Jak jste se dostal ke své zálibě ve vlacích?

Poprvé jako malý kluk, který má rád vlaky. Ale k první skutečné práci jsem se dostal tak, že jsem jako student začal jezdit pomáhat na renovaci úzkokolejných železnic na Slovensko. Poprvé jsem tam byl v osmaosmdesátém roce. To mi tak učarovalo, že tam jezdím každý rok.

To vás inspirovalo i k záchraně jemnické trati?

Říkal jsem si, že zde je taková železnice, která má namále podobně jako ty lesní železnice na Slovensku. Že umím přenést některé prvky odtamtud sem. A udělat něco podobného tady. Jedna z inspirací pro výletní vlak, který tu nyní máme, je ze slovenských lesních železnic, kde takto vozili turisty po krajině.

V čem je pro vás kouzlo železnice?

Jednak je tam kouzlo něčeho starého. Myslím si, že je dobré navazovat na věci z minulosti, aby se člověk dobře orientoval ve věcech budoucnosti. Železnice mají svoji minulost i budoucnost a mně se líbí tahle kontinuita. Je to také technika a kouzlo dálek. Je to ekologická doprava, stačí vám málo energie na to, abyste převezli velké věci. Stačí jen strčit rukou do vagonu a on se hýbe.

Jak se u vás láska k vlakům projevuje? Sbíráte například jízdní řády a podobně?

Jako malý kluk jsem měl vláčky, ale nikdy jsem nebyl sběratelem jízdenek nebo velkým fanouškem. Já se na to dívám tak, že železnice nějak modeluje krajinu. Jsem vystudovaný biolog, takže se na železnici dívám i z tohoto hlediska. Je to prvek, který do naší společnosti patří.

Čím se vy a váš spolek zabýváte?

My máme širší záběr. Je to dáno tím, že bydlíme společně s kamarády ze Znojma a Moravských Budějovic v kraji, který je rozdělený krajskými hranicemi na tři díly je tady Vysočina, Jihomoravský kraj a částečně i Dačicko, které kdysi bylo také Morava. Krajský úřad je objednavatelem veřejné dopravy v regionu, což se podepisuje na tom, že to každý dělá jiným způsobem. Jsou tady nedořešené přestupní vazby. V Jihomoravském kraji máme například poměrně dobrý integrovaný systém veřejné dopravy, Vysočina nic takového nemá. Nyní se připravuje koncept, do kterého bychom chtěli vnést svůj pohled. Myslíme si, že je důležité upozornit na to, že doprava v okrajových částech krajů není úplně ideální. Snažíme se spolupracovat s lidmi, kteří toto mají na starosti.

Vrátím se úplně na začátek snah o záchranu trati z Moravských Budějovic do Jemnice. Poslední vlak pravidelné osobní přepravy vyjel z Jemnice 31. prosince 2010. Tehdy se kolem toho konal velký happening. I z toho bylo patrné, že o vlak mají lidé zájem. Proč tedy skončil?

Lidé i v té době vlak stále využívali. Podle oficiálních statistik Českých drah zde jezdilo dvacet lidí na spoj. Když jely děti do školy, byl vlak nacpaný. A samozřejmě byly i vlaky, které byly téměř prázdné. O nezájem určitě nešlo.

Kvůli nedostatku cestujících to tedy nebylo.

Za ministra Víta Bárty byla koncepce, v níž se mělo vytipovat asi 40 tratí, které se zavřou. To byly úvahy, kterých se chytili na kraji a řekli: Dobře, u nás to bude trať do Jemnice. V té době tady jezdilo osm párů. Aniž by se někdo zamyslel nad tím, že by se pouze zredukovaly na polovinu. My víme, že by mělo smysl udržet trať při životě při čtyřech párech vlaků, tak se řeklo, stojí nás to dvanáct milionů ročně, tak to zrušíme a ušetříme.

Je to reálné číslo?

Těch dvanáct milionů korun ročně je hausnumero vycucané z prstu. To se počítá včetně nákladů na trať a je to rozpočítáváno na celou síť republiky. Já říkám dejte mi tři a půl milionu a já vám udržím trať při životě.

Je tři a půl milionu hodně peněz?

My jsme srovnávali, že za výši odstupného některých vrcholných manažerů Českých drah by dokázala tato trať žít dalších pět let.

Co se dělo poté?

