Rozvodí bylo označeno patníkem s číslovkou 431 metrů. Takže od té chvíle teoreticky klesám hlouběji a hlouběji (není to tak docela pravda, cyklostezka občas musí nějaké to pěti- či desetimetrové převýšení překonat, navíc jsem z ní dnes uhnul a zkrátil si cestu přes kopce mezi Schweinfurtem a Würzburgem, ale i tak to člověka potěší). Takže padám až do Rotterdamu.

Voda na mostě

To si takhle jedu už kolem dunajsko-mohanského kanálu a najednou vidím, že pode mnou je silnice! Takhle to zní velice fádně, nicméně já kvůli tomu pohledu málem sjel do vody. Zapomněl jsem totiž, že tohle již není řeka, ale uměle vybudovaný tok, který musí zdolávat mnohdy značné přírodní překážky. A tak zde občas člověk narazí na zajímavý úkaz, kdy je údolí přemostěno, ovšem nikoli proto, že po mostě vede cesta pro auta, nýbrž pro vodu. No a jak člověk na tyto akvadukty není zvyklý, vyvede ho to z míry tak, že málem skončí na jejich dně.

Norimberk. Musím se přiznat, že mě tohle město docela zklamalo. Byl jsem natěšený na památky, jako jsou třeba v Řeznu, ale zde je bohužel vidět, že město za války dostalo pořádnou ránu. Ani se nedivím, že se objevily úvahy, zda nesrovnat původní Norimberk, těžce poškozený bombardováním, zcela se zemí a o kus dál postavit nový. Ale to by byla asi škoda, protože několik pěkných domů tam zůstalo, byť teď mezi nimi stojí moderní budovy a město vypadá dost nekompaktně. Nicméně když si to člověk odmyslí, tak procházka od kostela sv. Vavřince k Dürerově domu je opravdu velmi příjemná. Člověk si může vybrat z několika starých mostů a lávek, přes které se dostane do starého města, přičemž jedna je zastřešená, cestou uvidí řadu hrázděných domů a také kašen, které jsou tak trochu symbolem města a z nichž nejkrásnější je ta Krásná s velkým „K". Ale co se týče těch hrázděných domů ty zde stojí vlastně v každém městě, i v tom nejmenším. Takže to pro Norimberk taková výhra zase není.

Ze středy na čtvrtek jsem chtěl přespat někde pod širákem. Jak tak vyhlížím nějaké pěkné místo, najednou se přižene jak na potvoru déšť. Sice žádný velký slejvák, ale hned je všude mokro. Takže otáčím kolo a mířím zpět do vesnice Eschenbach, západně od Bamberku. Zrovna jsem jí projel a na jejím okraji viděl nějaký přístřešek. Tak tam zajedu, no, je tam docela binec, nějaké staré klece (majitel měl asi voliéry) a spousta krámů. Ale nenápadně tam uskladním kolo, hodím přes něj celtu (takže vypadá jako jiné přikryté krámy) a sám si udělám místo pro karimatku. Díky hradbě krámů na mě není ze silnice vidět.

Venku pořád prší a mě napadá, že jsem jako v té písničce od Jitky Válkové Pod mostem. Zpívá se v ní „Jsi malý dítě v širém světě…" A já, když jsem tam sám sebe viděl, tak jsem se musel začít smát. Opravdu jak malý dítě, které se rozhodlo, že se podívá do světa.

Nedalo mi to a hned ráno jsem Jitce tuhle historku popsal v SMS. Očividně ji pobavila a kromě několika dalších vět mi v odpovědi napsala „Držím palce, určitě to zvládneš. Až dorazíš, pořádně to oslav. To Ti můžu, Jitko, slíbit. Oslava bude určitě velkolepá.

Cesta do Würzburgu vede přes Schweinfurt. Cyklostezka neprojíždí jeho centrem, což je možná škoda, ale ona projížďka přes nábřeží bohatě stačí. Mají tam totiž nádherný park, ve kterém jsou umístěny různé betonové skulptury. Určitě největší pozornost poutá obrovská hlava. Ta člověka doslova donutí zastavit a prohlédnout si ji pěkně zblízka.

Würzburg je další město zapsané na Seznamu UNESCO, a to díky své Rezidenci, tedy sídlu biskupských knížat. Je to obrovský zámek uprostřed města s nádherným parkem a krásnou vnitřní výzdobou. Uvidíte tam jedny z největších fresek na světě, řadu sálů, překrásného inventáře… Ale to vše jsou v podstatě kopie. Würzburg 16. března 1945 těžce poškodilo spojenecké bombardování a nezasaženo zůstalo jen sedm domů. Trvalo desítky let, než se podařilo zacelit všechny šrámy.

Před prohlídkou Rezidence jsem navštívil pamětní síň ve zdejší radnici. Připomíná, jak vypadalo město před válkou, během války a po válce. Dost mě při prohlídce zarazilo, že ačkoli obyvatelé Würzbergu cítí vinu za válku, nedokážou se přenést přes to, že jejich město bylo bombardováno a poničeno stejně jako desítky a stovky jiných v Německu. Vždyť si sami zvolili Hitlera v demokratických volbách a šli s ním pak do nejničivějšího konfliktu všech dob. To přece nemohlo zůstat bez odpovědi. Po prohlídce Rezidence, kde jsou fotografie zobrazující vybombardovanou Rezidenci, jsem ale pochopil, že nesvalují vinu na Spojence nebo na nacisty. Štvalo je, že museli vše postavit znova. O to větší mají můj obdiv, že se jim to povedlo s takovou grácií.

Co mě ale při prohlídce pamětní síně nejvíce zaujalo, byla fotografie Baileyho pontonového mostu. Ano, přesně takového, jaký máme v Třebíči na Polance a v Poušově. Američani ho zde postavili pouhý den poté, co město 6. dubna 1945 dobyli.

Při procházce po Würzburgu občas narazíte na zvláštní zlaté dlaždice. Jsou doplněny o data a jména a připomínající židovské obyvatele, kteří na daném místě žili před 2. sv. válkou a kteří byli odvlečeni do koncentračních táborů, odkud se už nikdy nevrátili. Jsou to velmi smutné památníčky. O to smutnější, že se tu až příliš často objevuje slovo Theresienstadt. Terezín.

Kromě Rezidence najdete ve Würzburgu ještě další dvě zajímavé stavby. Jednou z nich je hrad na Mariánské hoře, kde biskupská knížata sídlila předtím, než se přestěhovala do Rezidence. Přímo pod hradem je vinice. Nalézáme se totiž v jedné z nejdůležitějších vinařských oblastí celého Německa a prakticky na každém kroku je to znát. Při procházce městem potkáte řadu vináren, kde se Würzburští pochutnávají na dvojce vína. Třeba právě toho z vinic pod hradbami, která v těchto místech plodí hrozny již stovky let.

--------------------------------------------

Na kole do Londýna

Na propagační jízdu z Dolních Vilémovic do Londýna se vypravil Milan Krčmář z Třebíče. Jeho záměrem je podpořit sbírku na opravu rodného domu Jana Kubiše. O svých zážitcích z cest se podělí se čtenáři Deníku.

-----------------------------------------------------

MILAN KRČMÁŘ