Za podvod a zpronevěru více než dvaatřiceti milionů korun si má odsedět sedm let ve vězení a všem poškozeným vrátit jejich peníze.

Rozsudek zatím není pravomocný. Škorocová teprve zvažuje případné odvolání. Zatím se k tomu nechtěla vyjadřovat. Jestli se někdy všech šestačtyřicet jejích klientů někdy dočká svých peněz, je otázkou, na níž odpovídá takto: „Peníze bych chtěla vrátit všem, ale moje reputace je nyní taková, že jen stěží najdu kvalifikovanou a dobře placenou práci."

Škorcová má inženýrský titul. Vystudovala vysokou školu v Bratislavě. Od začátku tvrdí, že je nevinná a nikoho podvést nechtěla. O tom, proč se jí nepovedlo podnikání a kde skončily všechny ty miliony, hovoří v následujícím rozhovoru, který vznikl na chodbě před soudní síní po vyhlášení rozsudku.

Jak vnímáte rozhodnutí soudu, který vás zatím nepravomocně poslal na sedm let do vězení?
Nikdo si nedokáže představit, jakým stylem žiji. Pro mě je v současné době lepší jít do vězení než být na svobodě. Pro mě rozsudek není žádný trest, protože já nyní žiji na úrovni bezdomovce. Spíš jde o to, že nebude možné se věnovat nějakému podnikání, abych mohla lidem vrátit jejich peníze. Vězením se všechno bude jen oddalovat a protahovat.

Soud rozhodl, že jste podvodnice, která úmyslně zpronevěřila miliony korun…
Já mám samozřejmě jiný názor. Už na začátku jsem řekla, že se cítím nevinná, ale budu se snažit poškozeným peníze vrátit.

Co nyní děláte, čím se živíte?
Pracuji dvanáct hodin denně jako uklízečka, ačkoli mám zdravotní problémy s nohou a srdcem a čekám, který den to nerozchodím. Tím, do jaké situace jsem se dostala, jsem se vlastně stala otrokem oněch okolností. Nemohou si najít kvalifikovanější prácí kvůli mediální kampani, která proti mně byla vedena.

Soud vám zákaz podnikání neuložil…
Toto chápu jako vstřícné gesto, protože jsem se zákazem podnikání tak trochu počítala. Musím říct, že jsem si vzala ponaučení z toho, co jsem dělala špatně, a nehodlám opakovat předcházející chyby. Myslím, že to pochopil i soud.

Soud naopak konstatoval, že nemáte náhled na to, že jste lidi podvedla a zpronevěřila jim peníze. Na jednu stranu jste přiznala, že se skutky, tak jak jsou popsány v obžalobě, staly, ale že podle vás nejsou trestnými činy…
Soudu jsem s mým obhájcem vysvětlovala tok peněz ve firmě. Vysvětlovala jsem, co se stane, když k vám přijde do firmy milion korun a vy máte následně vyplatit mzdy, které musíte vzít z téhož účtu. To nám například soud nechtěl zohlednit a říkal, že jsem peníze na provoz firmy z toho účtu neměla brát. Z jakého jsem je ale měla brát?

Všechny peníze tedy chodily na jeden účet a z něho jste pokrývala výdaje?
Byly tam investiční peníze, peníze do úschovny i provozní náklady. Na své potřeby jsem si peníze nebrala, protože jsem měla ještě daňové poradenství a z toho jsem měla velké zisky. Vždycky jsem věřila, že se peníze vrátí nazpátek. Soud nezohlednil ani to, že jsem chtěla dodělat franšízový řetězec, který byl reálný.

Jak byste tedy shrnula důvody vašeho neúspěchu? Pokud jsem to správně pochopil, tak jste se i před soudem snažila hájit, že šlo o podnikatelský neúspěch, nikoli úmysl někoho podvést…
Těch důvodů je víc. První byl ten, že jsem rozvinula příliš velkou firmu v hrozně malém městě. Měla jsem s podnikáním začít v Praze. V určité době jsem začala trpět nedostatkem kvalifikovaných lidí a nebyla jsem schopna je v Třebíči najít. Odborníci mi scházeli k řízení a ke kontrole i rozvoji společnosti. Všechno jsem dělala sama, a tím pádem se stalo to, že ujížděly různé věci a nebylo možné to ukočírovat. Dalším důvodem jsou nedostatky v zákonech, které se v průběhu podnikání neustále měnily. Některé zákony mě postavily do situace, že jsem pořád vychovávala lidi, kteří mi odcházeli, protože jsem neměla dostatek peněz, abych jim platila konkurenční doložky, kdy by po dobu dvou let nedělali ve stejném oboru. Když u nás český člověk odejde, jde na úřad práce, dělá u konkurence, a ještě od vás bere peníze. Pořád jsme trpěli výměnou kádru. Setkala jsem se i s lidmi, kteří se ve firmě sdružovali a vydírali mě, že chtějí zvednout výplaty. Další problém byl mediální. Media, která informovala o realitním trhu, tak zveřejňovala informace, které nebyly pravdivé, a poškozovalo to trh. Věděli jsme například, že se ceny nemovitostí nema-jí zdražovat, jak se uvádělo, 
a nás to poškozovalo. Tehdy, když to buchlo v Americe, tak jsem se divila, kam až to jde. Tušila jsem, že to nemůže trh udržet. Poškodila nás i tato celosvětová krize.