Téměř ihned vznikla iniciativa na záchranu vlaku. Náš spolek vznikl již v zimních měsících. To jsme tehdy neuvažovali o tom, že bychom sami cokoli provozovali, ale pomáhali jsme dělat reklamu a propagovat trať. Hned v únoru zde byl vypraven první vlak Jindřichohradeckých místních drah, které měly tehdy zájem tuto trať provozovat.

Jak to bylo s nákladní dopravou?

Na zrušení osobní přepravy reagovalo Cargo, které zde přestalo rovněž jezdit. Byl vyhlášen takzvaný zákaz nakládky. Načež se také zvedla vlna protestu a hned v březnu nákladní doprava byla opět obnovena. Vozí se dřevo a železný šrot a v minulých letech se vozilo i uhlí.

Snaha o obnovu pravidelné osobní dopravy je tu tedy již čtyři roky. Proč se to stále nedaří?

Nejde pouze o snahu několika brblalů, ale obnovu usilují i představitelé měst Jemnice a Moravských Budějovic. Často je nám předkládáno když chcete vlak, udělejte si petici. Podle toho se zjistí, kolik lidí o to skutečně stojí. Ale my máme zastupitelskou demokracii. Pokud zastupitelé odhlasují, že o trať je zájem, tak by se tím odpovědní lidé měli zabývat.

Podpora z vedení obou měst je důležitá.

Když jsme přišli s nápadem, že bychom tuto trať provozovali pouze například formou šlapací drezínové dopravy, tak starosta řekl: Ne, my tady chceme normální vlak. Na to konto jsme naskočili na tuto myšlenku a výsledkem je tento náš vyhlídkový vlak.

I přesto se to ale nedaří.

V politice, a toto je politika, platí vyšší bere. Objednavatel, kterým je Kraj Vysočina, v téhle hře rozhoduje. My musíme pracovat s realitou, která je. Neříkám to ale v nějaké naštvanosti nebo zlobě. Vlak je krásná věc. Dokud je a jede, tak se na to dívejme pozitivním způsobem. I náš vlak má veselé barvy.

Jemnice usiluje o to, aby získala trať do svého vlastnictví. Proč je to důležité?

Když se v roce 2010 rozhodovalo, tak Jemnickým to bylo oznámeno, že trať se bude rušit. Tím, že něco vlastním, o tom rozhoduji já sám. Vlastnictví vyžaduje ekonomickou rozvahu. Město Jemnice má k dispozici studii, která uvádí, že pokud bude na této trati objednávána doprava nejméně dvou párů vlaků, má podle nařízení vlády možnost čerpat na údržbu trati ze státní dopravní infrastruktury.

Vy chcete dokonce čtyři páry.

Ano, myslíme si, že to je optimální.

O získání trati Jemnice usiluje také již od roku 2011.

Je to proces, který je na dlouhé roky. Tím, že jsme se začali o trať zajímat, tak se zjistilo, že má svůj význam. Jsou tam různé politické tlaky, které převod trati komplikují. Například Kraj Vysočina se vyjádřil, že neví, zda ji nebude potřebovat ve svém systému dopravní obslužnosti. Takže tím tento proces zablokoval na určitou dobu.

Proč by měl jezdit do Jemnice vlak. Nestačí autobus?

My si myslíme, že vlak přináší jinou hodnotu než autobus. I děti, které si sednou do vlaku, tak byly zvyklé napsat si domácí úkoly. Můžete to vysvětlovat politikům na kraji. Ti vám ale řeknou, že úkoly si mají napsat doma. To je jen ukázka toho, že vlak přináší jiný rozměr do života. Myslíme si, že i lidé v Jemnici mají mít právo si vybrat, zda chtějí jet vlakem či autobusem.

Spousta lidí namítá, že autobusy mohou jezdit i do obcí, které neleží přímo na trati?

Nedávno jsem potkal paní a říkám jí: „Vy jste v Dědicích, tam je to na nádraží daleko." A ona mi odvětila: „To nevadí. Já si radši udělám procházku. Na ní se mi vyvětrá hlava. Poté si sednu do vlaku, tam si přečtu noviny. Můžu já si přečíst noviny v autobuse? To už je mi v Rácovicích špatně." Pohledy na život jsou často odlišnější, než si myslí plánovači od zeleného stolu.

Není vlak pro město i určitým znakem hrdosti.

