VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Korejci jsou pracovití a za mrtvé truchlí tři dny

Třebíč, Soul – Filip Rosenkranc je studentem Vysoké školy ekonomické v Praze a v letošním školním roce strávil jeden semestr v Jižní Koreji. S Deníkem mluvil o tom, proč Korejky nosí roušky přes obličej, jak chutná tamní jídlo, proč se tamní studenti nezapojují do diskuzí a proč mají Jihokorejci rádi Prahu.

12.6.2011
SDÍLEJ:

Pohled do menšího chrámu i s mnichy.Foto: archiv Filip Rosenkranc

Jak se vůbec člověk dostane k tomu, že jede studovat do Koreje?

Jel jsem tam na výměnný pobyt ze školy. Dělá je všude po světě. A já jsem věděl, že když se budu chtít takto někam dostat, že budu chtít do Asie. Byl tam výběr z různých škol v Singapuru, na Tchaj­wanu a já jsem si vybral Koreu. Proběhlo před tím výběrové řízení a já uspěl.

Proč jste si vybral Koreu?

Věděl jsem, že mě láká Asie, takže jsem vybíral z tohoto kontinentu. Korea mě lákala tím, že se tam dá hodně cestovat po přírodě a do hor. Lákalo mě i poznat budhismus.

Co jste o Koreji věděl, než jste tam jel a jaká pak byla skutečnost?

V první fázi, kdy jsem ještě vybíral, kterou školu, tak jsem o Koreji nevěděl skoro nic. Poté, co jsem se pro ni rozhodl, jsem začal studovat různé knížky. Ale byly to všechno spíše faktografické informace. Věděl jsem například, že tam budou mít pálivé jídlo, ale pak když ho ochutnáte, tak je to stejně jiné. První měsíc jsem si hodně užíval, že je pro mě všechno nové a snažil jsem se to nasávat.

Od kdy do kdy jste tam byl?

Absolvoval jsem tam celý jeden semestr od září do prosince.

Studoval jste tam to samé co u nás?

Já studuji mezinárodní vztahy. A ty jsem studoval i tam. Ale tady mám obor Evropská integrace a to tam samozřejmě vůbec nemají.

Jak jste tam cestoval?

Letěl jsem s Emirates Airlines. To jsou arabské aerolinky. A létají přes Dubaj, kde jsem přestupoval, a pak přímo do Soulu. Letenka mě vyšla na 18 tisíc korun.

Dá se jednoduše popsat, jací jsou Korejci?

Jsou hodně pracovití. Mají nejdelší pracovní týden ze všech vyspělých zemí. Nejsou pro ně ani příliš důležité výsledky. Mají hrozně malou produktivitu. Ale mají neustále potřebu něco dělat. Jinak všichni, co jsem potkal, tak byli hodně milí a pohostinní.

Jak tam vnímají cizince?

Myslím, že to je podobné jako v České republice. Přímo v Soulu, to je velké multikulturní město, tam jsou na cizince zvyklí.

Jak jsou na tom Korejci s angličtinou?

Mezi studenty to bylo bez problémů. Většina z nich uměla dobře. Jinak je to různé. V obchodech jsem to ani moc nezkoušel, tam stačilo pochytit pár korejských slovíček. Oni mají hodně strach mluvit, i když se učí třeba od první třídy. Jsou hodně perfekcionalističtí a mají strach, že ta jejich angličtina nebude perfektní. Hodně jim pomáhá, pokud studují například někde v zahraničí, kde ztratí ten ostych.

Jak je tam náročná orientace i vzhledem k tomu, že mají jiné písmo?

V Soulu hodně pomohla olympiáda v roce 1988. Kdy se chtěli světu ukázat. Takže je to město turisticky velmi přátelské. Většina nápisů je tam jak v korejštině, tak v angličtině. Stejně tak stanice v metru hlásí i anglicky. Všude mají turistická centra a snaží se přivítat turisty co nejpřívětivěji. Navštívil jsem festival. Měli tam frontu pro Korejce, kde byla velká fronta a další pro turisty, kde jste mohli pohodlně projít.

Narazil jste na nějaký problém, který by vznikl kvůli tomu, že je to úplně jiná kultura?

