Motor o obsahu 1.2 litru měl u modelu LS zvýšený stupeň komprese, čímž mírně narostl i jeho výkon. Škoda LS jezdila na benzín Super s vyšším oktanovým číslem a její maximální rychlost vzrostla na 150 kilometrů v hodině. Navenek se model LS lišil přední maskou se čtyřmi světlomety. V roce 1976 se pomalu začala v pobočném závodě Kvasiny rozbíhat výroba toho nejlepšího, co mohl nový model Škodovky nabídnout. Byl to typ 120 GLS (Grand Lux Super), který se kromě motoru z modelu LS vyznačoval nejluxusnější výbavou, jako například vyhříváním zadního okna, stavitelnými opěrkami předních sedadel nebo otáčkoměrem na přístrojové desce. Jeho karoserie se vyznačovala přidanými chromovanými doplňky. Chromované bylo orámování zadního čela, rámy bočních oken a především přední maska. Ta sestávala z chromovaného rámečku mřížky chladiče a leštěných panelů pod čtyřmi hlavními světlomety. Díky posledně jmenovanému prvku si tyto první „géelesy" vysloužily přezdívku „dřez na nádobí".

A přesně takovou Škodu GLS první generace dnes opatruje František Kolář z Moravských Budějovic. Jeho pečlivě opečovávaná GLS-ka má na tachometru poctivých 37 tisíc najetých kilometrů! Jejím prvním majitelem byl tatínek pana Koláře, takže se v podstatě jedná o rodinný šperk. A stejně tak je k němu i přistupováno. Při prohlídce této Škody GLS z roku 1979 opravdu stěží najdete něco, co připomene její věk (nepočítáme-li dodatečně namontovaná plastová zrcátka z pozdějších typů).

I zdánlivě všední řada Škodovek 105/120 však skrývá několik zajímavostí. Posloužila totiž jako základ několika zkušebních prototypů, které jistě stojí za zmínku. Jedním z nich byl prototyp z pohonem předních kol. Škodovka dostala celý hnací agregát z vozu Zastava, a to včetně převodovky a přední nápravy. Na pohled se Škodovka s předním náhonem a motorem 1.1 OHC odlišovala od běžných typů zvětšenými zadními svítilnami a mírnou úpravou přední masky z typu LS se čtyřmi světlomety. Zde se ale přemístily blikače z nárazníků do boků masky, jako u budoucího typu „M". Pozornějšímu oku také neunikl mírně prodloužený rozvor náprav. Stejný měl také další prototyp s klasicky uspořádaným pohonem, tzn. s motorem vpředu a hnanou zadní nápravou. Doslova bonbónkem byla Škodovka s uspořádáním agregátů „transaxle", což znamená motor vpředu a převodovka vzadu u hnaných kol. Zde se však prototyp od běžných škodovek řady 105/120 odlišoval více. Jeho přední i zadní maska byly směsicí různých ne příliš zdařilých rádoby moderních tvarů. Snad největší šanci na sériovou výrobu měl určitě typ Furgonet, úhledný pickup s plechovou nástavbou a velkým úložným prostorem, který vznikl hned v několika exemplářích.

Na závěr bych chtěl představit jeden poněkud úsměvný prototyp postavený v pobočném bratislavském závodě na pokyn příslušného ministerstva. Úkolem bylo postavit služební vůz s dostatkem místa pro převážené osoby, ovšem hospodárnější a levnější, nežli tehdy používané Tatry a Volhy. To, co vzniklo, se jen těžko popisuje. Konstruktéři totiž Škodu 105/120 podélně rozřízli a rozšířili pruhem plechu o 12 centimetrů. Dále mírně prodloužili i rozvor kol. K pohonu sloužil vepředu uložený motor ze Škody 1203, ze stejné dodávky byla i zadní poháněná náprava. Vrcholem byla přední maska z černého plastu, stejně jako mohutné hranaté nárazníky. Tato „nastavená" Škodovka nesla název Oficiál, a tak, jako výše uvedené prototypy, se naštěstí do výroby nikdy nedostala.

Jan Kotlík