Jejich ruská mise skončila dřív, než pořádně začala. Domovem hokejového trenéra Jana Zachrly a jeho přítelkyně Moniky Pytlíkové mělo být až do jara město Klin. Jenže všechny plány vzaly brzy za své.

Do Česka se po Zachrlově odvolání od A-mužstva klubu Titan neplánovaně vrátili už v polovině října. Odchodu do „velké země“ přesto nelitují. „Pro mě to byla zajímavá dovolená a pro Honzu velká zkušenost,“ tvrdí Pytlíková.

Pozice hokejového kouče je vždycky nejistá, ale co se konkrétně přihodilo ve vašem případě, že jste skončil už po pár zápasech?

Zachrla: Holt jsem nedělal politiku…

Politiku? Trenéři se spíš odvolávají kvůli špatným výsledkům, ne?

Zachrla: Výsledky podle mě nebyly hlavní důvod, proč jsem skončil. Ostatně ani nebyly tak špatné. Z osmi zápasů ve Vyšší hokejové lize jsme udělali dvanáct bodů, což je ze čtyřiadvaceti možných rovná polovička. Bohužel některé nám byly odebrány kvůli tomu, že bafuňáři byli naprostí diletanti a nedokázali ani správně zaregistrovat hráče.

Co jste tedy měl na mysli onou politikou?

Zachrla: Prostě nejsem typ člověka, který by dennodenně seděl u prezidenta klubu a bavil se s ním, jestli sousedovi koza dojí víc, nebo míň. A snažil se mu tímhle způsobem vetřít do přízně. Já s ním řešil jen provozní věci. Jenže pak člověk přijde a vidí, že ostatní u něj sedí v jednom kuse. A řeší nevím co… To tedy asi byl, společně s mým odlišným názorem na to, jak by měl fungovat profesionální klub, důvod mého odchodu.

Kdy jste poznal, že je něco špatně?

Zachrla: Ze začátku to jakž-takž šlo, ale postupem času jsem čím dál víc zjišťoval, že některé věci nefungují, jak by měly. Snažil jsem se s tím něco dělat, ale s myšlením a přístupem lidí z vedení to nešlo. Ani nebyl z jejich strany zájem.

Můžete dát nějaký konkrétní příklad?

Zachrla: To bylo každou chvíli něco…

Pytlíková: Pověz o těch teplákových soupravách.

Zachrla: To byla zase taková malá domů pro někoho známého. Potřebovali jsme teplákové soupravy na led, na trénink… Jenže oni nám přivezli kompletní vybavení od firmy Umbro, což je typická fotbalová firma, která nemá s hokejem nic společného. Nám v tom byla neskutečná zima, navíc jsme se do úzkých nohavic ani nemohli dostat. Prostě strašný.

Před přítelkyní jste tajil, jak se věci mají, aby za vámi vůbec přiletěla?

Zachrla: Já nečekal, že to nakonec bude až takový extrém. Prostě jsem si řekl, že budu bojovat a nějak to dopadne. Buď to zlomím, nebo nezlomím.

Nakonec se zmíněné „lámání“ nepovedlo. Jak vám vyhazov zdůvodnili?

Zachrla: Tím, že prezident a vedení klubu mají jiné představy, jak by to mělo fungovat. A že noví sponzoři chtějí taky změnu. Tak jsem si sbalil věci a šel.

Vás přitom v ruském hokeji nemělo nic překvapit, už jste s ním měl zkušenosti. Před lety jste dělal asistenta Miloši Říhovi v tehdejším Chimiku Moskevská oblast, navíc jste do Ruska často jezdil na hokejové školy…

Zachrla: Jenže v Chimiku to byl úplně jiný svět. Hlavně po organizační stránce se tyhle dva kluby nedají vůbec srovnávat. I když člověk porovnává Klin s ostatními kluby ve Vyšší hokejové lize, tedy druhé nejvyšší soutěži po KHL, je to jako nebe a dudy. O Klinu ostatně všichni říkají, že je to kolchoz. Na to, že deklarovali, že mají rozpočet kolem čtvrtého pátého místa v soutěži… Za sebe můžu říct, že když jsem trénoval i ve druhé české lize v Pelhřimově a České Lípě, tak tam po organizační stránce dělali normální hokej. Zato tohle byl naprostý extrém.

Vnímal jste celou situaci v Klinu takhle jen vy, nebo i někdo jiný?

Zachrla: To říkal i můj kamarád, který mě do Klinu vlastně přivedl a dělal v klubu sportovního manažera. Že je to jako v tom vtipu, jak jde člověk kolem bažin a vidí druhého, který je po krk v bahně. Skočí pro něj, vytáhne ho, ale ten druhý říká: Proč jsi mě vytahoval? No, vždyť ses topil… Ale my tady takhle žijeme! To je přesně příklad, který skvěle pasuje na tenhle klub.

Dočkáte se alespoň peněz, které vám podle smlouvy náleží?

Zachrla: To těžko, protože já žádnou neměl.

Vy jste pracoval bez smlouvy?

Zachrla: Bohužel, za celou dobu jsme ji nestihli podepsat. Pořád mě odkazovali jeden na druhého, ten zase na třetího… A nakonec to dopadlo takhle. Tudíž nemám žádný papír, nic. Samozřejmě je to moje chyba, ale aby člověk čekal do půlky srpna a pak teprve začal pracovat, to by nešlo.

Platili vám aspoň v době, kdy jste ještě byl u týmu?

Zachrla: Platili, i když něco mi pořád dluží. Ale že bych se dočkal dalších peněz, to určitě nehrozí. Řekli mi, že prezident mi nic dalšího dát nechce a že jakákoliv debata je zbytečná.

Co máte v plánu teď? Už se poohlížíte po jiné práci?

Zachrla: Rozkoukávám se, ale popravdě nevím, kterým směrem se ubírat. Všechny trenérské posty jsou obsazené. Proto nedokážu posoudit, co se kde objeví. Je blbá doba. Navíc i kluby řeší otázku trenérů jinak. Dřív se vyhazovalo po dvou třech prohraných zápasech, teď už se kvůli financím rychlé změny nedělají.

Moniko, profesní život jste si odchodem do Ruska zkomplikovala i vy. Pokud se nepletu, přerušila jste práci v Českém rozhlasu Region až do jara. Máte jasno, co s vámi do té doby bude?

Pytlíková: Zatím ne. Chtěla bych se vrátit do rozhlasu, jenže oficiálně bych měla nastoupit zase až 1. dubna. A dřív to nejspíš nepůjde.

Když se vrátíme k uplynulým týdnům, stihli jste se v Klinu a okolí pořádně rozkoukat? Jak dlouho jste vlastně v Rusku pobývali?

Pytlíková: Honza odletěl už v polovině července, ale společně jsme tam byli jen poslední měsíc a půl. Jenže kromě Moskvy a Petrohradu tam stejně není co k vidění. Ani v půlmilionových městech. Jsou to všechno takové velké Březinky, sídliště…

Jak je vůbec Klin velký? Podobně jako Jihlava?

Pytlíková: Má sto tisíc obyvatel…

Zachrla: … ale s Jihlavou se vůbec nedá srovnávat. Kvalitou žití je to úplně někde jinde. Stačí vidět, jak to tam vypadá, když naprší, protože mají velké problémy s kanalizací. Když totiž mají kanál, tak na kopci. (usmívá se) A když jdete po ulici, všude stříká voda. Tak se jen snažíte, abyste nebyl špinavý až na zádech. Klin navíc nenabízí žádné vyžití, není kam jít. Kino, posilovna, bazén, sauna, to tam vůbec není.

Pytlíková: Kino tam je, vždyť jsme v něm jednou byli.

Zachrla: To jsem prospal. (usmívá se) Ale chybí jim i pořádná restaurace. Když přijdete do místní hospody, sedí tam tři Rusáci, každý láhev vodky… Oni si neobjednávají panáky, ale hned láhve. I když je pravda, že víc popíjejí venku, v hospodě je to pro většinu lidí drahé.

