Užívejte si, to je to tajemství, radí Petr Fiala z Mňágy a Žďorp

Jak se vám hrálo a zpívalo v nádherném prostředí zámku v Náměšti nad Oslavou?

Není to pro nás úplně obvyklé, když přijdou zvědavci, kteří sedí, ale o to víc se musíme snažit. Hrálo se nám dobře, zvuk byl dobrej, počasí dobrý, super.

Kdy jste vlastně naposledy hráli před z větší části sedícím publikem?

Občas tak hrajeme, ale většinou vepředu pár lidí trsá, nějak se to vytříbí. Tady jsou kultivovaní lidi, že tančili na boku (úsměv).

Včera jste hráli odpoledne v Poděbradech, po půlnoci v Moravských Budějovicích, dnes Náměšť. Jak takový zápřah zvládáte?

My zase přes týden nic neděláme (smích). Ne, kecám. Někteří kluci chodí do práce, někdo má něco na menší úvazek, dělá doma třeba webový stránky, Koudyš  (bubeník, pozn. autora) chodí do práce od rána do večera. Je to každého věc naplánovat si život tak, aby ho bavil. Já dělám písničky, mám za to větší příjem z autorství, takže sedím doma, píšu, vymýšlím desky a takové ty věci.

Takže vedete spokojený život?

Musím říct, že jsem se k němu dohrabal a upřímně říkám, že jsem vděčný za každou vteřinu.

Na konci koncertu jste publiku říkal, aby si užívalo život…

Jasně, užívejte si, to je to tajemství! Nebo si můžeš vybrat trápení, proč ne (úsměv).

Kdy si vy užíváte dovolené? V červenci i srpnu máte plno, oba měsíce po dvanácti koncertech.

Buď stihneme ještě v září auty nějaké Řecko, Chorvatsko, nebo v lednu, únoru do Thajska, když se podaří schrastit levné letenky. Je to dobrá odměna. Ono je fajn si udělat takový cíl, potom se všechno líp zvládá, když člověk nejede pořád jako kolovrátek.

Jezdíte na dovolenou s kapelou?

Párkrát jsme byli, ale většinou si od sebe orazíme. I tak se ale stýkáme, hlavně ti, co bydlíme poblíž. Třeba nedávno jsme odpoledne hráli na Rock for People, druhý den kdesi až někdy večer. Po cestě jsme jeli k Tibíkovi, našemu saxofonistovi, domů, on má statek, a tam jsme si užili společně den, upekli maso, prostě paráda!

Na nervy si i po dvaceti pěti letech nelezete?

Naučili jsme se spolu nějak vycházet, máme se rádi a respektujeme se. Když má někdo ponorku, je nejlepší se vykecat, a je to zase dobrý.

Máte nějakou představu, kolik máte za sebou koncertů, počítali jste to někdy?

Nepočítali. Odhadem asi dva a půl tisíce.

Je nějaký nezapomenutelný?

Spousta. Třeba teď jsme hráli na Colours of Ostrava na hlavním pódiu, bylo tam třicet tisíc lidí, měli jsme pět hostů z různých kapel a odezva lidí byla skvělá. My tam běhali a připadali si jako Aerosmith (úsměv).

Letos na jaře vyšlo album Dáreček k 25 výročí Mňágy a Žďorp. Jak vůbec vznikl nápad nechat přezpívat vaše písničky různými českými a slovenskými kapelami?

Když jsem byl předloni v lednu se ženou a dětmi na dovolené, došlo mi, že máme dvacet pět let, a že jsme vlastně nikdy nic neslavili. Mám rád tributní desky a covery, takových desek mám asi čtyřicet. Napadlo mě, že bych oslovil deset kámošů, Márdího z Vypsané Fixy, Pastouška z Buty, tak jsem jim hned volal. Všichni říkali, že je to dobrý nápad, že to udělají. Pak se to rozrostlo, byla to nejdřív jedna deska, potom dvě, ještě DVD se všema a kapel je nakonec 30.

