Narodil se jako třetí v pořadí do rodiny manželů Pekárových ve Vysokém Mýtě. Rodiče se rozvedli a oba už jsou po smrti.

Kromě nejstaršího měli všichni bratři problémy se zákonem. Dva z nich byli odsouzeni za sexuálně-sadistickou vraždu. Pavel Pekár dostal loni v srpnu doživotí. Vrchní soud mu ale nakonec trest zmírnil na třicet let.

Příběh mladšího bratra, který nakonec podstoupil dobrovolnou kastraci, se začal odvíjet už na vojně v Plzni. Nejprve dostal podmínku za to, že se opil a ukradl auto. Pak ale přišlo 17. září 1988. Tehdy odešel načerno z kasáren na taneční zábavu do Zbůchu na Plzeňsku. Tam se setkal se sedmnáctiletou studentkou Miroslavou K., s kterou během večera odešel ven. Zpátky se ale vrátil sám.

Dívka chtěla mluvit, musela tedy zemřít

Poté, co se dívka ze zábavy nevrátila domů, bylo po ní vyhlášeno pátrání. On byl podle svědků posledním člověkem, s nímž byla Miroslava K. viděna, proto skončil u výslechu. Shodou okolností v tutéž dobu přišla zpráva o nálezu zavražděné dívky. On podlehl momentu překvapení a k vraždě se přiznal. Údajně ji chtěl jen znásilnit, ale když dívka vyhrožovala, že to půjde oznámit, tak se rozhodl ji uškrtit.
„Když jsem od ní odcházel, vzal jsem ji za ruku a cítil jsem její tep. Byl jsem tedy přesvědčen, že jsem ji nezabil. Navíc se objevil nějaký svědek, který viděl někoho odjíždět z toho místa, kde ji našli u železniční trati. Ten měl slyšet nějaké tupé údery," vzpomíná.

Nakonec byl muž obviněn z vraždy z vilnosti a znalci zkoumali jeho osobnost a dospěli k názoru, že trpí sexuální deviací – útočným sadismem. Na čin měl vliv i alkohol. Původně přiznal, že dívku pokousal na prsou, ale později to popřel.

Znalci ale na těle dívky našli stopy po kousancích. Podle znalců byl jeho pobyt na svobodě vysoce nebezpečný a navíc doporučovali ústavní sexuologickou léčbu. Případná resocializace podle znalců záležela na úspěchu léčby.

Když si trest odseděl, odvezli ho rovnou do léčebny v Havlíčkově Brodě, kde se dostal na oddělení sexuálních deviací primářky Želmíry Herrové.

Buď kastrace, nebo žalář nadosmrti

„Lékaři mi řekli, že když nebudu souhlasit s kastrací, tak se na svobodu nikdy nedostanu. Oni to říkají každému. Ve vězení to bylo peklo, proto jsem po dvou měsících s kastrací souhlasil," vzpomíná. Na svobodu se dostal za dalších šestnáct měsíců. Během pobytu v brodské léčebně se seznámil se ženou, která do léčebny jezdila na návštěvy za jiným pacientem – také deviantem.

„On vždycky říkal, že s ní je jenom proto, aby ho pustili na svobodu. Pak ji pošle k vodě. To se také stalo, a tak jsme se dali dohromady. Přestože věděla, co jsem udělal, jsme spolu dodnes. Dokonce jsme měli v roce 2008 svatbu v léčebně," poznamenal.

Poté, co byl propuštěn z léčebny, musel pravidelně docházet na ambulantní léčbu. Díky tomu, že se nechal kastrovat, nemusel brát žádné léky. „Kontrolovali mě, jestli nechlastám, jestli nejsem agresivní na manželku, jestli ji nemlátím a tak," popsal. Od letošního roku už nemusí docházet ani na ambulantní léčbu.

„Dneska si nejsem jistý, jestli byla kastrace nutná. Možná bych to dneska už nepodstoupil. Docela mě to s odstupem času mrzí. Mám mladší ženu a chtěli bychom děti. Situace je nyní taková, že máme oba stabilní práci, což dříve nebylo. Vždycky měl práci jeden z nás a druhý byl na pracáku. Jsme rozhodnuti, že manželka půjde na umělé oplodnění. Je to pro nás jediné řešení," plánuje.