Kolik má K-centrum Noe klientů?

Těžká otázka. Zde v kamenném „Káčku“ a v terénu po okrese jsme měli okolo sto padesáti mladých narkomanů. Někteří chodí každý den, jiné jsme spatřili jen jednou, když si přišli vyměnit jehly.

Jak je to s počty uživatelů drog na Třebíčsku?

To jsou pouze odhady, které vznikají ze statistik zařízení, jako jsme my. Jsou tabulky promořenosti, Vysočina patří k nejčistším krajům v republice.

Vaše oficiální materiály informují o tom, že jste od začátku letošního roku vyměnili dvakrát víc jehel než za stejné období loňského roku, uvedli jste číslo 19 863 kusů. Znamená to automaticky, že je víc feťáků?

To bych sám rád věděl. Může to znamenat, že se terénní pracovník dostal k lidem, na které dřív nenarazil. Nebo se na nás obrátili lidé, kteří dřív nechtěli. Čísla v rámci republiky, co se týče množství uživatelů pervitinu a heroinu, se nemění, je to stále mezi 20 až 30 tisíci narkomany. Přibývá mládeže experimentující s houbičkami, marihuanou a extází.

Na Třebíčsku vede která tvrdá droga?

Jednoznačně pervitin. Je to laciné a dostupné a vždycky, než jde vařič pervitinu do kriminálu, naučí to tři další. Vařírny jsou i tam, kde by to člověk vůbec nečekal. V panelákových bytech, slušně vypadajících domech, klidně u podnikatelů, ve venkovských staveních. I ti, co to provozují, vypadají většinou velmi nenápadně, v davu by je člověk přehlédl, nijak nevybočují. Na jehle bývají lidi, kteří si píchají pervitin do slabin nebo pod jazyk, na těle nemají viditelné známky. Jsou chytří.

Je víc chlapců než dívek?

Počty kluků stagnují, ale dívek přibývá.

Proč?

Společnost dnes na dospívající dívku klade obrovské nároky. Musí být pěkná, atraktivní, komunikativní, sympatická, schopná se o sebe postarat. Trend dnešní doby je takový a většina populace mu nedokáže dostát. Není divu, že některé holky napadne dát si pervitin. Člověk se vznáší, život je snadný.

Jak se k vám do K-centra uživatel drog dostane?

Na ulici zpravidla terénní pracovník naváže kontakt se závislým člověkem, párkrát mu vymění jehly, získá si jeho důvěru. Dovede jej do K-centra Noe, kde mu umožníme udělat si testy na žloutenku a HIV, přičemž narkoman zpravidla stále fetuje. V K-centru se ho pak snažíme namotivovat ke změně. Ptáme se ho, jak dlouho jej bude bavit spát pod mostem, co udělá proto, aby za pět let byl jinde než teď. U koho se motivaci podaří nastartovat, ten odchází do léčebny.

Jak probíhá léčba?

Začíná tím, že se jde nejdříve na detox – většinou do Brna nebo do Jemnice. Při detoxikaci se vyloučí chemie z těla, trvá to dva tři týdny, jak u koho. Klient se pak rozmyslí, jaký způsob léčby pro něj bude dobrý. Jednou možností jsou komunity s pobytem klidně i na rok, bývá to třeba na statku, kde se starají o jeho údržbu a o zvířata. Nebo to může být psychiatrická léčebna či léčebna závislostí, tedy klasické zdravotnické zařízení. V obou přístupech je léčený člověk v zařízení zavřený. V komunitách prochází různými stupni odvykání. Klienti sdílejí společné chutě a bažení po drogách a snaží se těchto tužeb zbavit. Po roce léčený narkoman přijde ven, a tam jsou pro něj připraveny podpůrné programy. Aby jej prostředí, kde na ně čekají staří kamarádi a ve kterém zná cestičky, jež vedou k pervitinu, nesemlelo. V Třebíči existuje jediná drogová agentura, K-centrum. Tohle je model. Praxe bývá barvitá.

Z kterých řad se nejčastěji rekrutují mladí, kteří začnou brát tvrdé drogy?

Jde zpravidla o lidi, kteří jsou osobnostně poškození, mají deficit z dětství. Táta v base, máma alkoholička nebo různé kombinace toho. Jedou podle tohoto mínusu, který do života dostali. Patovou situací pro ně bývá vyloučení z učňáku, z domů je vyhodí, octnou se na ulici. Musejí se nějak živit, často začnou výškovými pracemi, natírají sila, kde hrozí nebezpečí úrazu. Je to kolotoč: špatně placená práce, žádné vyhlídky, žádní rodiče, kteří je podrží nad vodou. To jsou pak lidé, které vidíme třeba v hospodě na Trumpetce a podobně. Nějak se chovají, my nerozumíme tomu, proč. Jenže oni nemají žádnou otevřenou budoucnost


Je zřejmě složité u drogově závislého mladého člověka bez perspektivy nastartovat takové myšlení, aby našel cestu ven ze začarovaného kruhu.

