Havel byl do jisté míry mé životní alter ego, říká Kuběna

„Havel rád říkal, že Jaroměřice jsou duchovní Výmar. Výmar bylo Goetheho město,“ podotkl při vzpomínce na Havla Kuběna.

Jak jste se v Václavem Havlem poznal?

Václava Havla jsem osobně poznal ve svých sedmnácti letech v roce 1953 v bytě Havlových na nábřeží, když jsem jel koncem srpna na chmelovou brigádu. Už předtím mi Vašek o své újmě napsal dopis, když četl některé mé listy našemu spolužáku Radimu Kopeckému (pocházím původně z Prahy).

Při návratu z chmelu mi představil pražské jádro už rok fungujících Šestatřicátníků studentského sdružení, tehdy povíce neliterárního. Dohodli jsme a pak zrealizovali vydávání měsíčníku Rozhovory 36, kde už převládal literární ráz. Z Brna jsem připojil k Šestatřicátníkům náš okruh brněnské studentské Šestky. Z literátů Pavla Švandu, Violu Fišerovou, Marii Louisu Langerovou, Alenu Wágnerovou a později i Věru Linhartovou. Naše spolupráce se dovršila po roce společným pobytem všech Šestatřicátníků v sídle Havlových u Žďárce poblíž Tišnova zvaném Havlov, a to v srpnu 1954.

První práci napsal Havel ve svých sedmnácti letech o Březinovi, to je pro mě překvapivé...

Už v srpnu 1953 mi Havel představil nějaké své právě napsané práce mimo jiné esej o Otokaru Březinovi. Březina ho už tehdy zajímal především jako velký nikoli konfesionelně orientovaný - humanista světového formátu. Humanistické hodnoty měl Vašek v krvi zednářská tradice rodiny Havlů, všeobecný přírodovědný a společenský rozhled děda z matčiny strany Hugo Vavrečky, člověka, který ho jako chlapce nejvíc formoval.

Přátelství vám vydrželo celý život, kdy jste Václava Havla viděl naposledy?

S Vaškem jsme byli velmi úzce spřáteleni, já i s celou jeho rodinou, brali mne jako dalšího syna. Velmi jsem si rozuměl i osobně, přátelsky s jeho zlatou maminkou, paní Boženkou. I když se Vašek později ubíral jinými než básnickými cestami, byli jsme v živém kontaktu po celá 60. léta on už tehdy jako světový autor v Divadle na zábradlí mi uspořádal památný První večer poezie Jiřího Kuběny v pražském Mánesu s herci Janem Třískou a Marií Tomášovou, což byla událost. Příjezd ruských okupantů zvrátil vývoj naší kultury, po roce 1968 jsme pravidelně z Brna za ním dojížděli s naším společným přítelem filozofem Josefem Šafaříkem. Až Charta a Havlovo věznění znamenaly značné omezení možnosti styku. Ale věděli jsme o sobě stále: v roce 1986 jsem byl kupříkladu na oslavě jeho padesátin v pražském bytě, a pak ovšem byly už četnější kontakty v dobách polistopadových. U mne na Bítově byl naposled při velké oslavě mých sedmdesátin v roce 2006, já pak o pár měsíců později v Praze na oslavě jeho.

Kdy jste se s Václavem Havlem viděli naposledy?

Naposledy jsme se viděli na vernisáži výstavy mých obrazů, kreseb a masek, kterou inicioval a zaštítil ve své pražské Galerii Montmartre v Řetězové ulici. To bylo loni v lednu. Připadal mi tehdy svěží a veselý. Udělal mi velkou radost i dalším večerem tamtéž, tentokrát z mé poezie. Odchází mi v něm ne jen jako většině národa - velký muž a státník, často kontroverzní iniciátor naší, i jím tvrdě občas posuzované neduchovní současnosti, ale především celoživotní přítel, do jisté míry mé životní alter ego. Pro mou poezii udělal víc než všichni ostatní dohromady. Vždy se ke mně v médiích hlásil, a i když naše duchovní cesty byly odlišné, zůstává mi svědectví v naší kultuře tak častého dialogu přes zákopy. Březiny si vždy vážil - ovšem ze svého pohledu humanisty a zednáře, ale byl otevřený i širším a hlubším vhledům do jeho fenomenálního díla. Při návštěvě Jaroměřic si byl vědom, že Březina má pro náš národ naprosto unikátní a nezástupný význam. Březinovými kosmickými rozhledy začal a s březinovskou vizí duchovního sbratření všeho lidstva i odchází dnes do věčnosti.