Maraton v Číně byl váš sen. Jaký byl? Naplnil vaše očekávání?

Maraton v Číně byl nejen pro mne plný emocí a pocitů naplnění. Při závodě jsme neměli nic zadarmo, překonávat nepravidelné a strmé schody nebylo nic snadného, proto jsme nepodcenili přípravu. Místy schody nevedly žádné a i vidící běžci tu měli sami se sebou problém. Jako nejhorší mi nakonec nepřišla samotná obtížná trasa po schodech, ale polední vysoké teploty a prašné prostředí místních cest, po kterých jsme běželi. Jsem velmi šťastný, že jsem mohl zažít něco tak výjimečného, jako je běh po starobylé čínské zdi.

Jak se vám běželo? Napsal jste, že vás v Číně zaskočilo místní ovzduší. Mohl jste vůbec dýchat?

První den, když jsme přistáli v Pekingu, hodně pršelo. Kyselé deště vyplavily z ulic i všemožné pachy. To mne opravdu zaskočilo a říkal jsem si, že jestli tohle bude všechny další dny, nejspíš bych raději ani nevystrčil nos. Naštěstí déšť po příletu ovzduší vyčistil a my jsme si mohli užívat krásy Pekingu, dokud jsme se nevydali na Velkou čínskou zeď. Kdo tedy zvažuje návštěvu Pekingu, určitě nemusí mít obavy, stačí si vybrat podobné počasí nebo začátek pracovního týdne, to je většinou dýchatelno.

Abyste mohl do Číny odletět, pomohli vám lidé, dobrovolní dárci. Na platformě Hithit věnovali 121 500 korun. Překvapilo vás to?

Všem, co mě podpořili, bych rád osobně poděkoval, protože takovou solidaritu ostatních jsem vážně nečekal. Cílovou částku na mou cestu do Číny jsme měli splněnou za pět dní, ale že ji ještě o tolik překročíme, mi vyrazilo dech. Tím mohli dárci podpořit i mého traséra, bez kterého bych se na tak náročný závod nikdy vydat nemohl. Děkuji, v srdci jsem běžel maraton s vámi.

Co plánujete nyní? Kam poběžíte?

Plánujeme teď pár přednášek o našich zkušenostech z Pekingu i Velké čínské zdi snad nejen v Třebíči. A také se chystám začátkem srpna zúčastnit Handy Cyklo Maratonu. Je to závod z Prahy do Bratislavy a zpět. Celá vzdálenost měří 2 222 km a musíme ho odjet do 111 hodin v osmičlenném družstvu. Já se věnovat sportu snad nikdy nepřestanu (usmívá se). Myslím, že nyní je čas zkusit splnit sen i někomu jinému. Přemýšlel jsem dlouho nad tím, co udělám se svou maratonskou medailí. Zpočátku jsem byl přesvědčený, že to je to nejcennější, co si z Číny přivezu. Nyní ale vím, že moje medaile bude bezcenná, když ji budu mít jen pro sebe. Rozhodl jsem se, že svoji medaili vydražím. Výtěžek půjde na pomoc Aleši Dennerovi, rodákovi z Vysočiny s těžkým osudem. Alešek trpí svalovou dystrofií a chystá se nyní na druhé kolo terapie kmenovými buňkami do Izraele. Náklady na léčbu jsou vysoké, ale měl by dostat šanci opět si popoběhnout. O mých dalších plánech i pomoci Aleškovi se čtenáři dočtou na mém blogu www.blindman.cz nebo na facebookové stránce.

Sen se stal skutečností aneb Jsem v cíli maratonuPřed nějakou dobou jsem jen snil o cestě za jedním z nejnáročnějších maratonů světa, a to v Číně na Velké zdi. Překonat strmá stoupání, 5164 kamenných schodů a vysoké teploty byla zkrátka výzva. Dny se převalovaly jeden za druhým a my najednou stáli na prahu a krokem vpřed na velkou cestu za splněným snem. Povede se vše, tak jak si přejeme?

Už samotný budíček v den závodu byl neuvěřitelný. Vstávali jsme ve 3.00 ráno. Obavy před maratonem jsem ale měl a zamhouřit oči se mně podařilo opravdu pozdě. Zahájení maratonu bylo ohromné a potkávání se spoustou běžců z různých stran světa je neuvěřitelné. Přátelská atmosféra byla na místě a já s trasérem Lukášem jsme byli nachystaní pokořit jeden z nejnáročnějších maratonů. Bylo to tady, padl výstřel a celá trať před námi naše nohy ji mohou okusit. Hned na začátku jsme se potýkali se strmým stoupáním po silnici k samotné zdi. Proběhli jsme bránou a moje hůl i Lukáš mne začali upozorňovat na všechny ty kamenné schody. Nejnáročnější byla tzv. kozí stezka, nejužší část zdi, která byla nerovná a strmá. Držet se zábradlí byla pro mne jistota při zdolávání té spousty schodů směrem dolů. Úkryt a úlevu před spalujícím sluncem zajišťovaly hradební věže a dostatek občerstvovacích stanic.

Bojoval jsem s únavou a žízní. Úsek, na kterém nebyl ani malý stín, byl náročný. Naštěstí jsme co nevidět doběhli znovu pod Velkou čínskou zeď. Tak, a byl před námi závěr, který vše rozhodne. Čtyřkilometrový okruh se schody po Velké čínské zdi, který jsme zdolali na začátku závodu, ale tentokrát nás čekal v protisměru. Drápání se přes každý kamenný schod, kdy naše nohy byly už úplně znavené. Naštěstí to bylo vytrhnutí z toho únavného běhu po rovině a schody mě i zároveň probudily k životu. Střídavým zachytáváním zábradlí, hradeb a Lukáše postupujeme zdí vpřed. Spousta běžců okolo už i odpočívala a museli jsme čekat, abychom je mohli obejít. Na nejvyšším vrcholku ze všech sil ještě zakřičím „maratooooon", ale dole to nejspíš nikdo mým už sípavým hlasem neslyšel. Ještě si užít posledních pár schodů a na posledních schodech zapózovat na společné fotce s mojí nejúžasnější fotografkou Zuzkou…

Posledních pár kilometrů jen z kopce… hurá. Ovšem to jsem ještě netušil, jak se mi z kopce poběží opravdu špatně! Snad bych to i vyměnil za pořádný kopec, zoufal jsem si. „Poslední kilometr," říká Lukáš a to mi už v hlavě lítají různé myšlenky. Zvládli jsme to a navíc jsme si tento závod neuvěřitelně užili. „Už vidím cíl,"… a já ho pro změnu slyšel. Na tento bouřlivý jásot a hroznou radost, že jsme to zvládli, nikdy v životě nezapomenu.

Ondřej Zmeškal, blindman.cz