VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Medaile v Soči? Splněný sen a zadostiučinění, říká Česenková

Třebíč /ROZHOVOR/ – Na olympijských hrách v Soči čeští biatlonisté a biatlonistky zbláznili celý národ tak, jak se to obvykle daří jenom hokejistům. Z Ruska si odvezli hned pět cenných kovů a svůj sport katapultovali na přední příčky popularity.

24.5.2014
SDÍLEJ:

Z olympiády v Soči si český biatlon odvezl hned pět cenných kovů. Masérka Irena Česneková se fotí se všemi medailisty – s Veronikou Vítkovou, Jaroslavem Soukupem, Gabrielou Soukalovou a Ondřejem Moravcem.Foto: archiv Ireny Česnekové

Medailové úspěchy si na olympijských tratích vyjeli Jaroslav Soukup, Ondřej Moravec, Gabriela Soukalová a Veronika Vítková, za jejich úspěchy však v pozadí stojí řádka dalších lidí. Opravdu pouze řádka. V porovnání s realizačním týmem Norska, Německa nebo Ruska je ten český opravdu malinkatý. Ale i tak pracuje výborně.

Pátou sezónu v něm letos začíná také Irena Česneková. Bývalá biatlonistka původem z Třebíče se jako sportovec zúčastnila čtyřech olympiád a u současné biatlonové reprezentace pracuje jako masérka. Nyní už se s celým týmem připravuje na nadcházející sezónu, po té loňské se na chvíli podívala do svého rodného města.

Jaké máte vzpomínky na vaše biatlonové začátky?

Moc hezké. Když jsem začínala, tak tady byla hlavně úplně suprová banda a byla hrozná sranda. Biatlon se nedělal ani tak skrz výsledky, ale když jsme třeba odjeli někam na víkend pryč, znamenalo to spoustu zážitků.

Docela by mě zajímala cesta, po které se dá z Třebíče dojít na čtyři olympiády. Kudy vede?

Já se tam dostala hlavně díky opoře rodičů, v té době bych to bez nich nezvládla a nebyla bych tam, kde jsem byla. Když ale člověk opravdu chce, musí tomu něco obětovat. Spolužáci lítali po různých akcích, a my chodili na tréninky. Ono se to dá.

Váš otec dnes třebíčské biatlonisty trénuje. Začala jste s biatlonem kvůli němu?

Ne, táta tehdy ještě netrénoval. Na závody jsem se přihlásila ze školy, to mohla být nějaká třetí nebo čtvrtá třída. Tam si mě vyhlédl pan Matoušek a já začala trénovat v jeho oddíle. Táta se začal věnovat trenéřině, až když jsem už závodila.

Jako biatlonistka jste se zúčastnila celkem čtyřech olympiád. Na kterou z nich vzpomínáte nejraději?

Určitě na tu první v norském Lillehammeru. Tam jsem byla ucho, nic se ode mě neočekávalo a já jsem si to tam pořádně užila. Později už přišly nějaké výsledky, byl tam nějaký tlak, takže další olympiády už byly spojené s větším stresem.

Dnes ale musí být na biatlonisty tlak ještě větší, ne? Přece jenom hodně vzrostla fanouškovská základna i mediální zájem.

Když jsem jezdila já, tak tolik silný mediální tlak, jaký je v dnešní době, určitě nebyl, a i tak to občas nebylo lehké. Já všechny sportovce i trenéry obdivuji, protože někdy je to opravdu šílené. Biatlon je hodně o hlavě, ale s velkým očekáváním je těžší připravit se na závod a všechno ukočírovat.

Platí, že narozdíl od závodu v tréninku většina závodníků trefuje všechno?

Skoro ano. V tréninku je to úplně něco jiného. Při něm tlak na střelnici v daném závodě nenasimulujete, i když se o to trenéři snaží. Diváckou kulisu, která byla třeba loni na Mistrovství světa v Novém městě na Moravě, prostě nenapodobíte a jinde než na závodě se na ni zvyknout nedá. Je to pak na každém závodníkovi, jak se s tím vypořádá.

Michala Šlesingra diváci na střelnici rozptylovali, tak jezdil se špunty v uších. Pomáhá to?

Zkoušel to, ale to taky každému nevyhovuje. Závodníci pak hodně slyší svůj dech, což je na střelnici může rozhodit také. Je to prostě hodně individuální.

Co považujete za svůj největší úspěch v dráze aktivní biatlonistky?

Musím vyzdvihnout štafety. V Kontiolahti jsme byli první ve světovém poháru, na mistrovství světa v ruském Khanty Mansijsku zase čtvrtí ve smíšené štafetě. V individuálních závodech jsem byla třikrát čtvrtá, nejvíc si cením závodu v norském Holmenkollenu.

Právě Holmenkollen je považovaný za Mekku klasického lyžování i biatlonu. Platí to i z pohledu závodníka?

Určitě ano. Organizačně je to připravené všude dobře, ale Norové lyžováním opravdu žijí. Podobně, jako češi hokejem.

V reprezentaci jste skončila po olympiádě v Turíně v roce 2006. O čtyři toky později jste už byla zpět jako masérka. Co jste za tu dobu dělala?

Dala jsem si chvilku pauzu (usmívá se). Začala jsem pracovat jako soukromá masérka, ale po Vancouveru jsem se dozvěděla, že biatlonová reprezentace právě maséra shání. Asi se mi už stýskalo po neustálém balení, vybalování a harcování po světě, a šla jsem se zeptat. Moc jsem nepočítala s tím, že by mě vzali, čekala jsem, že budou chtít chlapa. Na svazu mě ale přivítali s otevřenou náručí, protože věděli, co všechno ta práce obnáší, a že se nejedná jenom o masírování.

Češi dělají všichni všechno?

Dalo by se říct. V několika málo lidech obsáhneme spoustu práce, na kterou mají jiné týmy mnohem víc zaměstnanců. Norové nebo Němci se svým zázemím docela koukají (usmívá se).

Jak od budíčku do večerky vypadá váš pracovní den na závodech světového poháru?

Já budíček nemám (směje se). Chodím spát pozdě, takže si ráno ráda chvilinku pospím, ačkoliv to často moc nejde, když všichni okolo vstávají. Program záleží na tom, co je zrovna za den. jestli je jeden start nebo dva, jestli startují muži nebo ženy.

Zkusme variantu se dvěma starty.

Když jsou oba starty, tak se na závodiště z hotelu odjíždí hned ráno. Biatlonisté jdou na nástřel (závodníci při něm před závodem na základě přírodních podmínek upravují mířidla na malorážce – pozn. aut.) a já jsem na startu. Průběžně mi tam přivážejí flinty, když je něco třeba zařídit, hlásí mi to ostatní členové týmu vysílačkou. Po závodě se akorát rychle převleču, osprchuji a hned jdu ke stolu masírovat. Opravdu ale hodně záleží na tom, jaké jsou starty a co za závod se jede.

Při samotném závodu jste kde? V televizi bývají často u trati vidět členové realizačního týmu, jak biatlonistům předávají různé informace. Býváte tam taky?

Zase je to o typu závodu. Když se jede intervalový, kde se startuje po půl minutě a ve čtyřech skupinách, tak čekám na startu, než všichni Češi odstartují. A než odstartuje poslední, první už je často v cíli, to se na trať nedostanu. U štafet je to podobné. Když je hromaďák nebo stíhačka, na trať chodím ráda.

Zalžete někdy na trati závodníkům? Třeba když má někdo ztrátu deset vteřin a vy řeknete pět, aby mu to lépe jelo?

Ono je někdy informací tolik, že jim nestíháme předat ani ty správné (usmívá se). Někdy si ale trenéři určí, co jim máme říct a co radši ne. Často je ale opravdu lepší říct, že je jejich ztráta menší, pak věří, že se to dá mnohem jednodušeji sjet.

Zatímco Vancouver skončil neúspěchem, ze Soči si český biatlon odvezl hned pět medailí. Co se změnilo?

Trošku se asi poučilo z chyb, a přece jenom závodníci za čtyři roky vyspěli a dobře věděli, co chtějí. V biatlonu nikdo nevyletí ze dne na den a z ničeho nic mistr světa nebude, biatlonisti
vyzrávají docela dlouho.

Déle, než v jiných sportech?

Já si myslím, že ano. V biatlonu je to opravdu hlavně o hlavě, na střelnice člověk kvůli ní může během chvilky udělat spoustu kopanců a chyb. V hlavě se vám protočí takové věci, že prostě nechápete, co se děje.

Co jste si říkala vy, když jste přijela na střelnici na dobré pozici, a najednou hned první dvě rány letí vedle?

No… A je to (směje se). Každý má svoje pocity, nemůžu mluvit za jiné, ale nikomu v takovém případě dobře není. Hodně záleží na tom, jaká je to zrovna položka. Pokud jedete dlouhý závod, máte za sebou tři nuly a čeká vás poslední stojka, tak je to i o náladě během konkrétního dne. Někdy tam přijedete, jste úplně vyrovnaný a prostě to tam dáte. Jindy přijedete vyklepaný, rozhozený a pak to nasypete vedle. A jste naštvaný ještě víc.

Někteří sportovci využívají mentální trenéry. Co biatlonisté, snaží se nějak ukočírovat hlavu?

Někdo spolupracuje s psychologem, ale vyloženě mentální tréninky spíš nemají. Třeba Michal Šlesingr se snažil oprostit od tlaků pomocí adrenalinových sportů. Nějaké vyloženě speciální techniky jsou obtížné, atmosféra na střelnici je nenapodobitelná.

Před olympiádou jste mi říkala, že byste si přála aspoň jednu medaili a splnilo se to hned několikanásobně. O tom jste nesnili ani vy, nebo ano?

Když to spustil Jarda Soukup třetím místem a medailí hned v prvním závodě, tak to bylo úžasné. Pak to všechno jelo jako na provázku, byl to úplně splněný sen a obrovské zadostiučinění.

S úspěchem roste chuť, bylo to vidět i na diskuzích fanoušků. Dokonce se objevovaly hlasy, že stříbro ve smíšené štafetě je po čtyřech medailích vlastně málo. Vy jste to tak nebrali?

Vůbec ne, my jsme byli šťastní za každou medaili, já byla speciálně ráda za tu Gabči Soukalové v individuálním závodě, protože ta si ji strašně zasloužila. A ve smíšené štafetě hraje roli obrovská spousta věcí, závod musí perfektně sednout ne jednomu, ale hned čtyřem závodníkům. Stříbro bylo pro nás skoro jako zlato.

Gabriela Soukalová byla v Soči ve stíhacím a vytrvalostním závodě hned dvakrát čtvrtá. Bylo stříbro v závodu s hromadným startem velká úleva?

Obrovská. Čtvrtá místa, ty brambory, jsou sice pořád úspěch, ale když vidíte, že má na medaili a víte, že by si ji opravdu zasloužila… Když přivezla stříbro, tak jsem to hodně obrečela (usmívá se).

Prožívala jste hry jinak jako masérka než dříve coby biatlonistka? Třeba nervozitou?

Nervozita byla určitě, hlavně před prvním startem, když to všechno začínalo. V buňce jsem byla rozklepaná asi o dvě hodiny dříve, všichni na mě koukali co tam dělám (usmívá se). Být tam jako masérka a biatlonistka je určitě rozdíl, jen ty nervy jsou všude.

Hodně bývalých i současných sportovců říká, že když sami nemohou závodit a jenom se
dívají, jsou ještě nervóznější. Platí to i u vás?

Jednoznačně (směje se). Když to na střelnice vidíte, jestli terč spadne nebo nespadne, tlačíte to očima… Závodník je nervózní těsně před startem a když vyrazí, spadne to z něj a jede to, na co má. My tam ale stojíme, koukáme na střelbu, slyšíme vysílačky a není to úplně lehké.

Uplynulá sezóna měla jasný vrchol v Soči. Jak vypadají první závody sezóny? Šlo závodníkům o umístění, nebo se vše podřizovalo právě olympiádě?

Opravdu všechno se směřovalo k Soči. Že to dopadalo dobře a byly výsledky i v průběhu sezóny bylo super, po psychické stránce to bylo pro sportovce hrozně uklidňující.

Co závody po olympiádě? Neměl už toho každý po náročné sezóně a jejím vrcholu už plné zuby?

Bojovalo se o celkové pořadí ve Světovém poháru, takže určitě nikdo nic nevypouštěl. Po obrovském vypětí na olympiádě už tam ale každý jel přes závit. Nebyli to jenom naši, dost toho měli všichni.

V dospělých biatlon úspěchy sbírá, ale co budoucnost? Jsou mezi mládeží nějací možní nástupci současné generace?

To je otázka. Věřme tomu, že tahle generace ještě chvilku vydrží, aby se ti mladší na ně mohli pomalu začít dotahovat. Základna se jinak hrozně zvětšila, boom byl opravdu velký. Ti, co už biatlon dělali, navíc dostali obrovskou motivaci. Jenomže to může trvat klidně patnáct let, než na top úroveň vyroste někdo z dnešních žáků.

Kdybyste měla za čtyři roky u reprezentace vybrat nejvíc šokující úspěch, který závod to bude?

Asi loňská ženská štafeta v Rupholdingu, to bylo absolutně nečekávané.

Právě v ženské štafetě se často stává, že Gabriela Soukalová a Veronika Vítková přivezou štafetu v polovině závodu na prvním místě a předávají ji měně zkušeným závodnicím. Štafeta se většinou propadne a ony pak o sobě musejí číst v diskuzích dost drsné věci. Jak to zvládají?

Ustát to, hodit to za hlavu a jít dál je po tom, co si přečtou nějaké nenávistné reakce, je hrozně těžké. Ty holky předvedou to, na co mají, určitě nechtějí nic pokazit, naopak chtějí být platnými členkami štafety. Jsou to hrozné situace, když mi potom leží na masérském stole, brečí a nejraději by skončily. Ale tímhle závodnice zase rostou.

Irena Česneková
Narodila se v Třebíči 2. května 1972 pod dívčím jménem Novotná. Chodila na dnešní ZŠ Týnská. Vystudovala Střední zdravotní školu v Brně. Po střední škole začal závodit za SKP Jablonec, do reprezentace se dostala v 19 letech, do světového poháru poprvé nakoukla v roce 1993. Jako závodnice se zúčastnila čtyřech olympijských her a s kariérou skončila po hrách v Turíně v roce 2006. Nyní se chystá na pátou sezónu jako masérka biatlonové reprezentace. Žije v Jablonci nad Nisou.

TADEÁŠ MAHEL

Autor: Redakce

24.5.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Nové Syrovice (v bílém) oplatily juniorce HFK Třebíč osmigólový debakl z loňska.
8

Náměšť s Herálcem doplatila na neproměňování šancí

Zápas letošního nováčka I. B třídy ze Starče (v modrém) s loňským z Hartvíkovic rozhodl jediný gól.
11

Rapotice vyprovodily Nedvědici sedmi góly

Agresivní muž napadl přítelkyni, strážníky a sám sebe

Třebíč - S agresivním mužem měli co do činění v sobotu v noci strážníci městské policie v Bartuškově ulici v Třebíči.

Letní kina opět táhnou, vstupné je většinou dobrovolné

Vysočina – Mezi oblíbené prázdninové kratochvíle patří letní kino.

Podívejte se na další miminka narozená na Třebíčsku

Třebíč - Díky vstřícnosti třebíčské porodnice Vám přinášíme fotografie nejmladších obyvatel. Každý týden naši spolupracovníci objíždí porodnice a fotí nově narozená miminka.

Mladý řidič srazil třiadevadesátiletého muže na mopedu

Třebíč - Jednadvacetiletý řidič srazil v Třebíči třiadevadesátiletého muže na mopedu.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení