VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Z některých osudů mrazí, popisuje Formánek

Třebíč /ROZHOVOR/ - Spisovatel Josef Formánek vydává svou novou knihu. Nese název Umřel jsem v sobotu, její děj se vztahuje k Třebíči a v třebíčské Zadní synagoze se ve čtvrtek uskuteční slavnostní křest.

28.11.2011 1
SDÍLEJ:

Josef Formánek.Foto: Miroslav Nebeský

„Nový román je o smrti a osudu. Doteď mne fascinuje, kolik zvláštních náhod se muselo stát, aby ta kniha vznikla.

Jaké náhody se staly?

To, že se tak zvláštně propojil příběh mé minulé knihy a té nové. Moji čtenáři si možná pamatují, jaká věta ovlivnila hrdinu Bernarda Marese v knize Mluviti pravdu. Byl to nápis na jednom z třebíčských domů. Když jsem měl čtení v Třebíči, chtěl jsem ten dům druhý den vypátrat. I když ten nápis už na něm nebyl, podařilo se mi jej nakonec najít. A když jsem zjistil, jaký příběh za tím domem stojí, zježily se mi všechny chlupy na obou rukách.

Do předchozích dvou knížek jste de facto překlopil reálný život svůj či Waldemara Solara. Kdo je předobrazem hlavního hrdiny teď?

Skutečný třebíčský občan, kterému minulost sebrala budoucnost. Předchozí román Mluviti pravdu byl především o lásce k životu. Nový román je o fascinaci osudem a možná i smrtí.

Skutečný dům, skutečný příběh. Prozradíte alespoň něco z dějové linky nové knížky?

Na osudu hlavního hrdiny mě fascinuje urputnost, s jakou chce pomstít smrt své dcery. Ta umanutost, zaťatost. A zároveň mne děsí, že bych byl asi stejný, kdyby mi někdo sáhl na mého blízkého. Ale až po dopsání této knihy jsem zjistil, že není dobré zůstat uvězněný v minulosti.

Jaké to je dotýkat se reálného příběhu, artefaktů v domě, o kterém píšete? Je o lidech, kteří v něm stále žijí?

Ti lidé už dávno nežijí. Zbyl po nich jen dům. Měl jsem mrazení v zádech, když jsem přejížděl rukou po zábradlí na původním dřevěném schodišti, po kterém chodil i Josef Maran, který si na fasádu nechal přidělat smaltovaná písmena toho podivného nápisu: „Z OSUDU RUKOU A VŮLE BOŽÍ“ který později určil jeho život, život Waldemara a vlastně i můj.

Nebaví mě stavět nový dům na zelené louce, ale zkusit znovu postavit nebo zrekonstruovat dům, který již nestojí a plány k němu už nejsou to je skutečná výzva. Byla to spousta nocí na pomezí spánku a bdění, kdy se mi zdálo o tom příběhu. Viděl jsem znovu, jak Josef Maran vyvolává prostřednictvím média své dcery duchy zemřelých a často jsem se probudil zpocený uprostřed noci. Tahle kniha, i když se psala skoro sama, se mi zdála úplně šílená. Začal jsem trpět paranoiou, že se mi při jejím psaní stane též něco špatného.

Spiritismus může mít různé podoby. Vy jste seanci vyzkoušel?

Nikdy jsem se toho nezúčastnil, ale pročetl jsem množství knih o spiritismu, které vyšly v době Josefa Marana. A hlavně znám ten příběh. Celou story o tom, že napsal Hitlerovi dopis, jak dopadne válka, že po jeho smrti našli ve sklepě jeho domu mumii… I to, co mu jeho vlastní dcera předpověděla. Proto mám před spiritismem, i díky tomu, že jsem strávil určitý čas mezi šamany v džungli, velký respekt.

Osud, život, smrt. Vás tyhle věci fascinují…

Proto asi píšu. Hledám pořád odpověď na tu nesmyslnou otázku „Jaký je smysl lidského života?“

Co už jste zjistil?

Zjistil jsem, že už nechci nikomu nic vysvětlovat. Snad jen ještě sám sobě. Zůstává mi z toho jen náhoda a krásno. Láska k někomu blízkému. Dobrý pocit, že člověk jde po čisté cestě. Že už nemá zapotřebí dělat věci, za které by se musel stydět. Snad jen to pití mi občas při ranní nevolnosti připomene, co bych chtěl ještě na svém životě změnit. A smysl života? Snad jen být a vnímat tu krásu.

