Baví mě to i po čtyřiceti letech, říká šofér kamionu

Je řidičem kamionu ve žďárské dopravní firmě Zdar, kde za svůj výjimečný výkon dostal ocenění i malou upomínku – co jiného než „zmenšeninu“ kamionu. Ladislavu Dvořáčkovi bude v srpnu čtyřiašedesát let, ale do řidičského důchodu se zatím rozhodně nechystá. „Jezdím už víc než čtyřicet let, ale pořád mě to baví. Jinak bych to nedělal,“ komentoval bezprostřední, energický šedesátník s úsměvem svůj výkon.

Když jste začal jezdit, napadlo vás, že to bude na celý život?

Začínal jsem v roce 1976, za socialismu, kdy se málokdo dostal za hranice. Tehdy jsem si říkal, že pro mě bude povolání jako námořník nebo řidič. Ježdění mám rád. Měl jsem i jiné zájmy, maloval jsem a fotil, možná bych se dnes živil i tím, ale ježdění zvítězilo. Bavilo mě to a baví mě to dodnes, jinak bych to nemohl dělat.

Kde jste byl nejdál?

V někdejší Alma-Atě, metropoli Kazachstánu, dnes se jmenuje Almaty. To byla myslím nejdelší cesta – z Alma-Aty jsme vezli nevydělané kůže do francouzského Lyonu a vydělané potom zpátky. To bylo těsně předtím, než jsem přešel z Brna sem.

Máte spočítané, kolik zemí jste už projel?

Já nevím. Kolik jich je v Evropě? Tu jsem projel celou, a byl jsem i na Středním východě – i když ne se „svým“ autem. Jezdíval jsem tam jako druhý řidič, protože tam se jezdilo ve dvou. Cesty byly bez potíží, ale hrozné vedro, v kabině jsme měli třeba i sedmdesát stupňů, večer přes čtyřicet – a teď v tom spěte.

Kde se vám líbilo nejvíc?

Asi ve Skandinávii, je krásná a není tam takové teplo. A miluji Řecko, tam sice teplo je, ale o dovolené je to něco jiného - jezdím tam na dovolenou za kamarádem, bývalým kolegou z ČSAD v Brně. Je Řek, ale narodil se v Brně. Já jsem tam s ježděním začínal, do Žďáru mě přeřadili v roce 1989, když tady vzniklo středisko kamionové dopravy. Potřebovali řidiče se služebním pasem, a já jsem ho měl. A taky jsem bydlel v okrese, žiji v Bystřici nad Pernštejnem.

Hrozilo vám někde nebezpečí, bojíte se na cestách?

Zajímavé je, že když se jezdilo do někdejšího Sovětského svazu, říkalo se, že to tam je nebezpečné. Já jsem tam ale v životě nebezpečnou situaci nezažil - že by mě chtěl někdo přepadnout nebo okrást a podobně. Naopak nejvíc jsem se bál třeba v jižní Francii před hranicemi, to jsem byl v autě zamčený – používaly se takové mechanizmy, co dáte do dveří a přišroubujete, takže člověk je v autě zašroubovaný, ale oni se naučili poradit si i s tím. V Itálii třeba (tam se to stává běžně) jsem stál, byl jsem v autě, a najednou slyším ránu a vysypalo se sklo. Vykouknu – a v kabině sedí chlápek a prohlíží si papíry. Já jsem zařval, on vyskočil ven, venku stál neosvětlený osobák, on naskočil a ujel. Ukrást mi nic nestihl. Vždycky když spím, dávám si důležité věci pod hlavu, pod matraci.

Kolika jazyky se domluvíte?

Domluvím se všude! (smích) Dnes jezdím hlavně do zemí, kde se dá domluvit německy, ne že bych byl na němčinu hvězda, ale domluvím se bez problémů. Za socialismu jsme třeba každé dva roky chodili na školení, kde nás zkoušeli z jazyků. Byla to hlavně angličtina a němčina, jenže když nekomunikujete, spoustu toho zapomenete. Ale zase třeba jsem jezdil dva roky Itálii, a hodně jsem toho pochytil. Teď jsem tam byl po dvou letech a spoustu potřebných slov si pořád pamatuji.

Jak jste na tom s pokutami?

Nemám téměř žádné – tři za posledních dvacet let. Přiznávám, že za telefonování. Vždycky to tak striktně nejde, ale jezdím slušně a snažím se dodržovat předpisy. Nemám rád lidi, kteří nedodržují pravidla – jak silniční, tak ta lidská. Kdyby je všichni dodržovali, tak by byl svět jednodušší.

