Jeden z chlapců během života v sektě tragicky zemřel. To, jak se duchovní vůdkyně postarala o poslední rozloučení se synem, je pro bývalou členku dodnes jedno z největších traumat, s nímž se nemůže smířit. Když se dostala na svobodu, na vlastní pěst musela pátrat po popelu vlastního syna.

Deník o náboženské sektě Most ke svobodě a nyní Kosmického zenbuddhismu, jehož duchovní vůdkyní je Ladislava Kujalová Jurová, poprvé informoval v souvislosti s policejním prověřováním údajného týrání dětí uvnitř sekty. Mluví o něm někteří bývalí členové sekty. Na vyšetřování má zájem i speciální policejní Útvar pro odhalování organizovaného zločinu, zabývající se chováním sekt. Pátrání ale zatím nikam nevede.

Deník už přinesl rozhovor se šestadvacetiletým mužem, jenž žil v sektě od svých šesti let a přinesl otevřené svědectví o ponižování a nestandardním fyzickém trestání dětí.

Bývalá členka, která nechce z obav před reakcemi okolí zveřejnit své jméno, nepřeje svým bývalým souputníkům v sektě nic špatného a zlého. Byli si blízcí, prožili spolu mnoho dobrého i zlého a věřila, že mají společný cíl.

Sdílela s nimi ideu úžasné duchovní cesty, to v prvních letech, a prakticky radosti i bolesti, úspěchy i trápení, společný zájem na práci a živobytí. Podle rčení cokoli zlé je i k něčemu dobré, podmínky v klášteře nutily k analýzám a snaze o pochopení druhých i sebe sama. Cena však podle ní byla nepřiměřeně vysoká. Svou výpovědí by chtěla varovat případné zájemce před vstupem do této či podobné sekty.

„Nepřeji si nic jiného než zapomenout na všechno zlé, co jsme museli prožít. Ať, proboha, otevřou brány i sebe, dají dětem svobodu, ať je vše průhledné, rodiny se mohou stýkat, dětem je dovoleno seznámit a setkávat se svými prarodiči a ostatními příbuznými a hlavně ať přestane zdánlivě dobrovolně snášený nátlak a násilí za zdmi kláštera. To je mé přání a účel mé výpovědi. Jestli se někdo rozhoduje, ať ví, do čeho jde a co ho může čekat," vyslala své poselství bývalá členka.

Jaký byl život v sektě?

Matka představená rozhodovala absolutně o všem. Kromě duchovních záležitostí vedla veškerý chod kláštera, výchovu dětí a dospělých, nakládala s financemi, řídila provoz domácnosti, prováděla sama nákupy potravin a veškerého zboží do domácnosti, řídila možnost návštěv, denní režim, přidělování práce, volila jídelníček, rozhodovala o osobních věcech každého člena. O tom, kde kdo bude spát, o rozmístění nábytku, o zrušení manželství v praktickém životě, o umístění dětí do škol, o výběru oblečení, o uspořádání čehokoliv kdekoliv. Na její pokyn nebo její vlastní rukou docházelo k veškerému násilí. Mluvila hrubě i před dětmi, jednala hrubě až brutálně.

Omlouvala to tím, že tak musí konat z Boží vůle, abychom se duchovně očišťovali a napravovali své karmické záznamy. Když jsme s ní mluvili, museli jsme klečet na kolenou, chovat se uctivě, milovat ji. Opravdu jsem to tak měla, byla jsem jí vděčná a přála jí vždy to nejlepší, věřili jsme, že nás vede k dobru a k Bohu. Posléze, když se hromadily rozpory mezi učením a skutečnou realitou všedního dne, jsem začala mít pochybnosti. Žili jsme zároveň v neustálém tlaku a strachu. Myslím si, že kdo to nepřizná, neříká pravdu.

Tak to bylo od začátku?

Na počátku, při vzniku kláštera nás jednoho po druhém brala do lesa ke zpovědi, kde jsme každý dopodrobna popsali vše o sobě a o svém životě až do nejútlejšího dětství. Věděla o nás vše, včetně nejintimnějších věcí, a v průběhu let jsem pocítila, že tyto informace používala při korekcích k ponižování, trestání a vykonstruování výchovného procesu s každým jednotlivcem. V průběhu let důvěrné informace prosákly mezi všechny členy kláštera. Byly rozbíjeny vztahy s rodinami za zdmi kláštera. Vše však bylo objasňováno a zdůvodňováno jako prospěšné pro naši duchovní cestu.

A co děti?

To je to hlavní, o co tu jde. Děti žily v houfu a starali se o ně všichni společně, zpočátku při mších vždy s nimi byl někdo dospělý a hlídal je. Od svých dětí jsem byla oddělena hned v prvních měsících společného života. O všem rozhodovala Matka představená. Nesměli jsme zasahovat. Pokud jsem se pokusila zastat svých dětí, ničeho jsem nedosáhla, naopak to pocítily děti.

Jako matka jsem se svými dětmi měla jen povrchní a velmi omezený kontakt. Nemají možnost se rozhodnout, ani neví, pro co by se měly rozhodovat, jsou drženy v izolaci a v bludném kruhu. Byly vděčné za každý přívětivý pohled Matky a šťastné, když nebyly bity a neměly zrovna pocit strachu. Na dětech vidíte, co žijí, jak se cítí, neumí předstírat, stačí se podívat a je vám vše jasné. Byly často jak ustrašená zvířátka, plížily se, protože nevěděly, odkud a za co přijde trest. Na to se nedá zapomenout.

Nebyly vůbec šťastné?

Ano, také běhaly a hrály si, děti nic neřeší dlouhodobě, jak mají příležitost, přirozeně si hrají. Úřady chtějí vidět podlitiny, šrámy a známky násilí. Chtějí viditelné důkazy, které byly účinně utajovány. Jenže toto dennodenní psychické násilí nebylo navenek vidět.

Navíc, děti i my jsme navenek museli reprezentovat klášter. Dennodenně se ozýval z vrchního patra, které Matka s manželem a dětmi v posledních letech sami obývali, křik a pláč, pláč a křik a rozezlené hlasy dospělých, občas dunění a rány. Můj syn byl jako dítě strašně hubený, učitelka ve škole se dívala, jaké má svačiny, a on za to doma dostal.

Matka představená na něj před všemi dětmi křičela: Žer, děláš nám jen ostudu, a při tom ho tloukla po hlavě. Děti snídaly samy společně u stolu pod dozorem vedoucího páru. Běžné byly záhlavce, hrubá slova a velice ošklivá pojmenování jako potvoro, mrcho, svině, krávo, debile a další.

Jeden malý chlapec byl asi tak v pěti letech poslán do školky. Byl tam první den, paní učitelka se na něj usmívala jako na všechny děti, pohladila ho a on takové jednání vůbec neznal. Okamžitě se na ni nalepil a držel se jí celý den. Ona to pak, nic netušíc, pověděla, když pro něj přišli. Doma za to dostal, a do školky už nesměl. Už jsem nevěřila, že je to dobré. Pochybovala jsem, že se někdo očišťuje a dochází k nějakému hlubšímu pochopení své existence, protože ať člověk udělal cokoliv, nakonec to bylo vždycky špatně. Co platilo jednou, jindy platilo naopak. Nikdo si nebyl nikdy ničím jistý.

Přece jste tam byli dobrovolně.

V tom právě je ten zakopaný pes a vyplývá moje varování všem, kdo by se zajímali o vstup do podobného společenství. Jste postupně manipulován a zpracováván, až dobrovolně přistoupíte až na absurdní věci, i přes vlastní vnitřní nesouhlas. Myslíte si, že chyba je ve vás a že jste povinen na své duchovní cestě být poslušný a souhlasíte se vším.

Osobní nesouhlas se snažíte sám u sebe zpracovat a překonat. Protestovat znamená bouřit se proti Bohu. Nikdo z přítomných v sektě, kdo žije uzavřeně, nemá šanci změnit svůj názor. Je k tomu třeba odstup a zdravá konfrontace s ostatní společností a běžným životem a zdravý rozum, možnost svobodně uvažovat podle své přirozenosti. Tam to není možné, všichni uvažují podle modelu Matky představené a nikdo si to nepřizná. Vím to, protože jsem to žila. Byl to pro mě dům hrůzy.

Měli jste kontakt s okolím?

Mezi ostatní lidi jsme se dostávali jen velmi omezeně. My ženy téměř vůbec. Pokud jsme museli vyjet z kláštera, tak jsme podávali hlášení, kde jsme a zda už se vracíme, po příjezdu první kroky vždy vedly k Matce představené a podrobně jsme podávali o všem hlášení. Peníze jsme neměli, dostali jsme jen na jízdenku, pokud jsme nejeli autem. Někteří jednotlivci neopustili klášter, nebo jeho nejbližší okolí i několik let. Muži chodili do lesa na dřevo a podle potřeby do vsi.

Byli jsme například vysláni na Floru Olomouc, abychom obohatili vědomosti v oblasti pěstování květin. Jeden člověk obdržel peníze, abychom mohli nakoupit rostliny pro případné obohacení našeho sortimentu. Když jsme volali domů, že se budeme vracet a co jsme koupili, museli jsme vše vrátit prodejcům, protože jsme se předem o konkrétních věcech nedomluvili s Matkou představenou.

Nesměli jsme si sami brát jídlo, nejedli jsme maso, z etických a duchovních důvodů. Ovšem nekupovalo se pravé máslo, pouze margarín, tvrdé sýry, pouze dětem tavené. Neznali jsme kávu ani alkohol. Měli jsme vlastní zeleninu, vejce jen k vaření, například míchaná jsme my dospělí neznali. Jídla bylo na množství dost, těstoviny, rýže, omáčky, sojové maso, ovesné vločky. Cukrovinky žádné, jen zákusky pro Matku, vždy v neděli byly různé druhy buchet. Jogurt jsme si vyráběli doma. Jedli jsme podřadné ovoce a zeleninu z velkoskladu, nahnilé se vykrajovalo.

(Další část rozhovoru najdete za týden v sobotním vydání Deníku.)