Pokud přijedete do Koreje jako turista, tak v tom žádný problém není a nemusíte se bát vůbec ničeho. Chtějí vám všechno ukázat. Ale když byste tam chtěl zůstat a proniknout mezi ně, tak je to mnohem těžší. A trvá to velmi dlouho. Požadují, aby člověk přijal jejich zvyky. Měl jsem tam jednoho kamaráda Inda, který byl hinduista a vzal si korejskou manželku a říkal, že mu trvalo roky, než se sblížil s její rodinou a než ho její kamarádi přijali.

Zažil jste tam nějaký jejich svátek? Třeba Vánoce?

Na vánoční svátky jsem byl již doma, ale oni je příliš neslaví. Ale byl jsem tam přes jejich hlavní svátek Čusok, který se slaví v září. To mají všichni tři dny volno. V ty dny uctívají předky a děkují za sklizeň. Celá rodina se sejde doma a tam oslavují, hrají hry a mají spoustu dobrého jídla. Vánoce mají pojaté hodně komerčně. Měl jsem z toho pocit, že ten duch jako u nás v tom není.

Jak vám zachutnala korejská kuchyně?

Já jsem o ní dopředu nevěděl vůbec nic, ale jel jsem tam s tím, že ochutnám všechno, co půjde. Pálivé je skoro všechno. Párkrát jsem si pobrečel u jídla. Hlavní surovinou je rýže. Tu mají klidně třikrát denně. Na snídani, na oběd i na večeři. Jedí rovněž hodně zeleniny a ryby. Maso mají většinou nakládané – pálivé. K jídlu se podává ještě Kimči. To je takové jejich národní jídlo. Je to nasekané zelí naložené v pálivém nálevu. To nechají uležet, a pak to servírují v podstatě ke všemu.

Co nejzajímavějšího jste v Koreji navštívil?

Obecně bych řekl, že nejzajímavější byly buddhistické chrámy a korejské hory. Chození po horách je v podstatě korejský národní sport. Sedmdesát procent povrchu Koreje jsou hory. Je zajímavé pozorovat na horách Korejky, které místo toho, aby si užívali ten krásný vzduch, tak mají přes obličej velké roušky.

Proč?

Dlouho jsme dumali nad důvodem. Co je v Koreji ve vzduchu za nebezpečí, že je nosí? Ale je to jinak. Tam je symbolem krásy mít co nejbělejší pleť. Proto se ženy snaží chránit před sluníčkem. Zajímavé to bylo například i u moře, kam dorazily v džínách a bundě a v tom se také koupaly. Nevím, zda to také bylo kvůli sluníčku, nebo se jen styděly.

A co buddhistické chrámy?

To bylo pro mě hodně nové, takže jsem se ze začátku bál jít dovnitř, ale postupně jsem se osměloval. Nadchla mě jejich atmosféra. Tahle moje zkušenost vyvrcholila tím, že jsem si mohl díky chrámovým pobytům, které tam pořádají, vyzkoušet žít jako mnich.

Jaké to bylo?

Trvalo to dva dny. Ujala se nás tamní vrchní mniška a dělali jsme v takové odlehčenější variantě to, co dělají mniši. Vstávat jsme museli o půl čtvrté. Naučila nás meditaci, modlitbu, jedli jsme s nimi jejich jídlo, při kterém jsme museli dodržovat jejich pravidla. Nesměli jsme při něm mluvit, nechat zbytky a myslet jsme museli na dobro celého lidstva.

Měl jste šanci tam navštívit nějakou rodinu?

Měl jsem jednu korejskou kamarádku, která studovala dříve jeden semestr u nás a já jsem jí tady tehdy pomáhal – například vyzvednout na letišti, ubytovat na koleji a podobně. Když jsem byl u nich na návštěvě, tak se zrovna dozvěděli, že jim umřela vzdálená příbuzná. Takže jsem se podíval i na korejský pohřeb.

Jaký byl?

Je to úplně jiné pojetí než u nás. Nejbližší rodina truchlí tři dny a zbytek příbuzných tam jezdí na návštěvu. Říká se, že ke konci už jsou tak vysílení, že nemají ani sílu brečet.

Co další odlišnosti?

Při pobytu u nich jsem poznal, jak rozdílní mohou Korejci být. Například bratr té mojí kamarádky byl hodně otevřený. Vykládal mi historky ze školy, kde píše pro noviny a cokoli napíšou, musí poslat na cenzuru firmě, která je sponzoruje. Kamarádka se hned rozčilovala, proč mi takové věci říká. Nechtěla, abych si udělal špatný obrázek o Koreji.

