Jak dlouho vám trvá, než betlém postavíte?

Kdybych to stavěl od nevidím do nevidím, tak by to bylo za tři dny hotové. Už mě ale občas bolí nohy, protože člověk se u toho musí různě natahovat a celkově pohybovat, navíc k nám občas přijde nějaká návštěva, rodina, vnoučata a tak dále, takže se to tím trošku natahuje. Běžně to stavím čtyři dny. Musím u toho samozřejmě i uklízet, to by mi manželka dala. Ale já mám čas, už jsem penzista.

Jaké má váš betlém rozměry? Vždyť zabírá snad čtvrtinu místnosti.

Ano, dá se říct, že je to asi čtvrtina. Když jsem tento betlém od táty dostal, tak měl tři metry délku, výšku 120 centimetrů a hloubku 150. Já jsem to pak ještěskoro o půl metru do délky roztáhl, abych si to přizpůsobil svým podmínkám tady v bytě. Něco drobného jsem tam přidělal, takže je to na celou šířku obývacího pokoje.

Říkal jste mi, že betlém během svátků měníte. Jak jste to myslel?

Se začátkem adventu je Marie v očekávání a s Josefem se pomalu přibližují k betlému a k jeskyni. Až do Štědrého dne je vždycky jednou za asi dva dny posunu zleva o kousek blíž k jeskyni. O Štědrém dnu už jsou v ní a navíc s malým Ježíškem. Kromě toho se celé prostranství před jeskyní zaplní a celý betlém nasvítí malými žárovičkami. Doplním ovečky a hlavně darovníky, ten přináší velký hrozen, ten zase přináší vázu a tak dále. Darovníci přijedou na velbloudech, koních i slonech.

Takže to jsou dvě období z celkových čtyř?

Ano. Ke třetí změně dojde na Tři krále. V té chvíli je v celém betlému kolem tisíce špejlí. Nedá se to říct na postavičky, protože jedna špejle může nést třeba tři i čtyři ovečky. Kolem tisícovky špejlí to je.

A ta čtvrtá proměna je jaká?

To je doba postní. Prostor před jeskyní se částečně vylidní, zbudou pasáčci, nějaké ovečky, stádo krav a další. Marie s Josefem a Ježíškem se postupně přesouvají čím dál víc k pravému okraji betlému, odjíždějí. Tu postní dobu mám poměrně výjimečnou, málokdo si ji se svým betlémem připomíná.

Všechny ty změny na přelomu starého a nového roku už vám ale asi nezabírají tolik času jako samotné stavění.

To ne, to už je paráda. To už si s tím spíš hraji. Palmy dám třeba o kousek dál, aby darovníci měli dost prostoru. Měním jen místo před jeskyní, tu spodní část, nahoru už pak nesahám. Tam už bych mohl něco pokazit, nebo ještě hůř, do toho padnout. Nedostanu se tam totiž jinak než po schůdcích.

Už se vám stala nějaká taková nehoda?

Zatím ne. Kdyby ano, tak bych to oplakal. Celé by se to zkroutilo. Dalo by se to opravit, protože taky maluji. Pět figurek jsem si maloval sám. Byla by to ale hrozná škoda.

Kromě těch pěti, které jste namaloval, od koho jsou ty další stovky?

Celé to dělal můj otec. Nejstarší figurky od něj jsou z roku 1967. Na každé z nich je zezadu letopočet. Celý betlém vznikal postupně, některé postavičky jsou i z devadesátých let.

Dá se tedy říct, že pocházíte z betlémářské rodiny?

Myslím, že se to tak dá říct. Vždyť už jsem čtvrtý člen, který se tomu věnuje. Betlémy už dělal můj pradědeček a po mně ho dostane můj syn. Ne, že bych ho k tomu musel lámat, to by bylo silné slovo. On se o to zajímá dlouho a vlastně to musí převzít. Tenhle betlém je absolutně neprodejný, všichni z rodiny k němu máme zvláštní vztah. O Vánocích se u něj pravidelně scházíme. Jsou s ním spojené naše hezké společné chvíle.

Vy jste se k němu dostal jak?

V roce 1997 jsem ho podělil po otci. On měl do roku 1953 ještě starší betlém, ten ale přenechal příbuzným z Prostějova, a začal úplně znovu. Říkal mi, že je zvědav, jak to budu stavět v paneláku. Někteří betlémáři nad tím kroutí hlavou dodnes. Říkají, že z toho musí být nepořádek, hlavně z mechu.

A je z toho opravdu nepořádek?

Nějaký ano. Žena mě ale nutí, abych průběžně uklízel. Někteří betlémáři dávají kvůli tomu místo mechu na zeleno natřený polystyren. To ale není ono, u nás to musí být vždycky mech. Chodím na něj každý rok. Ten rok starý dávám do spodní vrstvy, nový navrch. Manželka mi to taky říká, že chce čerstvý voňavý mech. Mě se to tak s ním taky víc líbí.

Kolikrát už jste tedy betlém stavěl?

Letos po sedmnácté.

A každý rok je jiný?

Ani ne. Vlastně, řeknu to jinak, všechno má své místo, ale třeba skály z papíru pomačkáte každý rok trošku nějak jinak. Kravky mají někdy méně místa mezi skálami, jindy víc, podle toho, jak mě to napadne, a nebo taky jak mi to vyjde. Každým rokem měním most mezi skálami. Ptám se pak mojí jedenáctileté vnučky a zkouším ji, kde je mostek teď a kde byl loni.

Jaký materiál kromě papíru tady je?

Je to dřevo, papír a temperové barvy, které si tatínek míchal sám. Dnes je to jednoduché, člověk si koupí padesát i sedmdesát odstínů a maluje. Před čtyřiceti roky to ale tak jednoduché nebylo. Otec mi ale neřekl postup, jak si barvy vyráběl. To mě trošku mrzí, bohužel už jsme se na to nestihli dostat před tím, než odešel do betlémářského nebe.