Proč jste od lidí vybírala peníze, když jste věděla, že má firma problémy?
Společnost se rozšiřovala. My jsme byli zastaveni před prodejem franšíz. Vždycky po určitou dobu do firmy naléváte peníze, než začne společnost řádně vydělávat. My jsme měli mnoho projektů, které jsme chystali. Například výstavba domova důchodců, investiční nákupy a prodeje, ale to se všechno zmařilo.

Máte nějaký majetek?
Lidi si myslí, že mám někde ulité miliony. Na různých kontech v zahraničí či ve štrozoku, a že podnikám v Praze. Nic z toho není pravda.

Kde tedy všechny ty peníze jsou?
Jsou ve firmě Škorcová, s.r.o.

Můžete být konkrétnější?
Velké peníze jsme investovali do reklamy. Když chcete rychle prodávat, musíte mít velkou reklamu.

Kolik jste za reklamu utratila?
Mohlo to být i půl milionu měsíčně.

U koho jste inzerovala?
Vydávali jsme vlastní noviny, které vycházely v půlmilionovém nákladu. Přesto si zaměstnanci nevážili toho, co jsem pro ně dělala. Vím, že například neroznášeli noviny do všech stojanů. Pod přísným zaměstnavatelem lidi dřou do úmoru. Naopak vlídnost zneužívají. U nás nejsou zaměstnanci k podnikateli loajální.

Jak vysoké mzdy jste svým zaměstnancům vyplácela?
Některé výplaty byly na úrovni Prahy, aby mi je nepřetáhla konkurence.

Kolik?
I třicet tisíc hrubého měsíčně.

Máte zájem se někdy setkat se svými věřiteli?
Se všemi věřiteli jsem se scházela do jednoho momentu. To mě tři věřitelé napadli a byla jsem ráda, že jsem odešla živá.

To je pravda?
Ano, to je pravda. Od té doby jsem se přestala s věřiteli stýkat.

Oznámila jste tu událost policii?
Nikam jsem nešla. Hovořila jsem o tom s psycholožkou. Ovlivnilo to celkový postoj k věřitelům, protože jsem se jich začala bát.
Všichni nejsou stejní.

Jak můžete vědět, který na vás zaútočí, a který ne? Tím, jak se o tom v novinách psalo, začali přistupovat na myšlenku, že jsem podvodnice.
To si myslí stále… Přesvědčila bych je jedině tím, že by se mi povedla další společnost, která by se rozvíjela. V ní skončil poslední zbytek financí, které jsem měla. Investovala jsem do toho všechny své poslední peníze. Ani to nevyšlo, protože mě podtrhl společník. Je to tvrdý byznys, který nemá mantinely, a pokud se ještě stane to, že lidi, kterým jste nepohodlný, si začnou vyřizovat účty přes média, tak vás to smete. A to se právě v mém případě stalo.

Můžete založit úklidovou firmu…
To byl jeden z nápadů, když jsem šla do Prahy, že takovou firmu založím. Jenže na to nebyly finance. Pokud půjdu na sedm let do vězení, tak bych firmu zakládala v pětašedesáti. Navíc bych raději dělala kvalifikovanější práci, než hlídat lidi, jestli dobře uklízejí.

Abyste tím, co děláte, přesvědčila věřitele, že to se splácením myslíte vážně…
Asi ano. Jenže já už to nechci dělat. Teď pomiňme moji reputaci. Když jsem dělala daně a účetnictví, tak jsem pracovala nějakých šestnáct hodin denně včetně sobot a nedělí. Já už do toho kolotoče nechci – stres, nové zákony, starosti se zaměstnanci, jak dlouho bych to mohla vydržet? Z realit se stalo rizikové podnikání. Nejšikovnějšího člověka jsem vychovávala osm let. Na tohle už nemám.