Navštívil jste i další země v tomto regionu?

Byl jsem asi na pět dní v Japonsku a na pět dní v Číně. Těžko se to porovnává, když jsem v obou byl tak krátce. Jsou to různé země s různými lidmi. Například v Japonsku jsou ta pravidla mnohem přísnější. Když jde člověk v Japonsku do obchodu, tak ho uctívají, málem se mu i klaní. Je to sice příjemné pro zákazníka, ale zase velký tlak na prodejce. Kdežto v Koreji je to obyčejný prodavač, který vás normálně obslouží.

A kde jste byl v Japonsku?

Já jsem byl v Kjótu, což je takové jejich hlavní historické město. Tam se sjíždějí turisté nejen z celého Japonska, ale i ze zahraničí. Hlavní sezona je na jaře, když kvetou sakury a na podzim, když je barevné listí. Já jsem je navštívil právě na podzim, takže tam byly davy turistů, ale nevadilo to, protože to stálo opravdu za to.

A v Číně jste byl kde?

Byl jsem v Pekingu a na Velké čínské zdi. Vždycky jsem měl velké štěstí na lidi. Do každé z obou zemí jsem jel sám, ale například v Číně jsem potkal pět Číňanek, které taky chtěly poznat Peking, protože byly z jiné části Číny. Takže se snadno dorozuměly a vzaly mě do restaurací, kam bych se sám asi neodvážil.

Bylo to tedy asi velké usnadnění…

Přesně tak. A člověk z toho má rovněž úplně jiný zážitek, když je s místními lidmi. Oni se snaží být hodně milí a svoji zemi ukázat.

V Soulu jste bydlel na koleji?

Bydlel jsem přímo v kampusu na koleji. Tam se projevila přísná korejská pravidla. Což bylo způsobené i tím, že se jednalo o katolickou školu. Pro některé lidi ze západu to bylo hodně těžké skousnout. Byly tam striktně oddělené prostory pro muže a ženy. Nebylo možné tam vodit návštěvy, kouřit ani pít alkohol. Všechno to fungovalo na principu trestných bodů. Při nasbírání sta bodů hrozilo, že vás vyhodí.

Jak jsou na tom se vzděláním?

Je tam velký tlak na vzdělávání, protože je tam silný vliv konfucianismu, který staví vzdělání hodně vysoko. Takže děti jsou hodně od rodičů tlačeny, aby se vzdělávaly. I přestože jsou celý den ve škole, tak potom mají ještě spoustu kroužků.

Jak to funguje ve škole?

Oni se hodně učí fakta, ale zanedbávají komunikační a prezentační dovednosti. Měli jsme tam jednu profesorku, která byla osm let v Německu. Ta říkala, že je nešťastná z korejských studentů, že když je nějaká diskuze, tak jen sedí a mlčí.

Čím to je?

Jednak nemají odvahu a jednak mají toho vyučujícího v takové úctě, že se neodvažují s ním nesouhlasit. Pomáhá jim v tom, pokud se dostanou na nějaký čas do zahraničí, kde jsou k tomu nuceni.

Ale nemají pak problém u konzervativnějších učitelů?

Ano, ti vyžadují právě to, že mají jako jediní pravdu. A když tam byli suverénně nejchytřejší studenti ve třídě a dovolili si s takovým kantorem nesouhlasit, tak se to projevilo v jejich závěrečném hodnocení.

Slyšel jsem, že jste musel navštívit i nemocnici.

Bolelo mě břicho, tak jsem si podle wikipedie udělal diagnózu a vypadalo to na slepé střevo. A bylo to tak. V nemocnici jsem se dostal na oddělení pro cizince, takže domluvit se nebyl problém. Nicméně nepříjemnost nastala s tím, že po mně chtěli peníze, ještě než mě vyšetří, což se mi podařilo dát dohromady a zbytek už se vyřešil s mojí pojišťovnou. Nicméně kdybych nezaplatil, tak by mě poslali někam jinam.

A co nemocniční strava v Koreji?

Tam jsem dostal jediné jídlo za celý pobyt, které mi nechutnalo. Byla to nějaká rýžová kaše bez chuti.

Jak Jihokorejci vnímají Severní Koreu?

Myslím, že většina Korejců ještě pořád doufá ve sjednocení. Jižní Korea má například i ministerstvo pro sjednocení. Problémem jsou, kromě severokorejského režimu, i velké ekonomické rozdíly mezi zeměmi.

