S Běloruskem se snaží rozvíjet spolupráci nejen ve sféře obchodu, ale také například v kultuře nebo školství. Nedávno uspořádal v Třebíči Dny běloruské techniky a kultury.
Pro řadu Čechů dnes Bělorusko představuje poměrně málo známou východní zemi. Náklaďáky Maz a kombajny Goms, které jsou už několikátý rok vystavené v areálu firmy Trado, svědčí o tom, že technické schopnosti Bělorusů budou asi na slušné úrovni. Je tomu tak?
Bělorusko mělo už za dob Sovětského svazu statut montážní země. Mají rozvinuté školství a odpovídající úroveň výrobků. V některých oborech jsou na světové špičce. Kdysi se tam například dělal první Sputnik. Funguje tam spousta fabrik, v těch největších pracuje třeba dvacet tisíc lidí. Rozhodně se na ně nedá nahlížet jako na nějakou zaostalou banánovou republiku.
Pro řadu lidí u nás i v Evropě je ale problémem osoba prezidenta Alexandra Lukašenka. Bělorusko je všeobecně považováno za diktaturu.
Jako honorárního konzula mě zajímá především obchod a kontakty. Ano, politika je spjatá s byznysem. Je třeba se ale zamyslet, co je politicky únosné, a co není. Zaslechl jsem už různé názory. Pro řadu lidí je tam poslední diktatura v Evropě. Je to ale jiný systém, než máme my, je to systém prezidentský. Dá se to hodnotit také jako zodpovědnost, kterou na sebe prezident v rozhodování bere.
Existuje tam opozice, otázkou zůstává, jak je silná. Tvrdím, že člověk tu zemi musí uvidět a sám se s ní seznámit, pak ji zhodnotit. Pobývám tam často. Dovezl jsem tam už asi 600 lidí z Česka i Slovenska. Byli to byznysmeni i lidé z kultury. Ani jeden z nich neřekl, že by byl zklamán.
Jak výrazný je rozdíl mezi Českem a Běloruskem? Je patrný na první pohled v ulicích?
Jako Čech získáte dojem, že se pohybujete v nějaké standardní zemi, kde nejsou nějaké očividné problémy. Samozřejmě každý stát je v něčem dokonalý, a v něčem ne. Na svých cestách zajíždím i na Ukrajinu. Když srovnám tyto dva sousedy z hlediska vnějšího pořádku a čistoty, tak je to jako den a noc. V Bělorusku možná vládne určitá tvrdá ruka, ale je tam pořádek.
Jaká je podle vás běloruská mentalita?
Češi, kteří tam byli, najednou zjišťují, že je to země, které asi trošku rozumíme. Ne proto, že my starší jsme zažili nějakou totalitu, ale protože jsou to Slované, tak si s nimi rozumíme jako s lidmi. Nechci být nacionalista, ale máme stejné kořeny. Mají spoustu slovanských zvyků. Na vesnicích třeba dělají zabijačky jako my. Čeština má s běloruštinou více společných slovíček než s ruštinou. Je u nich hodně národů, evropských i asijských, ale žádnou diskriminaci nebo národnostní třenice jsem tam neviděl. Oni se nad to dokáží přenést. Vždycky jim říkám: Přátelé, v současné době není reálné, abyste vstoupili do EU, ale pojďme spolupracovat a kamarádit.
Jste průkopníkem hospodářské spolupráce Česka s Běloruskem. Češi ale asi nebudou první, kdo se tam snaží proniknout?
Jsme Evropská unie. Nebudeme si skrývat, že jedním ze základních směrů EU je i hledání nových trhů. Čím více se tržní možnosti posunují na východ, tím více se aktivizují staré země Unie. V Bělorusku jsou dnes Němci, ale i Američané. Mají kapitál a jdou tam. Existuje už řada německo-běloruských firem. Chystá se tam privatizace, pro české firmy tam vidím možnost nástupu. Je to ohromná šance pro podnikatele. Průměrná mzda je tam daleko nižší než u nás.
Po převratných změnách v roce 1989 opustily české firmy východní trhy. Teď se tam pracně vracíme, že?
Po revoluci jsme předvedli ústup, možná netaktický. Najednou jsme se přestali dívat na východ a začali se dívat jen na západ. Teď se pro nás otevírá šance, protože je to podnikatelské prostředí pro nás pochopitelné. Je tam sice ještě spousta byrokracie, ale chystají se tam nové zákony. Bělorusové chtějí, aby jejich hospodářství bylo pružnější. Strašně se to přibližuje podmínkám v České republice. Říkám si, že je to jedna z těch epoch, které se dají využít.
Konkrétním počinem, který Čechům může pomoci, je založení firmy Bel-Czech Trade. Co je její náplní práce?
Firma vznikla letos v červnu, byla založena usnesením vlády. Z padesáti procent ji vlastní největší leasingová společnost v Bělorusku, která reprezentuje stát, a z padesáti procent firma Trado, s.r.o. Je to partnerství státu a soukromého sektoru. Jejím úkolem je napomoci exportu z Běloruska do Česka, Slovenska a ostatních států Evropské unie a naopak při importu do Běloruska. Je potřeba se zamyslet nad jednou věcí: Bel-Czech Trade má velké ambice prostřednictvím běloruského partnera Promagrolizing v obchodu s východem. Arménie, Ázerbájdžán, Kazachstán. To všechno jsou pro Bělorusy normální trhy, jako když my obchodujeme se Slováky.
Stál jste v Třebíči u zrodu Západomoravské vysoké školy. Vidíte možnost spolupráce i ve školství?
Byl bych rád, kdyby se nastartovala spolupráce se Západomoravskou vysokou školou, ale i s Vysokou školou polytechnickou v Jihlavě. Běloruská strana už přišla s konkrétní návrhy. Když jsem před léty zakládali v Třebíči vysokou školu, tak se to zrodilo jako myšlenka něco udělat. V roce 2006 končilo prvních 10 studentů, kteří nastoupili v roce 2003. Dnes máme 650 studentů. Přirovnal bych to k dítěti, které nám povyrostlo a nabralo na kráse. Teď se o něj musíme starat a dobře ho vychovávat. Mám z toho radost. Budoucnost patří vzdělanému mládí.
Mladí lidé z různých zemí se dnes mezi sebou domluví bez problémů anglicky. Čeští podnikatelé střední generace ale mohou oprášit svoje znalosti ruštiny. Ruština je v Bělorusku určitě druhým jazykem, že?
Ano, oni mají dva oficiální jazyky. Kromě běloruštiny se v 80 procentech institucí používá ruština. Běloruština je pro ně určitá tradice. Opozice se dost opírá do stávajícího režimu, že běloruštinu dostatečně nepodporuje. Já to tak nevidím. Kdo chce, mluví bělorusky, kde ne, mluví rusky. Když Bělorus mluví pomalu, tak mu Čech rozumí. Oba jazyky mají hodně společných slov, více než čeština s ruštinou.
Nedávno proběhly v Třebíči Dny běloruské techniky a kultury. Divadlo Pasáž bylo plné. Společné vystoupení českých a běloruských hudebních souborů se rychle stalo tradicí. Cítíte to tak?
Já jsem za poslední tři roky neměl dovolenou, i když na dovolené rád jezdím. Ten koncert mě stál tolik, že bych mohl jet s celou rodinou i kolem světa. Ale dělám to rád. Intenzita česko-běloruských vztahů narůstá. Jsem rád, že se mi to podařilo dotáhnout do Třebíče. Patřím k těm lidem, kteří se před pár lety rozhodli, že z Třebíče nepůjdou, že tady zůstanou.