965 ve Velkém Meziříčí v n.p. Kablo. Zde se sblížil se Stanislavem Vodičkou. Do roku 1967 byl skladníkem v meziříčské Jednotě a pak předsedou MNV v Tasově až do roku 1986, tedy až do odchodu na odpočinek.

Byl jediným předsedou v okrese Třebíč a patrně i v mnohem širším měřítku, který nebyl členem Komunistické strany. Když byla nějaká okresní či krajská schůze, nechávali si ho ostatní předsedové, kteří ho ještě neznali, tajně ukazovat.

Ve všech svých beletristických knihách vzdává Karel Švestka v prvé řadě hold kraji, ve kterém prožil mládí a největší část života, Tasovsku. Od svých učitelů se naučil neomylně rozšifrovávat lidské pocity, události v okolí i ve společnosti a naučil se rozumět jejich skrytému významu a poselství. Proto jsou jeho knihy tak živé a mnohým čtenářům se může zdát, že ledacos z přečteného prožili právě oni. Díla Jakuba Demla, Stanislava Vodičky a Karla Švestky tak společně vykreslují plastický obraz života v Tasově od konce 19. do konce 20. století, který je ale zároveň platný pro všechny časy kdekoli a kdykoli. Nastavuje zrcadlo, často nepříliš lichotivé, svým současníkům, ale vlastně všem, skoro se chce říci minulým i budoucím. Pohled Karla Švestky se nořil stejně jako u Jakuba Demla nebo Stanislava Vodičky do toku plynoucího času a „z mostu obhlížel" radostná i krutá poselství, která vynášel proud času ze zapomnění. Způsob jejich sdělování je jedinečný. Mistrný vypravěč, řadící reálie do struktur vypovídajících o životě na venkově, popisuje jeho vylidňování, změnu charakteru obyvatel, a také ztrátu povědomí rodného kraje. To nesl zvlášť těžce. Noří se do hlubin lidského nitra a nemilosrdně vynáší na světlo skrývaná tajemství rodů, selhání jednotlivců i jejich namnoze předstírané charaktery. To vše k poučení nejen svých čtenářů, zároveň však s noblesou poněkud mírnící „básníkův lví spár". Je stejně jako Jakub Deml nebo Stanislav Vodička volajícím na poušti. Marně?

RADOVAN ZEJDA