OBRAZEM: Kolem světa za týden a s hendikepem

Hlavním článkem projektu je v jedné osobě předsedkyně sdružení a matka jednoho z postižených dětí Lenka Mikuláštíková.

Na první pohled vypadá tábor jako každý jiný. Nechybí chatky, společenská místnost, ohniště připravené pro večerní táborák. Jeho neobyčejnost je v účastnicích, kteří jsou postiženi Downovým syndromem. „Máme tady lidi ve věku 10 až 34 let, takže děti je vlastně jen, dejme tomu, pracovní pojem. Účastníci jsou tady s lehčím i středním mentálním postižením," uvedla Mikuláštíková.

Oproti prázdninovým setkáním zdravých dětí má tento tábor mnohá specifika. „Mezní hranicí pro takovou akci je 20 účastníků a osm dní. Tato doba bohatě stačí dětem i vedoucím. Mám zkušenosti i s tábory zdravých dětí. Tam zvládne jeden člověk bez větších problémů patnáct dětí, tady má asistent na starosti dvě nebo tři. Musí se dohlížet na všechno," řekla Mikuláštíková.

Asistenti pracují s hendikepovanými účastníky v osobním kontaktu a mají značnou odpovědnost. Pomáhají jim od oblékání až po přípravu programu a jeho vysvětlení.

„Já připravím rámec toho, co bude obsahem tábora, naši kreativní asistenti zajistí zbytek. Tentokrát jsme se společně vydali po Cestě kolem světa. Vždy v noci nás vzducholoď Vážka přenese po planetě na různá místa. Každý den se tak octneme na jiném kontinentu, nevynechali jsme ani Antarktidu," prozradila Mikuláštíková a k práci asistentů doplnila: „Jezdí s námi většinou studentky středních pedagogických škol, ale i vysokoškolačky. Jak říkám, jsou tady za byt, stravu a slušné zacházení. Jinak je to od nich čistě dobrovolná aktivita."

Jednou z asistentek je i studentka Jana Cabejšková z Budišova. Na podobném táboře v prakticky stejném složení je letos potřetí. „Vlastně jsem se k tomu dostala náhodou. Moje teta se zná s paní kuchařkou, která se jí zmínila o tom, že hledají asistenty. A tak jsem jela, i když jsem se strašně dlouho rozmýšlela. Nevěděla jsem, jestli to zvládnu, ustojím," řekla.

Že je pro nezasvěcené nepředstavitelné stát se součástí této skupiny lidí, dokazují i její zkušenosti. „Poprvé to byl doslova šok. Nevěděla jsem, jak se s nimi bavit, jak se k nim chovat. Ale když jsem viděla, že ze všeho mají radost a po konci tábora se se mnou nechtějí rozloučit, tak to bylo úžasný," řekla Cabejšková.

Právě na asistentech hendikepovaných táborníků leží břemeno nejnáročnější. „Dopomáhají dětem ke zvládnutí běžných činností. Dítě s Downovým syndromem není schopné odhadnout, co si má obléct podle aktuálního počasí. Obleče si jednoduše to, co se mu líbí. Po asistentech ale nechceme praktickou pomoc, nemají za úkol dětem přímo pomáhat. Měli by umět poradit, vysvětlit. Je to hlavně psychicky náročné. Jde zkrátka o to, aby si děti vyzkoušeli táborový život a aby si s rodiči udělali vzájemnou dovolenou," řekla Mikuláštíková.

Mezi asistenty mentálně postižených lidí se nemůže zařadit každý. „Každé dítě je jiné, vede k němu originální cesta. Kdo tohle nepochopí a nepřijme, příště už nepřijede. Je tady ale opravdu dobrá parta lidí, kteří si dokáží pro tyto děti vyhradit místo ve svém srdci," uvedla Mikuláštíková.

Součástí večerního posezení u ohně byla tradiční hudební vložka. „Stejně jako dvakrát předtím jsme přijeli s kamarádem rádi i letos. Děcka nás už znají a společně cítíme vzájemné sympatie," prozradil písničkář, jenž si říká hráč de El Pado.

KAMIL ČERNÝ