Hovořil jste o postní době, která je u tohoto betlému výjimečná. Má ještě nějakou zvláštnost?

Vlastně ano, a několik. Všechny figurky jsou v podstatě nové, z toho starého tatínkova betlému, který odešel do Prostějova, zbyla jen jedna palma. A protože jsme v Třebíči, nesměl tatínek zapomenout udělat židovský hřbitov, já jsem si tam zase přidělal borovinský větrník. Skoro každá stavba a figurka má nějaký příběh.

Popište alespoň některé.

Tak třeba hrad, ten k tomu jakoby nepatří, protože je to jiný styl. Pochází z roku 1890 od mého pradědečka. To je nejstarší věc v tomto betlému. Velikou vzácností jsou dvě postavičky muže s lucernou, které máme od slavného třebíčského betlémáře Čelouda. Otec mi často říkával, že to byl pan mistr.

Máte nějakou oblíbenou postavičku?

O jedné se musím zmínit zvlášť. Tatínek mi často kladl na srdce, abych nikdy do pravého kouta nezapomněl dát svatého Floriána. Ke staršímu mám ještě jednoho mladšího. Dávám ho tam kvůli tomu, že svatý Florián je prý patronem našeho jména, všech Květoslavů. Kromě Floriána nesmím zapomenout ani na čertíka, život je totiž plný pokušení. Ten tady nesmí chybět.

Do kdy míváte betlém postavený?

Většinou do konce února. Jednou jsem ho měl do poloviny března. Ozvali se totiž známí, že by se na něj ještě chtěli podívat, takže jsem s uklízením nějaký ten den kvůli nim počkal.

A nemrzí vás to, když betlém uklízíte?

Moc. Někdy si říkám, že bych třeba mohl oddělat jen tu spodní část a vršek nechat celoročně. Žena mě ale vždycky přesvědčí, abych to sundal celé.

Má to možná i něco do sebe, stavět a tvořit pořád něco nového, i když to třeba tak úplně nové není.

Můj táta říkal, že ho to baví, to skládání, rozkládání, figurky každý rok trochu jinak, nějakou stavbičku posunout jinam než loni. Jeho to bavilo, to prostě musí bavit. Jinak by se tomu člověk nevěnoval. Já jsem na tom stejně, baví mě to.

Stejně jako má betlém svůj určitý systém, máte zažitý postup i při tom, když ho uklízíte?

Pořádek v tom musí být. Ty větší části mám ve sklepě, menší, to jsou figurky a tak, ve speciální skříňce s přihrádkami, abych věděl, kam a pro co příští rok sáhnout.

Takže během roku není v obývacím pokoji z betlému nic?

Jen ta dřevěné konstrukce, která je pod betlémem, tady zůstává. Je to ale takový mechanismus, který svážu a namáčknu na zeď. Jsou to prkýnka, hranolky, které tady během roku nijak nepřekáží. Na místo betlému se dá nějaké křeslo, židle a kytky. Velké stěhování to není. S uklizeným betlémem se uvolní i dveře z obývacího pokoje do předsíně.

Nepřemýšlíte ještě o nějakém rozšíření betlému pro příští roky?

Trochu ano, ale figurek už být víc nemůže. To by nebylo hezké, už teď je betlém o Štědrém dnu dost zaplněný. Spíš vyrábím nové skříňkové betlémy. Začal s tím tatínek, který za mnou přišel s betlémem, který zapracoval do staré televize. Mě se to líbilo, a zkouším to taky. Některé šly do západního Německa, do Rakouska, jiné do Prahy.

Jakou dobu nad jedním betlémem strávíte?

Najednou musím malovat třeba osm nebo deset oveček, protože barvy postupně zasychají a musím je vrstvit. Takový skříňkový betlém, aby to bylo tip ťop, mi zabere asi tři týdny, možná měsíc. Vyhraji si s tím, aby to stálo za to.

Jak jste už řekl, to asi musí bavit, že?

Je to koníček. Táta dělával betlémy celé rodině, já už jsem dal některé své synovi a dceři. Trápí mě ale oči, takže ty nejmenší figurky dělám pod lupou. Jsou ale mezi betlémáři výjimky. Vynikající Eduard Charvát, měl svůj betlém i v třebíčském muzeu, bohužel už zemřel, tak ten maloval i ty nejmenší figurky bez brýlí, bez ničeho, vše pouhým okem. Přitom už mu bylo osmdesát let. Malinkého velblouda s takovými detaily, s očima a tak dále jsem nikdy před tím neviděl. To bylo něco úžasného. Já jsem si na to musel vzít brýle, abych ty detaily vůbec viděl, on je maloval jakoby nic.

Třebíč byla betlémaři prý vyhlášená.

To ano. V Třešti byly vyhlášené řezbované betlémy, u nás a taky na Orlickoústecku ty malované. V Třebíči bylo a stále ještě je tolik betlémářů, jako snad nikde. Málokdo o sobě už ale ví. Táta mi říkal, že se vzájemně navštěvovali, vzal si s sebou skicák a namaloval si něco, co on neměl, ale druhý ano. Takhle si měnili zkušenosti. Když mi bylo deset dvanáct roků, chodil jsem s tatínkem po koledě. Všude měli betlémy.

Dnes už se nescházíte?

Je nás pár, kteří o sobě víme. Občas se sejdeme, dáme si čaj a štamprličku, už to ale není takové, jako to bývalo dřív. Hlavní ale je, že tradice zůstává a pokračuje. Byla by škoda, kdyby to zaniklo úplně. Vždyť je to naše národní identita, moravská identita.