Vidět dopředu a žít normálně znamená, že dnes jdu do práce a z práce, našetřím si na dovolenou, opravím si dům, koupím si auto, vychovám děti. Profesor Matějíček jako jednu ze základních potřeb dítěte uvádí otevřenou budoucnost, směřování dopředu. To tihle deprivovaní lidé nemívají. V mládí žili v prostředí plném beznaděje, ponižování. Častokrát sami sebe nenávidí. Pořád směřují k zatracení, nemají se rádi. Nikdo jim totiž nikdy neřekl – jsi dobrý, jsi můj syn, dcera a já tě mám rád. Tyhle potřeby neměli sycené. Když pak v pubertě zkoumají, kam patří a kdo jsou, mají deficit, budoucnost žádná, koukají si užít teď a tady. Je jim jedno, co bude zítra. V motivačních rozhovorech se ptám – kde jsi dnes, kde budeš za pět let, když budeš takhle pokračovat. Oni mi s úsměvem odpovídají, že je jim to naprosto jedno, protože stejně v pětatřiceti budou mrtví. Bavit se s takovým člověkem o penzijním připojištění je naprosto pasé. Když v deseti stupních spí ve skvotu v Židech, lezou po nich myši, musí tam přijít naprosto opilí, aby to přežili.

Zamýšlíte postavit v rámci takzvané Asistované pracovní rehabilitace víceúčelovou halu. Jak bude vypadat a k čemu má sloužit?

Tímto přízemním objektem se dvěma místnostmi zastavíme celý dvorek, který je za budovou K-centra v Třebíči. V první místnosti bude technická dílna vhodná na údržbářské práce. V druhé místnosti bychom rádi provozovali práci s živým materiálem. Můžou to být kytky stejně jako třeba chov šneků, což mi připadá natolik ulítlé, že by to mohlo zaujmout i naše klienty. Vše se odvíjí od skladby lidí, kteří k nám na denní terapii docházejí. Jejich hlavními znaky jsou negace, nevděk, nemají rádi rutinu. Abychom je chytli, chceme dělat něco zajímavého, ne běžné věci, jako je keramika, dřevo. Kapacitně by mohla hala sloužit tak dvaceti až třiceti zájemcům.

Kde jste brali inspiraci?

Výborně funguje podobná dílna v Táboře. Když tam přijde zájemce z ulice, dostane stovku. Když přijde na objednání s tím, že za týden zde bude mít práci, dostává i víc. Je to motivační systém, který nenápadně klienty učí přemýšlet dopředu. A ne žít jen dneškem a třeba si nákup přeházet v supermarketu přes pokladnu. Že je třeba si zajišťovat životní potřeby seriózním způsobem, jak činí každý běžný člověk, plánovat si budoucnost. Nejde o to, vytvořit pro klienty chráněnou dílnu a pěstovat je v nemohoucnosti. Je to jiný princip. Přijde klient, dva tři měsíce to s ním zkusíme, když to funguje, zařadíme jej do programu sociálního výcviku, kde se s ním snažíme bavit o tom, co musí překonat a udělat, aby se dostal do normální práce. Není to umělé prostředí.


Baví vás taková práce?

Nad tím se musím zamyslet. Člověk si hledá odezvu. U dětí v mateřské školce ji máte. V patologii je to složité, odezvy je málo. O to větší bývá radost, když se některému klientovi podaří ze začarovaného kruhu drogové závislosti vymanit.

Máte konkrétní příběh?

Měli jsme tu hocha s maturitou, takže trochu nadstandartní případ. Měl kombinovanou závislost na alkoholu a pervitinu. Po maturitě si nenašel práci. Ze slušného kluka se do čtrnácti dnů stal pankáč s piercingem. Jednou ho dokonce u Trumpetky někdo tak zmlátil, že mu nebyly ani oči vidět, jaké měl modřiny. Býval ke spatření, jak leží na zemi ve společnosti stárnoucích notorických alkoholiků zcela pod obraz. Pobyl v Jemnici na léčebném pobytu a docházel k nám. Teď si našel partnerku, potkávám jej s kočárkem a dětmi, pankerský vzhled už odložil.

Nebo třeba?

Dnes šestadvacetiletý mladý muž se do K-centra dostal před pěti lety. Terénní pracovníci jej kontaktovali na lavičce, když čichal toluen. Byl i na pervitinu. Tady se s ním intenzivně pracovalo, odkroutil si tu veřejně prospěšné práce. Pak si našel zaměstnání a ubytovnu a bez potřeb komunity se návyku na pervitin zbavil. Svěřil se mi, že jednou, když byl na dojezdu – to je fáze, kdy euforie z působení drogy končí – chodil po zábradlí borovinského mostu a přemýšlel, na kterou stranu se přiklonit. Zvítězil svět živých. Dnes má přítelkyni, s níž čeká dítě. Občas pije, má takové epizody. Ale jinak je na dobré cestě.

Se kterými předsudky běžné populace nejvíce bojujete?

S představou, že feťáky je třeba postavit ke zdi a postřílet.

K – centrum Noe je zařízení Charity. Jste věřící?

Jak se to vezme. Nejsem ten, kterého uvidíte každou neděli kráčet do kostela. Někde uvnitř ale věřící jsem.

*Ivo Vítek
Narodil se v roce 1977
Vzdělání: Gymnázium, Vyšší odborná škola sociální, bakalářské studium - sociální práce, magisterské studium - sociální pedagogika, pokračuje ve studiu veřejné správy
V Oblastní charitě Třebíč pracuje pátým rokem
Je ženatý, má dvě děti, žije v Třebíči