Skoro čtvrt století poté, co Hry bez hranic sledovala celá Evropa, se jejich slávu rozhodl obnovit Radonín. Malá obec na západě Třebíčska, která čítá jen zhruba sedmdesát duší. Sice na těchto hrách, jež v sobotu proběhly na radonínském hřišti, nesoutěžili reprezentanti různých evropských zemí, vzhledem k velikosti obce šlo však i přesto o akci velkolepou, dokonce meziokresní. Kromě závodníků z Radonína se totiž o medaile utkaly celky z Bransouz a Panské Lhoty, která leží již na Jihlavsku.

„Myšlenka uspořádat takové hry mě napadla někdy kolem desáté hodiny večer, když jsem doma poklízela," vzpomíná radonínská starostka Věra Kudrnová. „V práci mám kolegu z Panské Lhoty, se kterým jsme si řekli, že by to nebyla špatná akce, k tomu jsme přizvali i naše přátele z Bransouz a pustili se do toho."

Stejně jako původní Hry bez hranic, i ty radonínské lákaly na hodně netradiční soutěžní disciplíny. Zapomeňte na obyčejný běh na sto metrů či skok do dálky. Něco tak všedního nechť si nechají pořadatelé olympiád a atletických mistrovství světa! Radonínské hry sice také většinou spočívaly v pohybových dovednostech, k tomu však bylo potřeba mít i zručnost či zvolit odpovídající strategii.

Kopýtková cesta

Každé družstvo bylo smíšené, neznamená to však, že by pánové byli díky větší síle ve výhodě. I krásnější část týmů totiž mohla výrazně ovlivnit pořadí. Kupříkladu v disciplíně „Kopýtková cesta" spočívající v chůzi na špalících, kterou měli soutěžící ztíženou tím, že museli mít na hlavě hasičskou přilbu, jež jim neustále padala do očí, se očividně lépe dařilo slabšímu pohlaví. Jednak má lepší zkušenosti s chůzí na podpatcích, kramflecích a klíncích, kterou chůze na špalících značně připomíná, jednak si dámy mnohdy dokážou jediným pohybem hlavy upravit kadeře tak, že jim nepadají přes oči což se tentokrát hodilo na neposlušnou přilbu.

Jinou disciplínou byl například běh s lavičkou, na níž si hověli nejmladší účastníci soutěže, další například ve štafetovém zatloukání hřebíků. Pravidla tohoto závodu, příznačně nazvaného „Ferda Mravenec", však zatloukání podmiňovala tím, že každý účastník musí s kladivem přeběhnout přes hřiště a do hřebíku uhodit jen jednou. Kdo měl dva úhozy, dostal trestné kolečko, ovšem již bez tlučení do hřebíku. Zde se naplno projevila schopnost taktizování jednotlivých týmů, protože hlavně zkraje, kdy hřebík nechtěl po první ráně stát, bylo lepší trefit jej hned dvakrát a obětovat kolo navíc.

Radonínské hry bez hranic však nespočívaly pouze v dovednostních soutěžích, ale také třeba ve Chvilce poezie. Takto doslova se jmenovala disciplína, kdy týmy dostaly šest slov, která pak musely během deseti minut zakomponovat do básně. Hry se tak v podstatě držely Coubertinovy zásady, že člověk má rozvíjet nejen tělo, ale i ducha.

„Hry byly pěkné, přijeli i fanoušci, kteří povzbuzovali. I když to byl první, tedy zkušební ročník, nevidím důvod, proč bychom je někdy příště neuspořádali zase," zamýšlí se radonínská starostka.

MILAN KRČMÁŘ