O životě bez přístřeší ví Ludvík Diviš své. Kdysi se po vojně ve slovenské Nitře oženil, poté se přestěhoval i s manželkou na Moravu. „Žil jsem v Jaroměřicích, mám tři dospělé děti,“ uvedl Diviš. Po letech se rozvedl, zůstal bez prostředků, s prací to rovněž nebylo zrovna růžové, a tak si sehnal stan a zařídil si bydlení v lese kousek za Třebíčí. Pod celtou dokázal přežít lecjakou nepřízeň počasí. Jak říká, štěstí se na něj usmálo.

„Mám teď přítelkyni, chodila do těch končin, kde jsem vegetoval, na procházky se psem. Slovo dalo slovo, začali jsme spolu žít. Má byt v Třebíči – Domcích, chatu za poliklinikou, takže teď zrovna střechu nad hlavou mám,“ říká spokojeně Diviš.


Jsou vůbec ve městě, jak se říká, „praví“ bezdomovci? A jak v těchto dnech žijí?


Spočítat je bývá složité. „Pokoušeli jsme se o to, samozřejmě. Výsledek je poměrně pozitivní, není jich tu víc než prstů na jedné ruce,“ prozradila vedoucí azylového domu pro muže Barbora Kloudová.

Ze své praxe ví, že když je nejhůř, lidé v tíživé situaci nakonec seženou přespání u svých známých. „Naštěstí nejsme klasickou lokalitou, kde by se po ránu nacházeli umrzlí nešťastníci na ulici. Samozřejmě pod vlivem alkoholu se může stát cokoli, ale jinak si myslím, že v Třebíči taková beznaděj nepanuje,“ upozornila Kloudová.


Azylový dům spravuje oblastní diecézní charita Třebíč. Uvnitř mají kromě lůžek pro stálé uživatele vyčleněno několik postelí takzvaně na přespání. Večer co večer v mrazivém počasí do jejich peřin ulehá čtyři až pět vymrzlých a vděčných zájemců. „Zdá se, že jsme v Třebíči kapacitu azylového zařízení odhadli poměrně přesně, když se zavádělo,“ poznamenala Barbora Kloudová. Celkově tam nyní přespává asi 25 mužů, včetně stálých klientů, ubytovaných dlouhodobě.


V okolí Třebíče jsou různě v terénu rozesety jakési polozemljanky, ve kterých lze přezimovat a existuje dokonce člověk, který nemá problém přespávat na mysliveckém posedu. Místní bezdomovci to mají, jak se říká, vychytané. Znají každou příhodnou boudu nebo výměník tepla. Ale řešením může být i nový vztah, jak to dokládá případ Ludvíka Diviše.