Bazilika, klenot mezi místními památkami, byla pro návštěvníky největším magnetem. Není divu. Je krásná sama o sobě. Církev navíc nabídla poměrně atraktivní program: Lidé mohli vidět prostory, kam se běžně nedostanou. V kryptě si směli napsat vlastní jméno ve staroslověnštině či opsat větu z Bible. A připravena byla i výstava starých ornátů, bohoslužebných nádob a knih. Vše s doprovodem a výkladem bratrů benediktýnů. A protože, jak pravil jeden z nich, benediktini byli dbalí péče o ducha i tělo, součástí programu byla i prohlídka bylinkové, zdraví prospěšné zahrádky.

Kostel sv. Martina vedle tradičních prostor otevřel návštěvníkům místnost s archivem historických not. Farníci také připravili několik pořadů určených dětem.

Kdo přišel sem, většinou mířil i dál – s červenou brožurou, takzvaným poutnickým pasem v ruce. Lidé do něj mohli sbírat razítka jednotlivých kostelů a mnozí malí i velcí tak činili s viditelnou chutí. Další z kostelů na poutnické trase byl pravoslavný chrám sv. Václava a Ludmily. I sem zamířila řada poutníků. Kostel s nádechem východní exotiky nebývá běžně přístupný a Noc kostelů dávala příležitost vyslechnout výklad o interiéru a byzantských ikonách.

Kdo hledal o Noci kostelů prostor k duchovnímu rozjímání a modlitbě, mohl jej nalézt v kostele Nejsvětější Trojice na starém hřbitově. Kostel osvětlovaly pouze svíce a u oltáře skupina mladých lidí zpívala křesťanské písně. Zněly neokázale, čistě a prostě. Byly vlastně podobné, jako hřbitovní kostel sám. I sem tu a tam zabrousil někdo z příchozích. Většinou pak v kostelní lavici strávil několik chvil a zamířil dál. Domů, nebo do některého z dalších otevřených kostelů.