Co by dali milovníci exotiky za pohled na největší vodopády světa Iguacu na pomezí Argentiny a Brazílie. Nebo za chvilku pod zdmi tibetského kláštera Potala. Každý druhý Středoevropan by se na Madagaskaru rád zaposlouchal do lemuřího koncertu. Nebo by žasl, co opice předvádějí na zdech chrámu Angkor v Kambodžském království. Romantik by hltal obrázky z pouti Havanou, kde se podle Kubánců denně zřítí jeden starý dům. Také procházkou po Čínské zdi se nemůže pochlubit každý.

Jan Blažíček z Jihlavy, vystudovaný zemědělský inženýr, si cestování po planetě Zemi užil jako poradce, zakladatel farem a průvodce. Spíš počítá státy světa, ve kterých nebyl, než obráceně. Za týden letí do Portugalska. Potom zamíří do Kambodže za svojí 26letou manželkou Ngim Muon. Jan přivykl roli cestovatele, přesto nezapře původní profesi. Kam přijde, tam jako odborník na brambory přemýšlí, jaké odrůdě by se v místě dařilo.

Rovnou se zeptám, co vás ve světě potkalo nejhoršího?
Většina lidí si myslí, že to je setkání s divokými zvířaty, ale nejhorší je hmyz, malárie a tropické nemoci vůbec. Mám za sebou i horečku dengue. Dostanete takové teploty, že teploměr nestačí. Horečka trvá dva týdny a buď máte silné srdce nebo nemáte. Vyskytuje se v tropech po celém světě, hodně lidí na ni umírá. Měl jsem štěstí.

Co nebezpečí od lidí?
Strávil jsem měsíc ve vězení v Kambodži. S manželkou nás zavřeli do klecí naproti sobě. V zemi se změnil politický režim a moje žena jako potomek Rudých Khmerů byla nepřítel režimu. Navíc si vzala mě, cizince. To místní úřady neviděly rády a nakonec mě vyhostily ze země.

Brzy se znovu vydáte za manželkou. Jak dlouho tam tentokrát zůstanete?
Co nejdéle, jak to půjde. Jako turistu mě do Kambodže pustí na omezenou dobu, ale chtěl bych získat dlouhodobý pracovní pobyt. Moje manželka se do Česka nikdy nedostane, protože je bývalá Rudá Khmerka. Je dokonce potomkem královské rodiny, ale nikdy z toho nebude mít výhody.

V Kambodži jste začal podnikat. Do čeho jste se pustil?
Moje úchylka je, že jsem v podstatě zemědělec a podle toho se chovám. S mojí ženou jsme koupili kus pralesa a začali pěstovat kokosy a exotické ovoce. K tomu jsem přikoupil šest slonů. Vozili jsme turisty a zásobovali turistické centrum město Sihanoukville.

Umíte khmerštinu, což se vám asi mnohokrát vyplatilo…
Když vás kontrolují policajti a zjistí, že mluvíte khmersky, je to o něčem jiném, než když probírají třeba Austranaly s jejich angličtinou. Chtějí po každém peníze, v Kambodži je strašná korupce. Berou peníze za cokoli, ale když na ně spustíte khmersky, hned se chovají jinak. I ve styku s rodinou manželky se mi khmerština vyplatila, hlavně u jejích bratrů, kteří nejdou daleko pro ránu.

Jak vám šlo učení jazyka?
Velice dobře, bral jsem si pravidelně do postele slovník. Nejlepší učebnice byla manželka. Jazyky se tak učili všichni kolonizátoři, Angličané, Francouzi, Španělé…

Jak vám chutná kambodžská strava?
Domorodci jedí celý život rýži a k tomu plody moře. Ryby a všemožnou mořskou havěť. Třeba patnácticentimetrové krevety. Strava je pestrá, chutná a zdravá. Asi proto jsem za dva roky, které jsem tam prožil vcelku, nikdy neměl problémy se zažíváním.

Co tamní speciality?
Labužníci si rádi dávají k pivu pražené pavouky tarantule. Opražení červi jsou pro ně něco jako naše smažené brambůrky.

Potrpí si Kambodžané na čerstvé jídlo?
Všechno jídlo jedí čerstvé, hned jak se připraví. Potraviny nikdy neschovávají na druhý den, nepoužívají ani ledničky. Co nesnědí do večera, dají zvířatům nebo vyhodí do odpadků.

V zemi vaší manželky hospodaříte jako zemědělec. Jak se daří?
V Phnompenhu máme vlastní bar a peníze z něj sponzorují malou farmu. Je to můj profesní koníček. Hned zpočátku jsem tam začal pěstovat brambory.

Co na brambory říkala vaše kambodžská rodina?
Znají jen hlíznatou plodinu tara a sladké brambory batáty s chutí, jako když ve sklepě brambory přemrznou. Učil jsem přízeň brambory pěstovat, připravovat k jídlu i jíst. Zpočátku jen koukali, časem se naučili brambory vařit, smažit a připravovat k jídlu.

Bramborám se na farmě daří?
Vietnamci a Thajci brambory znají, mají hory a v podhůří se bramborám daří. Kambodža nic takového nemá. Deset měsíců v roce svítí slunce a přes den je 35 stupňů. Prší tam tolik, že mnohde terénem projdou jenom sloni. Přesto si myslím, že by se daly najít odrůdy, kterým by se v tropech dařilo.

Hledání takových odrůd bude asi dost náročné…
Vzdělávám se v řemesle kolem brambor a stále se zajímám o šlechtění. Většina lidí si myslí, že brambory se rozmnožují z hlízy. Šlechtitel ale vychází vždycky ze semínek. Dozrálé bobule jsou jich plné, je to krása. Právě v Kambodži se jimi kochám. Jedině díky fungujícímu baru a přidruženým provozům se mohu věnovat opylování bramborových květů a dalším výzkumům.

Jak je vidět, máte k bramborám velmi blízko…
Máte pravdu, dělal jsem i someliéra v bramborářství. V Česku se ochutnávalo kolem 30 odrůd. Po každém vzorku se chuť neutralizovala mlékem a solí. Polští someliéři si dávali po každé ochutnávce stopečku vodky a slanečka. Na vlastní kůži jsem poznal, že netrénovaný organismus takovou degustaci nese velmi těžce.

Co ruské brambory?
Na degustace jsme jezdili i do Ruska a zapíjelo se tam stakany vodky. Když ochutnávka pokročila, chtěli po každém someliérovi dramatický přednes o bramborách v ruštině. Když jsem nechtěl pít, byli hned uražení a ptali se, zda nejsem nemocný.

Přestože brzy obejmete manželku v Kambodži a těšíte se na svoje brambory v tropech, radost vám možná kalí pomyšlení, že bramborářství v Česku už není, co bývalo…
Přestali jsme být bramborářskou velmocí, ale stále patříme v pěstování brambor mezi přední země světa. Privátní rolníci se dnes do brambor neženou, řepka, kukuřice jsou pro ně výhodnější. Nevyčítám jim to, musí se chovat tak, aby neprodělali kalhoty.

Co vy? Zůstanete u brambor?…
Zůstanu. Z Peru jsem si dovezl do Česka hlízy, vyšlechtil je a dál s nimi pracuji v Kambodži.

STANISLAV JELÍNEK