Do Třebíče je to z Ústí nad Labem opravdu daleko. Nemáte tu ani kořeny, přesto jste napsal další román, kde vysočinské město hraje podle vašich slov důležitou roli. Co vy s tou Třebíčí pořád máte? Víte, že jí vlastně děláte výbornou promotion?

Nevím a je mi to v podstatě jedno. Kdyby se můj příběh odehrával na Měsíci, napíši o tom. Tak to asi osud chtěl, že mi postavil do cesty další příběh z Třebíče. Jediné důležité a rozhodující je, aby mne ten osud, jenž mne inspiruje, nenechal spát, aby vytěsnil ostatní myšlenky a zaplavil emocemi, které ten příběh napíšou samy. Jestli ten příběh nebude bavit a strašit mě, nebude fascinovat ani mé čtenáře. Cítím se se svými čtenáři na stejné vlnové délce. Často mě mrazí z toho, co mi píšou a jak jsou naše pocity totožné. Jako kdyby někde na světě existovala skupina lidí, kteří jsou s vámi přes kopírák. Děsí mě to, a zároveň mi to dává sílu psát.

Letos odešli na věčnost vaši dva velcí příznivci v únoru Arnošt Lustig a nedávno právě Waldemar Solar člověk, podle kterého jste „navrstvil“ předchozí román Mluviti pravdu. Stihli si přečíst alespoň pár ukázek z nové knihy? Jak reagovali?

Arnošt Lustig už si ji přečíst nestihl. Tuhle knihu četl jen Waldemar a řekl mi: „Nic na ní neměň“, když jsem mu vykládal, jak jsem se kvůli ní nepohodl v nakladatelství. Zvedl ruku s varovným ukazováčkem a řekl, jak jen on uměl: „Ta kniha je non plus ultra. Jako spisovatel jsi výbornej, ale jako člověk stojíš za hovno!“

Setkání s Waldemarem určitě patřilo k osudovým. Jak na něj budete vzpomínat? Ani on nebyl žádný beránek a vzor ctností…

Je to pro mne, díky tomu, že nedávno zemřel, hodně citlivé téma a nechci o tom mluvit. Jsem rád, že mi ho osud dal. Byl takový, jaký byl, a takového jsem ho měl rád. Na nic si nehrál! Jeden z mála lidí, kterých si vážím pro jejich svojství, pevnost.

Vaše knížky jsou do značné míry autobiografické, někde jste řekl: Do knihy napíšete to, co byste do očí nikdy nikomu neřekli. Jak na to reagují vaši blízcí? Co jim vzkazujete teď?

Teď to říct nemůžu, ale v knize to možná najdete.

Nová kniha na pultech knihkupectví už po třech letech, to je překvapivé. Prsatého muže jste psal sedm let, knížka Mluviti pravdu vám zabrala čtyři roky života. Přitom před rokem jste mi řekl co jsem napsal, jsem zahodil, začínám od nuly…

Jednu knihu jsem napsal taky za 11 hodin. Já to nepíšu na čísla, na čas, ale tak, jak to přichází. Někdy to jde ztěžka, někdy samo. Tahle kniha šla až podivně sama.

Čím to?

Sám nevím. A to je na psaní krásné.

Prodávají se desítky tisíc výtisků vašich knížek, koupit si něco od Formánka je přinejmenším sázka na jistotu, že se člověk při čtení neunudí k smrti. Přesto platíte za trochu zlobivé dítě současného literárního trhu a někteří kritici se s vámi moc nepářou. Jste už vůči nim otrlejší, nebo to s vámi pokaždé znovu zacloumá?

Mně se to už srovnalo v hlavě. Dlouho jsem nechápal, proč se někdo strefuje do knihy, kterou jsem psal naprosto upřímně, bez jakýchkoli záclonek a okras, nadoraz, ale teď už to chápu. Většina kritiků patří do úplně jiné skupiny lidí, než jsem já. Nejsem žádný akademik, ale člověk, jehož knihy a cestu života určují emoce. Kvůli nim se peru, miluju, píšu, projdu pralesem a naprosto trapně brečím při pohledu na klenbu hvězd v poušti.

Cestujete ještě vůbec? Kam se z vašeho života vytratili Mentawajci, o kterých jste vystřihl parádní román Prsatý muž aneb zloděj příběhů?

Naposledy jsem byl v Indii, ale nemám zapotřebí o té cestě vydávat samostatnou knihu, i když některé reminiscence z ní se objevují i v mém posledním příběhu. A Mentawajci? Jsou pořád v mém srdci, stejně jako mám vytetované jejich rituální obrazce na své kůži. Jednou se tam vrátím, pokud to tak osud bude chtít. Pořád mám v hlavě jejich zvláštní přísloví: „Tanai paňáňat, mačep ma úrat“ - Když nejsou vidět hvězdy, bude pršet.

