„Havel rád říkal, že Jaroměřice jsou duchovní Výmar. Výmar bylo Goetheho město,“ podotkl při vzpomínce na Havla Kuběna.

Jak jste se v Václavem Havlem poznal?

Václava Havla jsem osobně poznal ve svých sedmnácti letech v roce 1953 v bytě Havlových na nábřeží, když jsem jel koncem srpna na chmelovou brigádu. Už předtím mi Vašek o své újmě napsal dopis, když četl některé mé listy našemu spolužáku Radimu Kopeckému (pocházím původně z Prahy).

Při návratu z chmelu mi představil pražské jádro už rok fungujících Šestatřicátníků studentského sdružení, tehdy povíce neliterárního. Dohodli jsme a pak zrealizovali vydávání měsíčníku Rozhovory 36, kde už převládal literární ráz. Z Brna jsem připojil k Šestatřicátníkům náš okruh brněnské studentské Šestky. Z literátů Pavla Švandu, Violu Fišerovou, Marii Louisu Langerovou, Alenu Wágnerovou a později i Věru Linhartovou. Naše spolupráce se dovršila po roce společným pobytem všech Šestatřicátníků v sídle Havlových u Žďárce poblíž Tišnova zvaném Havlov, a to v srpnu 1954.

První práci napsal Havel ve svých sedmnácti letech o Březinovi, to je pro mě překvapivé…

Už v srpnu 1953 mi Havel představil nějaké své právě napsané práce mimo jiné esej o Otokaru Březinovi. Březina ho už tehdy zajímal především jako velký nikoli konfesionelně orientovaný - humanista světového formátu. Humanistické hodnoty měl Vašek v krvi zednářská tradice rodiny Havlů, všeobecný přírodovědný a společenský rozhled děda z matčiny strany Hugo Vavrečky, člověka, který ho jako chlapce nejvíc formoval.

Přátelství vám vydrželo celý život, kdy jste Václava Havla viděl naposledy?

S Vaškem jsme byli velmi úzce spřáteleni, já i s celou jeho rodinou, brali mne jako dalšího syna. Velmi jsem si rozuměl i osobně, přátelsky s jeho zlatou maminkou, paní Boženkou. I když se Vašek později ubíral jinými než básnickými cestami, byli jsme v živém kontaktu po celá 60. léta on už tehdy jako světový autor v Divadle na zábradlí mi uspořádal památný První večer poezie Jiřího Kuběny v pražském Mánesu s herci Janem Třískou a Marií Tomášovou, což byla událost. Příjezd ruských okupantů zvrátil vývoj naší kultury, po roce 1968 jsme pravidelně z Brna za ním dojížděli s naším společným přítelem filozofem Josefem Šafaříkem. Až Charta a Havlovo věznění znamenaly značné omezení možnosti styku. Ale věděli jsme o sobě stále: v roce 1986 jsem byl kupříkladu na oslavě jeho padesátin v pražském bytě, a pak ovšem byly už četnější kontakty v dobách polistopadových. U mne na Bítově byl naposled při velké oslavě mých sedmdesátin v roce 2006, já pak o pár měsíců později v Praze na oslavě jeho.

Kdy jste se s Václavem Havlem viděli naposledy?

Naposledy jsme se viděli na vernisáži výstavy mých obrazů, kreseb a masek, kterou inicioval a zaštítil ve své pražské Galerii Montmartre v Řetězové ulici. To bylo loni v lednu. Připadal mi tehdy svěží a veselý. Udělal mi velkou radost i dalším večerem tamtéž, tentokrát z mé poezie. Odchází mi v něm ne jen jako většině národa - velký muž a státník, často kontroverzní iniciátor naší, i jím tvrdě občas posuzované neduchovní současnosti, ale především celoživotní přítel, do jisté míry mé životní alter ego. Pro mou poezii udělal víc než všichni ostatní dohromady. Vždy se ke mně v médiích hlásil, a i když naše duchovní cesty byly odlišné, zůstává mi svědectví v naší kultuře tak častého dialogu přes zákopy. Březiny si vždy vážil - ovšem ze svého pohledu humanisty a zednáře, ale byl otevřený i širším a hlubším vhledům do jeho fenomenálního díla. Při návštěvě Jaroměřic si byl vědom, že Březina má pro náš národ naprosto unikátní a nezástupný význam. Březinovými kosmickými rozhledy začal a s březinovskou vizí duchovního sbratření všeho lidstva i odchází dnes do věčnosti.