Nyní, tedy po třech letech, se toto číslo ztrojnásobilo. Co se kromě toho, že se devětadvacetiletá psycholožka Daniela odstěhovala do Znojma, za tu dobu změnilo?

Danielo, když jsme spolu před třemi lety dělaly první rozhovor, říkala jste, že svoje modelky třeba ráda rozcucháváte, to platí stále?
To už je tak dlouho? No, změnilo se toho asi hodně, ale spousta věcí určitě zůstala stejných. Věřím, že za ty tři roky asi v mnoha ohledech fotím jinak, ale to, že vlasy ráda rozcuchávám, to platí stále!

Když byste měla svoji kariéru fotografky za ta léta shrnout, jakými slovy by to bylo?
Dneska mi tedy dáváte hodně těžké otázky… (úsměv) Já to hlavně vůbec nevnímám jako kariéru, takže na tuto otázku jen těžko hledám odpověď. Asi bych to shrnula slovy, že je to pro mě celé jedno velké překvapení. Nejenom to, že každé focení je vlastně až do poslední chvíle překvapení, protože nikdy předem přesně nevím, co z focení vzejde, ale i to, že lidi pořád baví moje práce a že mají zájem se mnou spolupracovat nebo že se mnou chce někdo dělat rozhovor, to všechno je pro mě hodně překvapivé. Když jsem s focením začínala, asi jsem na nic z toho ani nepomyslela.

Vaše fotky jsou pořád populární, dokonce máte za sebou i pár výstav, třeba i na zámku, co za tím stojí?
Výstavy jsem měla celkem tři a byly spíše takové malé, jednodenní. Jedna z nich byla v jihlavském divadle DIOD, druhou jsem měla v Brně, kde byly fotky vystaveny pod širým nebem, a třetí byla právě na zámku ve Větrném Jeníkově. Vždy se jednalo o výstavu ve společnosti dalších autorů, svoji vlastní výstavu jsem ještě neměla. Tímto všem, kdo se na výstavách podíleli a oslovili mě jako jednoho z vystavovaných autorů, ale také těm, kteří se přišli podívat, moc děkuji.

Je podle vás důležité se nějakým způsobem ve focení vyvíjet, aby lidi vaše fotky nezačaly nudit? A pokud ano, jak to děláte právě vy?
Já už jsem mockrát dostala zpětnou vazbu, že ty moje fotky jsou už docela nuda. Vždycky mě to vede k zamyšlení, jestli opravdu nedělám fotky pořád dokola a stejně. Myslím si, že dobrý způsob, jak získat odstup a třeba to celé nasměrovat trochu jiným směrem, je na čas přestat fotit úplně. Já měla takovou téměř půlroční pauzu právě na přelomu minulého a letošního roku. Dosloužil mi foťák a já jsem zvažovala, jestli pořizovat nový, nebo už to nemá cenu, a bude lepší věnovat se něčemu jinému. Nakonec tomu osud chtěl jinak a zase fotím.

Čemu jinému než focení jste se chtěla věnovat?
Napadalo mě hodně věcí, na které do té doby nebyl vůbec čas. Například jsem se znovu vrátila k malování, které mě také hodně baví. Teď jsem za to moc ráda, protože mě to zase chytlo a můžu tak vytvářet nejenom fotky, ale na papír přenášet i nějaké další moje nápady. Ne každý má zájem o fotky, takže někomu udělám radost spíše nějakým malovaným motivem a podobně.

Pracujete při focení s modelkami stejně jako na začátku?
Když nad tím přemýšlím, tak asi ano. Jen za tu dobu asi trochu lépe vím, co přesně chci. Řekla bych také, že spoustu věcí, na kterých mi dříve při focení záleželo, už vůbec neřeším. Mám tím na mysli třeba oblečení a doplňky. Dříve jsem na tom často stavěla celou fotku, teď mám mnohem raději čisté fotografie, kde tyto věci nehrají hlavní roli.

Vaši hlavní náplní je tedy pořád focení mladých žen zejména v přírodě?
Ano, to zůstává. To mě baví nejvíc. Co k tomu ale přibylo, jsou těhotenské fotky a fotky malých dětí. Je to hlavně z toho důvodu, že modelky, které jsem dříve často fotila, se postupně stávají maminkami. A protože byly zvyklé na fotky ode mě, vrací se i v případě, že chtějí těhotenské fotky nebo fotku s miminkem. Je to takový pěkný vývoj a je krásné pozorovat, jak se mění nejenom jejich tváře a výrazy, ale také ony jako osobnosti. Jsem moc ráda, že u toho mohu být.

Vy jste povoláním psycholožka, odráží se to nějak na vašich fotkách? Ať už při samotném pořizování fotek, nebo pak při úpravě?
To by asi museli posoudit lidé, které fotím, jestli je na mně moje povolání znát. Já mám za to, že jsem člověk, který svoji práci a koníček umí docela dobře oddělit. U focení jsem jiná, než jsem v práci.

Co tím myslíte? V čem jste jiná?
Je to jiná situace. Focení je hlavně zábava, v práci jde často o vážné věci. Ačkoli by se dalo říct, že v obou situacích se snažím pracovat s pocity. Takže možná máte pravdu a můj přístup se může odrážet v obojím.

Na co vlastně myslíte, když mačkáte spoušť?
Teď by asi měla zaznít nějaká vtipná, nebo naopak vážná odpověď. Ale já většinou myslím hlavně na to, jestli fotka bude ostrá a kde je nejlepší světlo. Potom se také samozřejmě snažím vnímat, jak se asi cítí člověk, kterého fotím. Když se zrovna necítí dobře a připadá si nepřirozeně, většinou je to velmi dobře poznat a v tu chvíli raději spoušť ani nemačkám.

Je pro vás focení pořád jen koníčkem?
Focení je pořád můj koníček, ale fotím také na zakázku. Zakázková focení ale vzhledem k mým omezeným časovým možnostem tvoří naprostou menšinu fotografií, které udělám. Pokud fotím pro sebe, realizuji hlavně svoje nápady, více experimentuji. U focení na zakázku se snažím vycházet z toho, jakou představu má žena, pro kterou fotky dělám. Vždy je ale pro mě důležité, abych u focení měla pokud možno co nejvíce volnou ruku a aby mi lidé důvěřovali. V poslední době jsem měla velké štěstí na zakázková focení, protože se u mě nechávaly fotit ženy, které byly velmi pozitivní, nechaly vše na mně a spolupráce s nimi byla velká radost. (úsměv)