Zmínění Buty na dárečku nakonec nejsou. Proč?

Protože to Pastoušek nestihl. Klohnili svoji desku, volal mi před Vánocemi, kdy to mělo vyjít a povídá: „Čau, Petře, mám pro tebe dárek." Já na to „Jo, super!" A on „Ne ne, jsou to výmluvy…" (smích). V listopadu děláme koncert ve velkém sálu Lucerny, tak chceme udělat večírek k pětadvacetinám. K tomu chceme vydat Dáreček 2, kde bude asi deset kapel, tak doufám, že tentokrát to Radek stihne.

Na dnešním koncertě jste v písničce Měsíc použili verzi od Tata Bojs, je to tak?

Mardoša je chytrej, druhou sloku předělal tak, aby to mohl zpívat chlap. Mě to nenapadlo dvacet let.

Učit se vlastní písničky trochu jinak, upravené od jiných musí být oživení i pro vás, že?

Jasně, pro nás i pro lidi. Fakt si vážíme toho, že jsme vydrželi tak dlouho, že ty kapely to pro nás udělali. Víceméně všichni zdarma, maximálně jsme zaplatili studio a náklady. Jsou to lidi, kterých si nesmírně vážíme, a strašně nás to nakoplo. A teď sklízíme (úsměv).

Je na Dárečku nějaká písnička, o které byste řekl, že je nejpovedenější?

Nechci nic upřednostňovat. Ale třeba kapela Listolet, o které jsem nikdy předtím neslyšel. Poslali coververzi nadrzo do mailu, aniž by se jich někdo ptal. Já to posílal kapele a všichni říkali, že to tam musíme dát! Je to dojemný, hezký. Jinak se každému z kapely líbí něco jiného, každý má svoje favority, ale celkově deska drží pohromadě. Snažili jsme se udělat, aby to byla v dobrém slova smyslu večírková deska, aby se dala pustit a bavila.

Svérázně si se svojí coververzí poradili Midi Lidi. Jejich Pete Best je, jak zní trefně komentář na youtube, snad Mňágovštější než Mňága.

Je to sbírka všech hudebních i textových klišé, i způsob zpěvu… Petr Marek je takový roztomilý podivín a přesně ví, v čem co je, tak to tam nasázel (úsměv). Přistálo mi to v compu, pouštěl jsem si to, zavolal Zuzanu a říkám ji, ať si poslechne, která to je. Začalo to hrát a ona že nějaká Mňága, ale která… (smích).

Málokdo si umí představit koncert Mňágy bez písniček, jako je Hodinový hotel, Made in Valmez a podobně. Stane se někdy, že by vám největší hity začaly lézt na nervy?

My jsme rádi, že ty písničky máme, pořád nás to baví. A pro naše nové muzikanty jsou to vlastně novinky (úsměv). Nám se to dobře hraje a nehledáme problém tam, kde není. Spousta hudebníků dává přednost zmučené duši, což jsem dlouhá léta taky splňoval, ale teď si všechno spíš užívám. Pamatuju si, že jsme hráli v roce devadesát dva v Českých Budějovicích, přišel za námi Petr Muk a ptá se, jestli nás neštve hrát pořád Ne, teď ne! A my to hrajeme dalších dvacet let.

Stává se často, že by fanoušci psali rozhořčené maily, proč jste nedali tuhle a tuhle?

Pořád. Někdo přijde po koncertě, proč jsme něco nehráli. My odpovídáme, že hráli, že se zrovna šel vyčůrat (smích). Koncert není natahovací a písniček je tolik… Máme nějaký playlist, a když po čtyřech měsících cítíme, že je to už moc velká rutina, tak to odměníme a zahrajeme něco jiného.

Před nedávnem jste založil vydavatelství Surikata records. Jaká byla motivace k tomuto kroku?