To je prý jeden z důvodů, proč si někteří Jihokorejci už ani sjednocení nepřejí.

Hodně to bývá přirovnáváno k Německu, které také bylo rozdělené. Ale to se podařilo spojit ještě v době, kdy ekonomické rozdíly nebyly tak velké jako tady, nicméně i tak to Západní Německo hodně zbrzdilo. V Severní Koreji umírají lidé i hlady, a Jižní Korea je jedním z asijských tygrů.

Jak na tom byly obě země před rozdělením?

Severní měla tehdy dobře našlápnuto a měla zdroje, zatímco Jižní Korea neměla skoro nic, ale velmi rychle se vyšvihla nahoru. Teď se přemýšlí, jak by se dal jejich příklad využít pro další země.

Pochytil jste něco z korejštiny?

Jen pár slovíček jako: Dobrý den, děkuji. Nějakou dobu jsem se učil z počítače, což mi vydrželo asi měsíc. A naučil jsem se poznávat jejich písmo, které je poměrně jednoduché. Na rozdíl od čínštiny, která má asi šedesát tisíc znaků, se dá systém znaků naučit během pár hodin.

Kam byste se chtěl ještě podívat?

Dokud jsem student a nejsem ještě ničím vázaný, tak bych chtěl poznat hlavně exotiku. Rád bych se podíval do některých rozvojových zemí. Někam do Afriky.

Jak v Koreji vnímají Čechy?

Když se řekne Česká republika, tak o ní moc nevědí, ale znají Prahu. Je to hlavně kvůli tomu, že jedna z korejských telenovel se jmenovala Milenci v Praze. A teď všichni Korejci chtějí navštívit stejná místa, jako zamilovaný pár ze seriálu.

Filip Rosenkranc
– je mu 24 let
– bydlí v Třebíči
– studuje na Vysoké škole ekonomické v Praze obor Evropská integrace
– kromě cestování ho baví hlavně práce s dětmi a mládeží, rád také sportuje
– další příběhy z cest po Jižní Koreji si můžete přečíst na jeho blogu: filipvkoreji.blogspot.com

Autor: František Vondrák

12.6.2011 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační fotografie.

Stromy padaly na silnice, auta i karavan

Slavnosti tří kápí v Třebíči začaly v pátek odpoledne.
15

OBRAZEM: Slavnosti tří kápí v Třebíči začaly

V Jihlavě hoří hala společnosti na zpracování dřeva

Vysočina – Hned jedenáct jednotek hasičů zasahuje od brzkého rána u požáru ve společnosti zabývající se zpracováním dřeva v ulici Na Hranici v Jihlavě. Vyhlášen tam byl třetí stupeň požárního poplachu.

Mladíci na úvod rozstříleli Pelhřimov

Třebíč – Napůl úspěšní byli divizní dorostenci HFK Třebíč v derby Vysočiny proti Pelhřimovu. Starší fotbalisté v úvodním utkání nového soutěžního ročníku krajskému rivalovi nakonec podlehli. Mladší dorostenci si naopak otevřeli střelnici a soupeře vyprovodili dvanácti góly.

AKTUALIZOVÁNO

Na trati ze Znojma do Moravských Budějovic se srazilo auto s vlakem

Znojemsko, Třebíčsko – Smrtí dvou lidí a velmi vážným zraněním dítěte skončila v pátek odpoledne srážka osobního auta a vlaku na přejezdu u Žerůtek. „Minutu před třetí hodinou odpoledne se u stanice Olbramkostel střetl osobní vlak jedoucí z Okříšek do Znojma s osobním autem. Nehoda se udála na železničním přejezdu zabezpečeném světelnou výstražnou signalizací bez závor. Podle prvotních informací zahynuli dva lidé, “ sdělil mluvčí Drážní inspekce Martin Drápal. 

AUTOMIX.CZ

Vybíráme ojeté SUV do 300 tisíc. Jaké koupit? A jakým se radši vyhnout?

Sportovně užitková vozidla vládnou světu a to nejen mezi novými auty, ale jejich obliba výrazně roste i mezi ojetinami. Pojďme se tedy podívat na to, jaké možnosti máte, když si chcete pořídit ojeté SUV s relativně omezeným rozpočtem. Probereme si SUV do 300 tisíc a koukneme na pět kusů, které za to stojí. A také na pět, jimž byste se měli vyhnout.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení