Při světovém atletickém finále ve Stuttgartu skončil český rekordman druhý. Rychlejší byl pouze Oliver ze Spojených států.

Na sklonku sezony jste zaběhl čas 13,33, čtyři setiny od osobního maxima. Jak to děláte?


Hrozně rád bych věděl, čím to bylo. Trenér mi říkal, že potřebuju trefit první překážku, a to se mi podařilo. Druhé místo je úžasné, je to pro mě zadostiučinění za olympiádu, kde jsem nepostoupil do finále.


Čím jste se před závodem posilnil?


Obvyklými vitaminy a kakaem. Na něm vydržím třeba týden. Jsem kluk z vesnice, tam máme jen kakao a piškoty.


Předchozí dva starty v Záhřebu a při finále extraligy jste nepokořil hranici 13,60. Ve Stuttgartu nejspíš pomohla vyšší motivace.


To bych netvrdil. Snažím se závody nerozlišovat. Spíš jsem byl z těch výkonů sám ze sebe zklamaný.


Záleželo i na vylosování dráhy? Ve Stuttgartu jste běžel až v té osmé.


Asi ano. Když běžím, nerad někoho vidím vedle sebe, potřeboval bych klapky na oči jako závodní kůň.


Trať jste tentokrát prolétl s obdivuhodnou lehkostí.


Manažer se mi smál, že to vypadalo tak uvolněně, jako když Bolt běží stovku. Tady to byli soupeři: Svoboda – Oliver.


Před závodem jste se ale necítil dobře.


Měl jsem pocit, že na mě leze nějaká nemoc. Po dvou krocích na oběd jsem se chtěl vrátit zpátky do postele. Ale zároveň věděl, že na jednu hodinu se nakonec dokážu hecnout.


Ve světovém finále startovalo pět Američanů, porazil jste čtyři z nich.


S Američany se mi běhá dobře, protože obzvlášť s nimi strašně nerad prohrávám.


Proč zrovna s nimi?


V našem případě je to sebevědomí versus sebevědomí. Celá americká pětka při rozcvičování před závodem vypadala, jako by každý z nich měl zaběhnout světový rekord. Na jednu stranu se mi takový styl líbí, ale právě proto je chci porazit.


Vaše sebedůvěra je pověstná. A pro české prostředí poněkud dost netypická.


Sebevědomí je nedostatek českých sprinterů. Nemají to v hlavě, závod odběhnou jen tak, aby jim trenér nic nevytknul.