Ještě jsme neměli DVD a chtěli jej vydat u EMI. Tam nám dali mizerný rozpočet, takže by to vypadalo tak, že jedna kamera je vlevo, jedna vpravo a jedna uprostřed. My nechtěli točit nějakou cypovinu, takže jsme si to udělali sami, složili se, něco přispěli kámoši. Vyprodali jsme malou Lucernu, měli deset kamer, stříhali dva měsíce, posháněli všechny klipy, dali tam film Petra Zelenky. To všechno by firma těžko udělala, muselo by se na ně tlačit, pořád jim volat. A zisk by byl stejně nula. Lepší je udělat si to sám a jak chceš, mít volnou ruku. Je s tím drbačka od rána do večera, ale pokud se člověk nebojí telefonovat a pracovat, tak to není problém. Surikata records je zkrátka můj bordel na psacím stole (smích).

Vy jste tedy textař, zpěvák, vydavatel…

A moje žena Zuzana ještě dělá agenturu. Máme doma striktní dohodu, že jí nekecám do koncertů, ani nevím, kde hrajeme. A já si zase dělám svoje věci.

Funguje to?

Museli jsme se to naučit. Když žiješ s někým, koho máš strašně rád a zároveň s ním pracuješ, je to docela fuška. Ze začátku nám to drhlo, pořád jsme byli v jakési křeči. Teď se to ale uvolnilo a naučili jsme se za ty roky, a nechci, aby to vyznělo blbě, pracovat strašně intenzivně. Za čtyřicet minut denně, když se z tebe kouří, uděláš víc práce, než když si uvaříš kafe, projdeš si noviny… Fakt na to vletíme a zdar!

Když zastáváte vlastně vícero funkcí, musí vás strašně frustrovat dnešní trend stahování, vypalování a nekupování?

Mě to vůbec nefrustruje. Já jsem jen, troufám si říct, jeden z mála, co se postaví za sebe a řekne, že je to špatně! Lidi mají tendenci říkat mi, že je to trend, že se bráním přirozenému vývoji. To není přirozený vývoj a dojedou na to všichni. Princip je, že něco bereš bez zeptání. Víš, jak se tomu říká, že? (smích). Nedá se s tím nic dělat, počítám s tím, a když vím, že Dáreček bude stát hromadu peněz, tak si ty peníze seženu předem, abych nebyl frustrovaný, že se toho neprodá tolik, aby se to zaplatilo.

Čili to štve skoro každého, ale ozve se málokdo.

Protože je to blbý, znepřátelíš si fanoušky, vypadáš, že ti jde jenom o peníze. Ne, děláme to proto, že nás to baví. Ale když do toho vložíš tři sta tisíc, lidi si to pak stáhnou a řeknou, že je to normální… Ještě oponují tím, že hudba přece patří všem. A teď říkají nesmysly, jako že za Archimédův zákon se taky neplatí (smích). Lehce jsem se do toho namočil, negativních reakcí bylo dost a už z toho couvám. Když to někdo vidí takhle, já ho přeučovat nebudu.

Když jsme u toho negativního, vy sám jste měl předlouhé temné období, které pominulo a je to vidět i na kapele. Jak jste se z toho dostal? Mohl byste sloužit jako návod pro lidi, kteří se snaží dostat z obtížných životních situací.

Já se z toho až tak sám nedostal. Potkal jsem ženu a zamiloval se do ní. Zažil jsem strašně zábavnou věc, že se mi ve vteřině změnil život. Já byl už docela troska, jenom jsem kouřil trávu a cigára a fakt nevěděl jak dál a najednou to přišlo. Potkal jsem holku… (zarazí se) teda svoji paní u lavičky v Pardubicích a ve vteřině jsem věděl, že se život otočil. Netroufám si říct, jestli bych to zvládl sám, jestli bych se sám vzchopil, nevím. Ale na druhou stranu, aspoň jsem poznal, že to přišlo, to je moje zásluha (smích). Troufám si říct, že je to lepší, než kdybych dojel život takový, jaký jsem jel.

V jednom rozhovoru tvrdíte, že nikdo nemůže chtít, abyste kvůli skládání rádoby pesimistických písniček žil pesimistický život.

