Internista, který stejně jako celá řada jeho kolegů z mnoha jiných oddělení a jiných specializací, na přelomu února a března z nemocnice v Havlíčkově Brodě odejde.

„Na reformy zdravotnictví čekáme od počátku devadesátých let. A to je dost dlouhá doba na to, aby se podstatné věci změnily,“ říká Liška a dodává, že si je dobře vědom toho, že není v silách hejtmana ani ředitele, aby právě teď změnili letitý způsob chodu a financování českého zdravotnictví. Do jisté míry prý chápe i obtížnou roli ministra Hegera, který je ve vleku úsporného kurzu vlády.

„Dobře si vzpomínám na to, jak jsme s vedením havlíčkobrodské nemocnice, a to především po změně na postu ředitele v roce 2003, často hovořili. Nejen o problematice financování, přesčasové práce, ale také o mzdách,“ pokračuje lékař a připouští, že v mnoha bodech došlo mezi lékaři a ředitelstvím nemocnice k dohodě. Nadměrné přesčasy a nízké finanční ohodnocení, zejména pak v porovnání s privátním sektorem, nebo i jinými profesemi, ho však po dobu jeho čtrnáctileté klinické praxe provázejí stále. „Nad rámec svých každodenních povinností mám obvykle dalších šest až osm služeb do měsíce, a to je opravdu hodně. Byly ale také doby, kdy jsem v průběhu jednoho měsíce odsloužil přesčasové hodiny měsíců dvou,“ ilustruje situaci Miroslav Liška.

V pondělí 28. února ošetří, coby lékař havlíčkobrodské nemocnice, svého posledního pacienta. „Co bude pak, v tuto chvíli ještě přesně nevím. Jsem v kontaktu s několika nemocnicemi ve Velké Británii. Vyřizuji si registraci u tamní lékařské komory, zajišťuji úřední překlady veškerých dokladů o vzdělání a dosavadní praxi. Jisté je, že i v novém působišti budu pracovat na infekčním oddělení. S garantovaným počtem hodin a za mzdu, která dosahuje několikanásobku mé mzdy současné,“ konstatuje lékař. Jedním dechem dodává, že to rozhodně nebude období lehké, zejména pak jeho první dny a týdny.

„Mám rodinu, mně, manželku i naše dvě děti čekají velké změny. Do Británie nejprve odjedu sám. Žena a děti za mnou přijedou, až tam vybuduji optimální zázemí. S angličtinou problémy nemám. Manželka a dcera základy řeči znají, synek je ještě malý,“ říká Liška.

Častá interpretace akce Děkujeme, odcházíme ve stylu „berou si pacienty jako rukojmí,“ Miroslavu Liškovi osobně vadí. „Dlouhá léta se ví, v jakém začarovaném kruhu se zdravotnictví v této zemi pohybuje. Dvacet let to nikdo z politiků a odpovědných lidí neřešil. A teď přicházejí s touto nesmyslnou a nepravdivou argumentací,“ zlobí se lékař. „Se svými pacienty jsem o tom všem už mnohokrát hovořil. Zajímá je to, ptají se. Jsem přesvědčen, že naše kroky a rozhodnutí, byť je velmi razantní, chápou“.

Současnou životní etapu lékaře Miroslava Lišky budeme sledovat i nadále. Čtenáře s ní seznámíme zhruba za měsíc.