Pytlíková: Taky to venku podle toho vypadá… Místo na žití je to strašné.

Zachrla: Pro Rusáky navíc neexistují pravidla. Chodí na červenou, všechno odhazují na zem… Všude se tak válí odpadky, i v barácích je neskutečný nepořádek. Hlavní pro ně je, že jim před domem stojí luxusní auto. A že se uvnitř netopí nebo neteče voda, to přece nevadí. I ženské chodí ve značkovém oblečení, ale jinak je jim všechno fuk.

Vážně se v celém Klinu nenašlo nic, co by stálo za návštěvu?

Pytlíková: Kromě obchoďáků už ani ne… Vlastně ano, ještě Čajkovského muzeum. To je to, na co jsou nejvíc pyšní.

Zachrla: A ruský pivovar, kde vyrábějí piva všech značek od německých přes ruská až po plzeňský Prazdroj. Čepují pivo do lahví z jednoho kohoutku a jen na ně lepí různé nálepky. Jinak je úplně stejné.

Na nějaký výlet jste vyrazili?

Pytlíková: Já jezdila předcvičovat zumbu do Českého i Slovenského domu v Moskvě, což bylo asi hodinu a půl vlakem. Jinak na cestování nebylo ani moc času. Honza měl každý den tréninky, zápasy… Teprve před odjezdem jsme se byli společně podívat v Petrohradu.

Na slavné Auroře prý někdo nedávno vyvěsil pirátskou vlajku…

Zachrla: Pšššt… (přikládá si ukazováček k ústům a směje se) Ne, vážně, Aurora byla zrovna zavřená, když jsme tam byli. Ale pro mě byla už cesta vlakem do Petrohradu velký zážitek. Bavili jsme se s jednou paní, která nám řekla, že jede až z Murmansku. Sedla do vlaku o nějakých třicet hodin dřív než my. To je z pohledu Čecha nepochopitelné. Tady přejedete za pár hodin z Ústí do Třince a už to považujete za cestovatelské umění.

Pytlíková: Tam pro ně naopak není ani 700 kilometrů žádná cesta. A zvláštní je i to, že si tam lidi na vlak nekupují lístky. Nebo aspoň většina.

Zachrla: Kdo si koupí lístek, je divnej. (směje se)

To nikdo nekontroluje, jestli máte jízdenku?

Pytlíková: Při cestě k vlaku stojí kontroloři, kterým máte lístek ukázat. Jenže většinou se spolu jen vybavují a nekoukají, co jim dáváte. Takže když jim ukážete třeba měsíc starý, nic nepoznají. Ale ve vlaku potom samozřejmě chodí průvodčí…

Zachrla: Jenže to zase funguje tak, že se v půlce trasy najednou zvedne masa lidí a utíká před nimi. Když se potom zastaví na zastávce, všichni se zase vrátí do vagonu, který už je zkontrolovaný.

Pytlíková: Když jsem to viděla poprvé, lekla jsem se, že je ve vlaku nějaká bomba. (směje se) Ale to nejlepší teprve přijde. Na konečné jsou totiž turnikety, přes které musíte projít. To někdo řeší tak, že si koupí nejlevnější lístek, který mají, aby se dostal ven. A kdo chce úplně ušetřit, jde přes koleje na druhou stranu a přeleze dvoumetrovou zeď. Tam je krásně vidět lidská solidarita. Všichni si pomáhají přelézat, podávají si tašky…

Zachrla: Jen ten poslední tam musí zůstat. (směje se)

Když slyším vaše zážitky, skoro se nabízelo, abyste si v Rusku po večerech psali deník…

Pytlíková: Vždyť my si ho opravdu psali. Do kalendáře jsme si zaznamenávali nejzajímavější věci. A nejlepší poznámku udělal Honza, když ho odvolali: Dneska je takový pěkný den, svítí sluníčko… Až na to, že mě vyhodili. (usmívá se) Já dokonce začala psát i cestopis, ale odjeli jsme moc brzy. Skončila jsem u druhé stránky…