Zažil jste situaci, kdy jste si řekl – teď to bylo „o fous“?

Jezdím defenzivně, a díky tomu tak někdy za šichtu zabráním i několika nehodám, které by se staly, kdybych jel jako většina ostatních. Dobrý řidič prý reaguje za dvě desetiny vteřiny, ale to není všechno. Musíte brát ohled i na to, jak reaguje auto, jak je staré, jaké má možnosti. Já teď třeba jezdím s autem, se kterým mám najeto skoro milion kilometrů. Ale tohle všechno se vám dostane do krve, jak se to jednou naučíte, děláte to automaticky. Je to prostě práce.

Na vaši profesi se dnes ve společnosti často nadává…

No, já se stydím říkat, že jsem řidič kamionu. Dřív jsem na to byl hrdý. Ale lidi řidiče často odsuzují neprávem, oni za tu situaci nemůžou. Vytvořil ji někdo jiný. Průmysl se přestěhoval na silnice, třeba automobilový nebo potravinářský, na silnicích jsou sklady. Lidé si často neuvědomují, že kdyby těch kamionů nebylo, nemají třeba co nakupovat k jídlu. Dřív bylo všechno na železnici, dnes je to na silnici. Řidič kamionu je ale v práci jako každý jiný, a musí tu práci udělat.

VIDEO:: Po Pilské nádrži se proháněly dračí lodě

Vy tedy jezdíte slušně, říkáte si o některých ostatních řidičích, že slušní nejsou?

Ale ano, nadávám taky, že někteří jsou… jak to říct slušně? (smích) Jenže když po těch silnicích jezdíte, tak to vidíte. Proto je taky nemám rád – pak nás kvůli nim házejí do jednoho pytle všechny.

Berete třeba někoho na cesty s sebou?

Kdepak! Za prvé je to zakázané a za druhé se bojím. I když mí kluci se mnou kdysi jezdili, ale pak už to zakázali. Pamatuji nehody, kdy zemřel řidič i s dítětem. Vnouček třeba prosí, jestli bych ho nesvezl, ale to vůbec… já mám strach, i když s ním jedu osobákem – a větší než v náklaďáku, to se přiznám. Čím jsem starší, tím větší strach mám.

Je to pro vás hodně jiné než v kamionu?

Když jste v práci, jste ve fofru a tak na to nestačíte tolik myslet. Když jedete soukromě, je to jiné – vím dobře, jak to na silnicích tady vypadá, viděl jsem dost „smrťáků“. To už je lepší na motorce, na ní jsem se cítil líp.

Kolik toho tedy najezdíte soukromě?

Na motorce už nejezdím, když mě začaly bolet klouby, stála tři roky v garáži, tak jsem ji prodal. Ale ortoped mi slíbil operaci ramene, tak třeba ji zas koupím. (smích) A v autě… Víte, já když mám jet třeba do Brna k synovi, radši jedu vlakem nebo autobusem. Můžu si pak dát třeba pivko, ale celkově jsem tak volnější. Třeba zaparkovat v Brně je hrozné, a to mě deptá.

Jak se udržujete ve formě?

Býval jsem sportovec, vzpíral jsem a taky jsem třeba dvakrát běžel maraton. Teď už kvůli kloubům neběhám, ale praktikuji takový indiánský běh, jak se říká – deset kroků jdu, deset kroků lehký poklus. Dřív jsem chodil s Flexíkem, naším pejskem. (Syn je kulturista, tak se naši psi jmenovali podle slavných kulturistů, tenhle po Flexi Wheelerovi.) Vždycky když jsem byl doma, chodívali jsme tak deset kilometrů. Teď už je po smrti, tak musím chodit sám. Když se manželka ptá, kam jdu, říkám, že jdu Flexíkovu trasu.

Martin Havelka opět vyráží k moři na historickém zetoru

U čeho si odpočinete ve volném čase?

Třeba u sportovní střelby, konkrétně westernové, i v ní soutěžím. Jsem jako kovboj (smích) – mám klobouk, pás, kolt, winchestrovku… Taky rád fotím.

„Potatil“ se ohledně profese některý z vašich synů?

Ne, starší měl snahu, ale já jsem mu to „zakázal“. Já tím povoláním přišel o jejich dětství – teď bývám pryč pár dní, ale tehdy to bylo třeba šest týdnů. Na kole je naučil jezdit brácha, plavat taky… Když jsem byl doma, snažil jsem se jim to vynahradit a rodině se věnovat maximálně. To odloučení ale někdy bylo fakt dlouhé.

Dokdy plánujete jezdit?

Dokud mi to zdraví dovolí. (usmívá se)