Existence železnice povyšuje města do určité kategorie zajímavosti. Lidé, když si vybírají místo k životu, tak se často i často ptají, zda je tam vlak. Tento princip myšlení zvedá i cenu nemovitostí ve městě. My říkáme vznosně, že Jemnice patří na železniční mapu Evropy.

Kdy se zrodila první myšlenka postavit vlastní vlak?

My jsme nejprve začali vlaky objednávat. Dnes není problém si objednat vlak, jen ho musíte zaplatit. Začali jsme obíhat sponzory v okolí a po tisícovkách jsme sbírali peníze, abychom na vlak měli. Desítky tisíc jsme zaplatili jen za to, aby sem mohl být vlak dopravený z depa. Z Brna je to sem skoro sto kilometrů. Tehdy nás napadlo, že když budeme mít vlastní vlak, tak tyhle peníze ušetříme.

A kde se dá vlak koupit?

Pak přišel jednou kamarád, že jeho známý prodává v Českých Budějovicích lokomotivu z vlečky. Poté díky podpoře Moravských Budějovic jsme zakoupili dva vagony. Ty byly v dezolátním stavu a my jsme je opravili.

Jak se vám daří získávat peníze? Je to ze sponzorských darů?

Máme sponzory hlavně co se týče materiálů. Pomáhají nám firmy, které pracují se dřevem a železem. Dostáváme i peníze od jednotlivců. Jeden byl dokonce ve výši pětimístné částky. Díky tomu jsme se mohli do rekonstrukce vůbec pustit. Ale šel kolem i pán s rodinkou. Nemohl nám přijít pomoc, tak nám dal alespoň tisíc korun. Koupili jsme za ně další dvě plechovky barvy.

Jak dlouho trvala rekonstrukce?

Lokomotivu jsme koupili na konci roku 2012 a vagony jsme dovezli v březnu 2013. Chtěli jsme vlak spustit na začátku sezony 2014, ale povedlo se to dokončit až v srpnu.

Jak se lidem líbí?

Mně do očí říkají, že je to bezvadný a krásný. My jsme se to snažili udělat tak, aby se to lidem líbilo. A zdá se, že se to podařilo.

V čem spočívá kouzlo jemnické trati?

Ona má jeden zajímavý historický fenomén. Je jediným pozůstatkem velké myšlenky transversální dráhy, která měla vést z Brna přes Moravský Krumlov, Hrotovice, Ivančice, Moravské Budějovice, na Jindřichův Hradec a Třeboň. O tu naši předkové zápasili celých pětadvacet let na konci devatenáctého století. Z té velké myšlenky se podařilo realizovat pouze tento úsek.

Co dalšího uvidí?

Já říkám, přijeďte se podívat. Trať je nádherně zasazená do krajiny. Není to žádná divočina, nejsou to žádné velehory, není to hluboký kaňon s hučící bystřinou. Ale krajina je idylická a klidná. Trať pomáhá modelovat její křivky. Pro člověka, který má trochu estetické vnímání, není potřeba vůbec mluvit a jen ho pozvat: Přijeďte se podívat.

Trať je také kulturní památkou. Co to znamená?

Je to jakési vyjádření společnosti, že stojí za pozornost. Dokazuje to to, o čem jsem mluvil krásu té trati. V odborném zhodnocení se mluví o zachovaných stavebních prvcích. Například nádraží v Třebelovicích je unikátní zachovalá nádražní budova. Však si také zahrála ve filmu Stůj, nebo se netrefím.

Co bude nyní s vlakem?

Dokud bude sjízdná a provozuschopná trať do Jemnice, tak budeme jezdit do Jemnice. Doufám, že se nedožiji toho, aby se tady trhaly koleje. Budeme se snažit jezdit hlavně o prázdninách. Chceme udělat i vánoční jízdu, pokud nebudou příliš velké závěje. Počítáme, že jednou dvakrát do měsíce souprava vyjede. Na jaře a hlavně v sezoně budeme dělat tematické jízdy hudební, pohádkový, vlastivědný vlak a podobně.

Co když dojde ke zrušení trati?

Pokud by se stalo, že tady koleje jednou nebudou, tak vlak je mobiliář. Budeme jezdit z Moravských Budějovic do Jaroměřic nad Rokytnou, kde je krásný zámek. My doufáme, že genius loci, který jsme sem přinesli, si nenecháme jen tak vzít.