Jste zloděj příběhů, vaším domovem je Ústí nad Labem. Čtenáři i televizní diváci teď přišli na chuť detektivkám, které vykreslují propojení zločinu s podnikatelskou sférou, policií a politikou. A i kdyby na chuť nepřišli, doslova odevšad čiší kriminálky inspirované realitou. Máte nespornou výhodu znalosti prostředí a zrovna Ústecko je doslova semeništěm takových story. Nepřemýšlel jste nad tím, že byste v budoucnu zkusil tento žánr?

Vůbec mě to neláká. Jen pokud by s tím byl spojený jeden silný lidský osud.

To chápu. U kritiky i čtenářů úspěšný první román Prsatý muž jste vydal ve třiceti, teď máte za sebou oslavu čtyřicátin. Mezitím jste opustil časopis Koktejl, který jste zakládal, napsal další dvě knihy, učinil změny v soukromí a odstěhoval se definitivně do Děčína a na chalupu do Malé Tatimerzi. Jaký je Josef Formánek ve věku, kdy muži přehodnocují a přemýšlejí, co dál? Co bude dál?

To sám nevím. A nevíte to ani vy. Není to mrazivá krása?

JOSEF FORMÁNEK

Narodil se v roce 1969, stál jako spoluzakladatel u zrodu geografického magazínu Koktejl. Díky práci reportéra procestoval více než třicet zemí světa. Ze svých cest čerpal také v bestselleru Prsatý muž a zloděj příběhů, který se v tomto roce dočkal již 11. vydání a kterého se prodalo přes dvaasedmdesát tisíc výtisků. Druhou knihu s názvem Létající jaguár napsal za jedenáct hodin ve výloze knihkupectví a stal se tak rekordmanem: autorem nejrychleji napsané a vydané knihy na světě. Na podzim 2009 vyšel román Mluviti pravdu Brutální příběh o lásce k životu, který se již několik týdnů po vydání stal bestsellerem, dosud se jej prodalo přes dvacet šest tisíc výtisků. I nová kniha Umřel jsem v sobotu čerpá ze skutečného příběhu, autor na ní pracoval dva roky.

Autor: Hana Jakubcová

28.11.2011 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto.

Mladíci na úvod rozstříleli Pelhřimov

V pátek 18. srpna vjela u železniční stanice Olbramkostel na Znojemsku na železniční přejezd Octavia v době, kdy tudy projížděl motorový vlak. Při srážce zemřeli dva lidé, dítě ve vážném stavu transportovali záchranáři vrtulníkem do Brna.
AKTUALIZOVÁNO
24

Na trati ze Znojma do Moravských Budějovic se srazilo auto s vlakem

AUTOMIX.CZ

Vybíráme ojeté SUV do 300 tisíc. Jaké koupit? A jakým se radši vyhnout?

Sportovně užitková vozidla vládnou světu a to nejen mezi novými auty, ale jejich obliba výrazně roste i mezi ojetinami. Pojďme se tedy podívat na to, jaké možnosti máte, když si chcete pořídit ojeté SUV s relativně omezeným rozpočtem. Probereme si SUV do 300 tisíc a koukneme na pět kusů, které za to stojí. A také na pět, jimž byste se měli vyhnout.

Muž volal o pomoc. Žena ho tloukla lahví od vína

Třebíčsko - Čtvrtek, jedna hodina v noci a na policejní služebně zvoní telefon. O pomoc volá zoufalý muž, kterého doma tluče žena lahví od vína.

Pojišťovací agentku poslal soud do vězení

Vysočina – Pojišťovací agentku Marii Vašíčkovou ze Ždírce nad Doubravou na Havlíčkobrodsku poslal ve středu 16. srpna Krajský soud v Hradci Králové na šest let do vězení. Osmačtyřicetiletá žena podle soudu připravila v letech 2009 až 2016 své klienty ve dvaasedmdesáti případech o více než pětatřicet milionů korun.

Kuki se vrací domů. Chytili ho v Jihlavě

Jihlava – Tříměsíční pobyt ve volné přírodě Kukimu končí. Od tohoto pondělí ví o klokanovi, který utekl už v květnu svému majiteli z rodinné farmy v Mohelnici na Olomoucku, celá republika. V pátek ráno se ho podařilo pracovníkům jihlavské zoologické zahrady, hasičům a městským policistům chytit ve Starých Horách v lokalitě Červené domky.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení