Kliknutím zvětšíteRáda chodí mezi lidi, hraje divadlo a po Česku jezdí téměř padesát let starou škodovkou. „Když jsem přijela do České republiky, viděla jsem obrázek embéčka v časopise a absolutně jsem se zamilovala. Takže jsem ho musela mít,“ prozradila Jan Thompson při své návštěvě Žďáru nad Sázavou. Ve městě si prohlédla Muzeum nové generace, kde jí dělal společnost Constantin Kinský, dále zavítala do baziliky Nanebevzetí Panny Marie a svatého Mikuláše a u šálku čaje si popovídala s Thamarou Kinsky.
Pokud se nepletu, britskou velvyslankyní v České republice jste od roku 2013. Vzpomenete si ještě na svůj první den v Česku? Jaký byl?
Ano, pamatuji si. Byl to krásný den. Byla jsem velmi šťastná a pyšná, že jsem v České republice. Byl to můj sen a jsem ráda, že tu můžu být a plnit svoje pracovní povinnosti.
Proč jste si vybrala právě Českou republiku?
Věděla jsem, že Česká republika je nádherná země s úžasnou historií a krásnou architekturou. Také jsem už trochu znala Čechy, věděla jsem, že jsou Britům v mnohém podobní. Jsou pragmatičtí podobně jako Britové, mají podobný smysl pro humor. Už když jsem sem přijela, cítila jsem se tu jako doma.
Co říkáte na češtinu? Je pro vás hodně těžké se ji naučit?
Ano, je to velice obtížný jazyk. Docela dobře dorozumím, ale je pro mě těžké správně a plynule mluvit.
Jak vám chutná české jídlo? Umíte uvařit třeba knedlíky?
Mám výborného kuchaře, který ale většinou vaří mezinárodní kuchyni. Občas mi uvaří i něco českého, a dám si to moc ráda, ale moc často ne, protože české jídlo je na trávení hodně těžké. Někdy si dám s velkou chutí i knedlíky. Sama si je ale uvařit neumím.
Chtěla jste vždy dělat diplomatku, anebo vaše dětské sny o profesi byly zcela jiné?
Kdybych se nestala velvyslankyní, chtěla bych být herečkou. A mám to štěstí, že oba tyto mé sny se v České republice, potažmo v Praze podařilo spojit. Protože v hlavním městě i jako velvyslankyně mohu hrát s Pražskou Shakespearovskou společností. Takže dělám obojí.
V čem hrajete? V jaké roli vás může našinec nyní vidět na divadelních prknech?
Hrála jsem již v několika hrách, hrajeme v angličtině s českými titulky. V poslední době to byl Večer tříkrálový, Mnoho povyku pro nic, Richard III. a dále Zimní pohádka. Divadelní hra Mnoho povyku pro nic je jedna z mých nejoblíbenějších shakespearovských her a role Beatrice, kterou jsem ztvárňovala, mou vysněnou rolí.
Co vás na práci velvyslankyně nejvíce těší. A co naopak rozčiluje?
Dělám mnoho různých věcí. Každý den je trošičku jiný. Obzvláště ráda mám dny jako je ten dnešní, kdy mohu navštěvovat regiony České republiky a přitom spatřit něco jiného, potkávat jiné a zajímavé lidi a také poznat zemi, ve které teď jsem. Stinná stránka mé profese je ta, že práce je občas velice unavující. Téměř každý den pracuji od rána do večera a později večer mám ještě společenskou akci. Buď na ní musím jít, nebo jí pořádám já a ujímám se role hostitelky u nás na velvyslanectví. Práce je to krásná a zajímavá, ale hodně únavná.
Když máte volno, čemu se věnujete? Jak trávíte svůj volný čas?
O víkendech se snažím soukromě cestovat, abych poznala sama krásy České republiky. A když je hezké počasí, cestuji ve svém osobním autě, což je stará škodovka. Konkrétně jde o embéčko z roku 1968.
Proč jste si pořídila zrovna takovéto auto?
Když jsem přijela do České republiky, viděla jsem fotografii embéčka v jednom časopise a absolutně jsem se zamilovala. Takže jsem ho jednoduše musela mít.
Až skončíte s prací britské velvyslankyně v České republice, vezmete si svého automobilového „miláčka“ s sebou domů, do Velké Británie?
Ještě jsem se zcela nerozhodla. Samozřejmě bude záležet na tom, kam půjdu dál. Jestli to bude zpět do Velké Británie, anebo do jiné země. Už kvůli řízení, embéčko má volant na jiné straně, což by v Anglii bylo složitější. Na druhou stranu jsem s autem opravdu velice svázaná, mám ho ráda, takže bych se ho velmi nerada vzdávala.
Měla jste nějaký problém s řízením vpravo? Á propos, jací jsou vlastně Češi jako řidiči?
Ne, žádný problém s řízením nebyl. Čeští řidiči jsou vlastně zcela v pořádku. Myslím, že když mě vidí jezdit v embéčku, jsou trochu opatrnější. Řekla bych, že to považují za roztomilé, a když vidí to staré auto, dávají více pozor.
Je to vaše první návštěva Vysočiny. Jak se vám tu líbí?
Ano, je to moje první oficiální návštěva Vysočiny, v některých částech kraje jsem ale byla již dříve, soukromě. Moc se mi tu líbí. Měla jsem šanci navštívit Třebíč, už dlouho jsem se chtěla do města podívat. Hodně jsem o něm slyšela. A určitě se tam budu vracet. Krátce jsem si prošla židovskou čtvrť, ta mě naprosto uchvátila. Atmosféra, která na mě z ulic dýchla, byla velmi emocionální a vzbudila ve mně zvláštní pocity. A když jsem tady ve Žďáře nad Sázavou a vidím klášter, muzeum a co se tady podařilo vybudovat, musím říci, že tento region má skutečně co nabídnout turistům. Má tři místa zapsaná v UNESCO a krásnou přírodu. Vysočina dala světu skladatele Mahlera či politologa Schumpetera. Britové to dokážou ocenit, protože stejně jako Moravané a Češi jsme praktičtí, máme rádi historii, umění a přírodu.
V Třebíči jste navštívila i společnost Nuvia poskytující dodávky v oblasti jaderné energetiky, radiační ochrany a laboratorní technologie…
Přestože odcházíme z Evropské unie, zůstáváme přítelem a spojencem České republiky. Británie stejně jako čeští exportéři, kterým je například Nuvia, upřednostňuje zachování volného obchodu před bariérami. Větší objem obchodu znamená více pracovních příležitostí, jak v Británii, tak na Vysočině. Máme společný zájem na pokračování volného obchodu.
Na Vysočinu jste dorazila den po teroristických útocích v Manchesteru. Jak tuto událost vnímáte?
Jedná se o velice nešťastnou a tragickou událost. O podobných událostech slýcháme v poslední době hodně. Bohužel těmto incidentům se už v dnešní době nemůžeme vyhnout a nemůžeme ani všem zabránit, takže je nejdůležitější dál pokračovat v našem běžném životě a nenechat se zastrašit. Vzhledem k tomu, že se takováto věc může stát kdekoliv na světě, nemám pocit, že by třeba v České republice bylo bezpečněji než ve Velké Británii.
Říkáte o sobě, že chcete být neformální diplomatkou? Myslíte, že se vám to daří?
Ano, ačkoliv to musí posoudit jiní. Ale, ano, snažím se být co nejméně formální a otevřená. Takže snad se mi to daří.
Jaký dárek byste přivezla svým britským přátelům z České republiky?
Osobně mám velice ráda víno, z tohoto důvodu bych jim tedy pravděpodobně sama za sebe přivezla láhev dobrého bílého moravského vína. V České republice je ale tradiční becherovka, takže bych vzala rovněž becherovku. Vím, že Kraj Vysočina je znám mimo jiné také výrobou skla. Je možné, že kdybych našla nějaký pěkný kousek, tak bych dovezla do Velké Británie sklo z Vysočiny.
Kdo je?
Jan Thompson nastoupila na britské Ministerstvo zahraničních věcí v roce 1990. Dva roky předtím pracovala v britské televizní stanici BBC. Její zahraniční působení zahrnuje mise v Německu nebo v Radě bezpečnosti Organizace spojených národů v New Yorku. V době válečného konfliktu na Balkáně vedla oddělení odpovědné za tuto problematiku. V letech 2002 – 2005 stanula v čele britského týmu v Afghánistánu. Po záplavách tsunami v Asii odjela do Thajska, kde pomáhala Britům v postižených oblastech. Je svobodná, ráda chodí po horách (zdolala Kilimandžáro, nejvyšší horu Afriky, a podívala se i do základního tábora Mount Everestu).
7
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
