Chůze mu ještě tolik nejde, přesto neztrácí svůj typický humor. „Dostal jsem pozvání do VIP stanu a z toho jejich balkonku vedle trati jsem si mohl na biatlonisty téměř sáhnout," popisoval s úsměvem své dojmy Radek Jaroš.

Drsného horala přitom hned první den šampionátu doslova dojal. „Bylo to úžasné," rozplýval se nejen nad českou medailí Jaroš. „Nejvíc jsem záviděl všem biatlonistům tu nádhernou atmosféru na stadionu. My náš sport neděláme před plnými tribunami," naoko si postesknul.

Jako rodák z Vysočiny má pochopitelně k lyžařským sportům blízko. S jedním z nich dokonce koketoval. „Kdysi jsem chtěl být sdruženářem," prozradil Jaroš. „Biatlonista ne, to tady dříve nebylo. Ale když jsem chodil na základní školu, tak asi čtyři spolužáci odešli do sportovních tříd. Já jsem sice na škole zůstal, ale byl jsem sportovně hodně zdatnej, tak jsem se šel přihlásit ke sdruženářům. Bohužel pro českou severskou kombinaci tam tenkrát nepřišel žádný trenér," směje se nejlepší český horolezec, který kromě své práce a vrcholového lezení věnuje čas i jiným sportovním aktivitám.

„Hrál jsem závodně fotbal, volejbal, jezdím na divoké vodě, na mořském kajaku i na horském kole," vyjmenovává. „Samozřejmě trénuji na novoměstských okruzích, běžky jsou jedny z mých největších tréninkových příprav na vytrvalost. Ta je totiž na horách ohromně potřeba."

Praktické zkušenosti s biatlonem nemá, střelby by se však nebál. „Rad bych si to vyzkoušel. Ale v mládí jsem běhal takový branný závod, kde se střílelo ze samopalu, a já tenkrát nastřílel nějakých 96 nebo 97 ze sta. Takže nějaký základ by tam byl. Ale když to vidím, jak bych měl přijet uhnaný na střelnici, nemohl popadnout dech, a přitom bych měl střílet, to fakt nevím, jak by to dopadlo," uznává náročnost biatlonu.

Zatímco obvykle hory zlézá, jednou plánoval Radek Jaroš i sjezd osmitisícovky. „Když jsme byli s tehdejším mistrem světa v běhu na lyžích Martinem Koukalem na Čo Oju, tak jsme si ji chtěli sjet. Nakonec tam ale nebyl dostatek sněhu," lituje nesplněného plánu.

Probíhající šampionát jej celého pohltil. „Když vidím, jak jsou biatlonisti po dojezdu vyšťavení, mají můj největší obdiv. I když si říkám, že mi na těch horách také něco dokážeme, ne," pokládá řečnickou otázku usměvavý Jaroš. „Faktem ale je, že my nemusíme podat vrcholný výkon na povel v šest večer. My máme na tu horu třeba měsíc čas a můžeme si počkat na souhrn optimálních podmínek. Na druhou stranu, biatlonisty omluví, když fouká silný vítr nebo je mlha. To u nás nikoho nezajímá."