Jasně. Dávám přednost dobrému životu a s tím je trochu komplikovanější psát písničky. Nevím z jakého důvodu, ale lidi dávají přednost depkám, a když jim člověk řekne, že je spokojený a šťastný, tak jsou velice nedůvěřiví, a připadá jim, že mi někdo dal peníze, abych jim tohle podstrkoval. Já jim to přitom vůbec nepodstrkuju. Jak jsem si předtím upřímně myslel, že je život na hovno, tak si teď úplně stejně upřímně myslím, že život je skvělý. Akorát jsem upřímnost otočil o sto osmdesát stupňů (úsměv).  Myslím si, že kdo stojí na pódiu, si má dělat, co chce, a já na to akorát můžu koukat. Když jdu třeba na Depeche Mode, tak nechci, aby to bylo podle mě, ale ať mi řeknou, co mají v sobě a já to buď přijmu, nebo ne.

Mohou být dřívější texty důvodem, proč vás pořád poslouchají lidé okolo dvaceti let, kteří to mohou cítit podobně?

Jsou to lidi, kteří se hledají, a finální fáze puberty bývá dost těžká. Když člověk postrádá třeba partnerské zázemí, tak je to dost krušný. Nezávidím mladým lidem marast, kdy peníze se přerozdělují úplně debilním systémem, kdy staří mají všechno a nechtějí to pustit a existuje vrstva mladých a vzdělaných lidí, kteří nemají do čeho píchnout, protože nemají do čeho.

Vaše hudba je potom pro ně jakýmsi únikem.

Může být. Já se o tom bavil s Karlem Plíhalem někdy v roce 2004, když se mi život převrátil, a on povídal, že jsem jim vzal černého plyšáka. Že ho můžu pořád předstírat, nebo si dělat, co chci. Lepší je, dělat si, co chceš.

Už jste prozradil, že chystáte Dáreček 2, co bude po něm?

Chystáme nové písničky, ale teď si chceme užít přítomný okamžik. Dlouho jsme dřeli, jezdili, plánovali a teď si chceme všechno užít, a co bude, bude.

Teď použiju název fiktivního dokumentu o Mňáze: Happy očividně jste, ať už na pódiu, nebo při našem rozhovoru. Co end?

Co nejdýl vydržet, co nejdýl!

Takže na padesátileté výročí se můžeme těšit na další pecku?

Nechci předjímat… (smích). Já hodně věřím, že se lidem splní to, co si přejí. Rozhodně je lepší si přát něco dobrého, protože když si člověk bude přát, ať je to blbý, tak ono to většinou blbý bude. Takže já si přeju dobrej, dlouhej život a doufám, že takovej bude. Protože jsem zvědavý jako opice, co bude v roce 2040. Před dvaceti lety mě vůbec nenapadlo, že každé děcko bude mít mobil, já neměl ani pevnou linku. (smích). A taky na to, jak se lidstvo vymotá z krize, kdy ve skutečnosti je všeho dostatek, ale je to tak blbě nastavený, aby to vypadalo, že se všichni máme špatně. Myslím, že je to celý umělý, a že to musí prasknout. Tak jsem zvědavý a chci se podívat!

PETR FIALA (48)

Zpěvák, kytarista a textař skupiny Mňága a Žďorp. Na svém kontě má dvanáct desek s Mňágou (plus dvě best off a jedno DVD z koncertu) a dvě sólová alba. Mezi nejznámější písně patří Hodinový hotel, Made in Valmez, Písnička pro tebe nebo I cesta může být cíl. Mezníkem v jeho životě i tvorbě se stal karlovarský koncert z roku 2005, kdy se přímo na pódiu oženil se zpěvačkou Zuzanou Svobodovou. Na jaře vydala kapela k pětadvacátému výročí vzniku dvě CD (a DVD o vzniku) s názvem Dáreček, kde přední České a Slovenské kapely zpívají Mňágu a Žďorp.

TADEÁŠ MAHEL