Jak se Polužanka v poslední době změnila?

Předchozí kapelník, pan Vladimír Kudláč, měl dlouhá léta těžkou úlohu. I muzikanti stárnou. Dlouho trvalo období, kdy byl nedostatek kvalitních muzikantů, tím se stav kapely měnil k horšímu. Shánět muzikanty bylo čím dál těžší, takže i her bylo čím dál méně, a Polužanka se začala ztrácet z povědomí i nejbližšího okolí. A protože jsem nechtěl z mnoha důvodů, aby po více než sto letech březnická Polužanka zanikla, v březnu letošního roku jsem převzal úlohu kapelníka. Těch změn mě potom čekalo více. Nákup kompletní nové aparatury, ušití nových vest, nafocení a zhotovení plakátů a v neposlední řadě vytvoření webových stránek. To všechno je pro kapelu dnešní doby důležité.

Co muzikanti?

Ti jsou nejdůležitější, bez nich by to předešlé nemělo smysl. Naštěstí i to se zatím daří. Všechna vystoupení, která jsme letos absolvovali, jsme zvládli se ctí a na jedničku. Je to díky novým muzikantům, které se pro Polužanku podařilo získat na stálé angažmá, i díky muzikantům z jiných kapel.

Jak se vám daří oslovit mladé? Chtějí hrát dechovku?

S mladými je to více než špatné. V hudebních školách se děti učí většinou na housle, kytary a klávesy. Na dechové nástroje se neučí téměř nikdo. Například nejbližší hudební škola v Náměšti nad Oslavou za posledních deset let nevychovala jediného dechaře. Musí se jí nechat, že z ní vyšla spousta houslistů, kteří pokračují v orchestrech, ale muzikant pro dechovou hudbu nebyl opravdu žádný. V letošním roce do náměšťské hudební školy přišel nový ředitel, tak můžeme jen doufat, že se tento stav změní.

Odkud jsou členové souboru? Kolik je z Březníka?

Z Březníka nás je sedm, takže asi polovina kapely. Dále máme muzikanty z Náměště, Kuroslep, Stanoviště, Tasova, Deblína, Čučic. Muzikant z Třebíče je březnický rodák.

Při jakých příležitostech vystupujete?

Polužanka hraje hlavně na tradičních akcích, jako jsou poutě, hody, různé slavnosti. Máme však jednu březnickou zvláštnost už téměř padesát let každý rok Polužanka vyhrává vždy 18. března po vesnici všem Josefům. Tuto tradici chceme udržet za každých okolností a za každého počasí, což jsme dokázali v roce 2013, kdy jsme Josefy obcházeli ve sněhové vánici a třiceti centimetrech sněhu.

Jak je na tom podle vás dechovka? Jak může oslovit dnešní společnost?

Pokud máte na mysli klasickou, poctivou, živou dechovku, tak ta to má myslím stále těžší. Nejen kvůli nedostatku mladých muzikantů, ale ani nálada a směr naší společnosti bohužel nepřeje příležitostem, při kterých má dechovka svoje místo.

Na jednu stranu my muzikanti máme za zlé pořadatelům, že si na svoji akci místo dechovky o čtrnácti lidech vezmou jednoho až dva muzikanty s klávesami z čistě finančních důvodů, ale na druhé straně se jim těžko můžeme divit, když nakonec na pořádanou akci přijde pár lidí. Takže pořádat a hrát není vlastně často pro koho. To však není jen problémem žánru, ale muziky a kultury u nás obecně.

Vydrží dechovka?

Přes různé neduhy a vymoženosti dnešní doby je dechovka stále součástí života dobrých lidí, poslouchají ji a drží ji stále v povědomí. I když málo, přece jsou mezi mladými lidmi takoví, kteří mají tento druh kultury a zábavy rádi a nenechají ji zahynout.

Jaké písničky hrajete?

V začátcích se repertoár Polužanky skládal hlavně ze skladeb a zlidovělých písniček původních českých autorů, jako byli Karel Vacek, Jaromír Vejvoda, Jiří Poncar a Josef Valdauf, později Ladislav Kubeš.V sedmdesátých letech, kdy přišla na scénu dechové hudby kapela Moravanka, začala i Polužanka hrát moravské písničky. V jednom byla však Polužanka lepší jako první zařadila do svého repertoáru písničku, kterou upravil jihočeský skladatel Ada Doško, Moravu, krásnou zem. Až po Polužance ji začala hrát, v úpravě kapelníka Jana Slabáka, i Moravanka. V současné době se většinu českých písniček snažíme udržet, zároveň obohacujeme seznam o písničky moravské, o ty starší i nově vzniklé, aby si u nás každý našel to svoje.

Jak jste se vlastně dostával k dechovce?

Pokud si pamatuji, do hudebky jsem se přihlásil sám, bylo to ve druhé třídě základní školy. Chtěl jsem hrát na foukací harmoniku jako můj děda. Bohužel tento nástroj se v hudební škole nevyučoval, tak jsem se začal učit na zobcovou flétnu. Po třech letech jsem přešel na klarinet, u kterého jsem zůstal.

Jaké dechové kapely máte v oblibě?

Za nejlepší považuji kapely Kumpánovi muzikanti, Túfaranka a Vacenovjáci.

A kromě dechovky?

V autě mám například cédéčka Kabátů, Karla Gotta, Jarka Nohavici a skupiny Aerosmith, nebo také Beatles.

Co obnáší práce kapelníka?

Práce kapelníka se, stejně jako všechno, za poslední léta hodně změnila. Přirovnal bych ji k pozici manažera, který se stará o kolektiv spolupracovníků. V praxi je to tak, že kromě materiálního zabezpečení musí shánět muzikanty, protože zřídkakdy se stane, že všichni mohou jít na vystoupení. Je potřeba si navzájem vycházet vstříc s jinými kapelami. Neměla by zde být žádná rivalita, protože každá kapela občas potřebuje výpomoc muzikantů z jiných kapel.Velkým pomocníkem ve vedení kapely je pro mě náš umělecký vedoucí pan Vladimír Rybařík, bez kterého bych si tuto práci nedovedl představit. Spolu jsme muzikantsky spojeni od mých třinácti let.

V kapele zpívá vaše žena. Přivádíte k dechovce i vaše děti?

V Polužance zpívá nejen moje manželka, ale i její maminka. Bylo by divu, kdyby i naše děti, dcera a syn, nezdědily ty správné muzikantské geny. Obě hrají již několik let na housle, dcera pomalu zkouší zpívat v kapele a syn je pro nás nepostradatelným bubeníkem. Není nic hezčího, než když v rodině pokračuje tradice, zvláště ta hudební, přes tři i čtyři pokolení.